Ideální expert na skoky = vynikající matematik
V závěru našeho dnešního tour de Poljana jsme spěchali do areálu Gorki, abychom stihli závod na malém můstku. Už u tiskového střediska v údolí jsme potkali Marka Svačinu, takže jsme snadno propluli tradičními zákrutami a tápáním při příchodu na neznámé pracoviště.
Vzhledem k tomu, že Marek tady nemá spolukomentátora a pozici na tribuně proti hokeji má luxusně velikou, nacpali jsme se mu tam s Davidem Pospíšilem oba. Výhled neuvěřitelný, atmosféra parádní a do přenosu spousta času. Vhodná chvíle na hecování a legrácky.
"Tak my ti tady pomůžeme, ukaž sluchátka."
"Zdravím režii do Prahy, nevadí, že budeme tři?"
"Hele, neboj, to zvládnem."
"Jé, z tvýho headsetu čouhají nějaký dráty." (Opravdu byly vytržené.)
A je po legráckách, závody začínají, Marek profesionálně přesný a já žasnu. Úprava bodů za vítr, úprava bodů za startovní okno, diskvalifikace za rozkrok kombinézy, úprava bodů za účes… ne, už přeháním, ale vyznat se ve všech kejklích s čísly je opravdu umění. Jak moc fouká, kterým směrem, kolik se za to přidá nebo odebere bodů – z toho dostáváme informaci, kolik že metrů potřebuje skokan na prvního. Pak skočí a vše se přepočítává znovu. Vítr se otočil během těch pár vteřin jinam. Copak můžou hrát desetiny při rychlosti větru kolem 1m/s takovou roli? "To by ses divil," zní odpověď.
I tady se prostě vše vyrovnává, rozhodují čím dál menší drobnosti. Dřív byl kumšt odhadnout délku skoku, dobré jsou i řeči o technice, klidném letu, dopadu do telemarku. Ale neustálé spekulování o podmínkách, větru, přerušení závodu, posunutí nájezdu, uff! Ještě, že jsem u toho mikrofonu nezůstal.
Naši nakonec zanechali dobrý dojem, i když od medailí daleko, ale zážitek to byl pro mě obrovský.
