Crosbyho pantofle
Když je někdo hvězda, tak je hvězda, a to třeba i v pantoflích a propoceným, smradlavým triku. Proč si to myslím? Protože jsem dnes potkal Sidneyho Crosbyho při přechodu z tréninkové haly do domovské šatny.
Všechny týmy se prostě nemůžou časově poskládat do hlavní arény tak, aby stihly spolykat svou tréninkovou dávku, a proto využívají tréninková kluziště, do kterých ovšem musí po svých. Sice jsou hráči už z devadesáti procent v hokejové výzbroji, chybí jen přilba a brusle, ale přeci jen musí využít nejstarší dopravní prostředek, nohy.
Cesta mezi hokejovými plácky není dlouhá, maximálně tři sta metrů, ale co se dělo na této krátké vzdálenosti, bych Vám přál vidět. Dva televizní štáby s kamerami, dobrých padesát fotografů a dalších padesát píšících novinářů, kteří vystřelovali jeden dotaz za druhým. Takhle nějak vypadal doprovod této kanadské hvězdy na jeho cestě mezi stadiony. Samozřejmě že tento humbuk neunikl návštěvníkům olympijského parku a ploty oddělující sportovce od diváků měly za chvíli problém ustát nápor zvědavců. Spousta z nich ani nevěděla, na koho se dívá, ale přesto blesky fotoaparátů na chvíli dokázaly přebít ostré slunce.
Zpoza plotu jsem slyšel v ruštině nádherný dialog:
"Kdo to je?"
"Nevím."
"To nevadí, stejně ho vyfoť, Oleg bude vědět, on ví všechno."
Celé tohle šílenství ukončily až dveře vedoucí do tréninkové haly, které se za Sidem zaklaply. Přesto, že za tímto hokejistou procházeli stejnou cestou další borci s javorovým listem na prsou, nastal klid a jediné, co hráče pronásledovalo, byly zvědavé pohledy. Celý ten průvod uzavřel golfový vozík plně naložený brankáři. Jeden jako spolujezdec a dva vestoje v místě, kde se vozí golfové bagy. Gólmani se holt musí hýčkat… Ne, to přeháním, jen mají problém, že mezi prvními věcmi, které na sebe oblékají, jsou brusle s betony. Tudíž bez této asistence by se jich na tréninku asi nedočkali.
Viděl jsem také ženský hokej, o kterém můžu směle prohlásit, že se mi líbil. USA – Kanada, ano jsou to sice dva nejlepší týmy na světě, ale spíš jde o způsob, jak samotný hokej vypadal. Ty holky, přestože to pravidla ženského hokeje nedovolují, hrály do těla. Přistoupily na to obě strany a najednou to byl hokej. Ne náhodou právě tyto dvě velmoci ženského hokeje žádaly, aby byl povolen při hře fyzický kontakt. Moc dobře si uvědomují, o kolik stupňů by tímto krokem zatraktivnily svůj sport, ale zatím jim to bylo zamítnuto. Asi je to rozumné, protože výkonnost ostatních týmů ještě není tak dobrá, aby toto pravidlo mohlo platit pro všechny. U výkonnostně slabších družstev by bylo velké riziko úrazů a to je, myslím, zbytečně vysoká cena za to, aby se něco uspěchalo.
