BLOG: Překážková dráha komentátora do olympijské bubliny
Tak je to tady, po dvou negativních PCR testech mi zezelenal QR kód v čínské aplikaci a to znamená, že mohu vyrazit na své 14. olympijské hry. Poprvé jsem jel do Atlanty v roce 1996, byl jsem v Salt Lake City po teroristických útocích, v covidovém Tokiu, ale nikdy nebylo dopředu tak nejisté, že na Hry opravdu odjedu.
Číňané vytvořili husté síto, skrz které se mají dostat na Hry jen ti, kteří nepovezou virus do jeho domoviny a také projeví dost trpělivosti při vyplňování formulářů na nepříliš povedených rozhraních. S aplikací na mobily měl největší práci grafik, který vymýšlel úvodní animaci. Tak odfláknutá a neoptimalizovaná rozhraní už jsem dlouho neviděl.
Hodně se toho napsalo o úniku dat. Myslím, že hlavní problém je právě v naprosto odfláknuté práci, přitom v jednom případě jde jen o sběr jednoduchých dat, tedy teploty a potom několika ano/ne otázek. Ale vyplnit je musíte po dobu dvou týdnů každý den. Naštěstí existuje i webové rozhraní, které je podstatně svižnější. Prakticky identický formulář musíte vypsat i pro čínské Zamini. Další téměř totožný pro celní správu. Teda tady je jeden chyták. Všechny správné odpovědi jsou ne, jen jedna musí být ano. Zda jste očkováni.
Ale zpátky k cestě, moc letů na výběr nebylo, protože Čína omezila provoz na nutné minimum a stanovila pouze vybrané společnosti, které smějí účastníky Her dopravovat. Takže už předem vím, že nestihnu zkoušku slavnostního zahájení, což pro komentování není úplně příjemné, ale lepší, než být týden předem zavřený na hotelu v Pekingu. K cestě se dá říct snad jen to, že mě nikdy nepřestane fascinovat nádherný průhyb křídel Dreamlineru za letu a taky že snad jedinou výhodou cesty v době covidu jsou poloprázdná letadla.
Jsme v Pekingu a okamžitě spadneme do olympijské covidové reality. Všichni Číňané a Číňanky na sobě mají bílé overaly s kapucí, respirátory, ochranné brýle, návleky na nohy a rukavice neprodyšně oblepené páskou. Vypadají přesně jako zdravotníci a zdravotnice na covidových odděleních. Je jich jak mravenců a neúnavně nás pohánějí na cestu, které připomíná Soutěž o partyzánský samopal. Dlouhá trasa s pravidelnými zastávkami na dovednostní soutěže.
První následuje po dlouhé rovince a je to trochu chyták. Musíte si na počítači s dotykovou obrazovkou a skenerem vygenerovat osobní QR kód, kterým se budete prokazovat u dalších stanovišť. Ale pozor, cestou potkáte identické terminály, ale asi to nejsou ty pravé, protože ve chvíli, kdy se u nich první skupinka zastaví, začne na ně jeden z Číňanů něco dost hysterickým křikem "čínštit". Být to korejská Squid game, tak už mají kulku v hlavě. Tady jsou milosrdnější, ale ještě jedna podobná chyba a půjdou na půl roku sbírat bavlnu nebo šít tenisky.
Výtah jen pro čtyři
Takže naskenujete pas, vyplníte dotazník (už mi to skoro chybělo) a chvátáte k další minihře. Odběr vzorků už je celkem známá kratochvíle, tady zpestřená tím, že se berou z krku i z nosu. Tedy při odběru z krku jsem měl obavu, že jde spíš o kontrolu toho, co nám dali v letadle k snídani a co se týká nosu...no, jeden kolega poznamenal, že by snad byl lepší ten obávaný anální test. Rozhodně by to k místu, odkud berou vzorky, bylo blíž.
A zase dál, tentokrát je překážkou výtah, ten jezdí střídavě nahoru a dolů bez ohledu na tlačítka, ale vy musíte dolů, však taky nahoře číhají lapiduchové, kteří vás nepustí ani na krok. Zvykejte si. Mimochodem výtah je rozdělen na čtyři zóny, každá pro jednu osobu a správná pozice je taková, že se každý dívá do svého rohu. Klečení se nevyžaduje.
A zase přesun, tentokrát pasová kontrola. Vše má řád, kdo přijde zleva, je nasměrován k okénkům doprava a naopak. Alespoň se stihnete s ostatními při míjení uprostřed povzbudit. Ještě nesmím zapomenout na stanoviště akreditační. Tedy akreditaci každý dostal už předem, ale tady k ní doplní odpovídající stužku na krk. Jedno musím uznat. Ve srovnání s Tokiem je to úžasná rychlost. Žádné šestihodinové čekání. Jen si člověk trochu připadá jako nový pacient v leprosérii. Ale to už nám prostě virus přinesl.
Tak ještě celnice s rentgenem. Asi už jsou i místní stejně unaveni jako já, protože na pás dám příruční kufřík, ale batůžek s počítačem si zapomenu na zádech. V klidu projdu. A pak už jen sedačky, kde nás rozdělí do skupin podle jednotlivých hotelů, pár minut čekání a pak pro tašku, do autobusu a na hotel.
Ten je obehnán zaplachtovaným plotem a u vjezdu je policejní auto se sestavou kamer na střeše. Žiletkový drát je naštěstí jen u sousední budovy. Tak rychle na pokoj a pak už se z něj nesmí ven, dokud nedojde negativní výsledek čínského testu. Je negativní, takže můžu do olympijské bubliny. Ale to až zítra.
