Japonsko se těšilo na hokejový turnaj, který neměl obdoby

Nagano, Japonsko. Právě tady se v arénách Big Hat a Aqua Wing odehrál hokejový turnaj na olympiádě v roce 1998. Zimní Hry měly pomyslně ukončit 20. století, ty další se už konaly v novém tisíciletí. A právě na turnaj v zemi vycházejícího slunce dostali hráči z NHL zelenou a poprvé se tak reprezentační výběry mohly předvést na mezinárodní scéně v největší síle.

Vedení českého týmu sice využilo možnosti povolat hokejisty ze zámoří, ale duo Hlinka – Lener (s výpomocí trenérského konzultanta Vladimíra Martince) se prozřetelně rozhodlo pro vyvážený mix a polovinu kádru tvořili zástupci z Evropy. "Sjeli jsme se v Naganu tři, čtyři dny před začátkem olympiády a je pravda, že některé kluky jsem viděl poprvé v životě naživo," řekl brankář Dominik Hašek k otázce složení nesehraného mužstva.

"Takže to chvíli trvalo, první dva, tři zápasy. Myslím si ale, že v play-off jsme si perfektně vyhověli a bylo úplně jedno, jestli někdo přišel z NHL jako Jarda Jágr nebo kluci jako Milan Hejduk, kteří začínali," uvedl Hašek.

Komunikace českých hráčů na ledě probíhala i anglicky

Základním stavebním pilířem se stal právě brankářský fantom, který si v zámoří v průběhu 90. let postupně vybudoval zasloužený respekt. "Dominátor" měl za sebou skvělé sezony v dresu Buffala a svými výkony si vysloužil mezi roky 1994 a 1997 tři ceny pro nejlepšího brankáře NHL a poslední ročník vylepšil i o Hartovu trofej pro nejužitečnějšího hráče ligy.

Záda mu kryla dvojice z české extraligy. Vsetínský mág Roman Čechmánek zaujal pozici dvojky, Milan Hnilička ze Sparty byl připraven jako náhradník. Obranu vyztužili zkušení harcovníci jako Petr Svoboda, František Kučera a Richard Šmehlík, kteří měli vyvážit menší zkušenosti na straně Jaroslava Špačka nebo Libora Procházky.

"Co se týče komunikace, tak nebyl problém. Samozřejmě jsme mluvili česky, ale je pravda, že rychlé příkazy jako například 'hoď to za sebe' je třeba zdlouhavé, tak jsem řekl 'reverse' a na to si kluci zvykli, že to je 'za sebe' anglicky a všechno klapalo," přiblížil dění na ledě Hašek.

Patera s Procházkou ve čtvrté řadě? Nastřelování puků nehrozilo

V útoku měla být kvalita větší. Hlavní pozornost se upírala na Jaromíra Jágra, který po špatné sezoně opět našlápl k atakování stobodové hranice v dresu Pittsburghu. V ofenzivě ho doplňoval Robert Reichel, Martin Ručinský nebo Martin Straka a překvapivě také kapitán Vladimír Růžička z pražské Slavie, který se v 34 letech stal nejstarším členem výběru.

Z hráčů působících v Evropě slibovali nápadité herní momenty zřejmě nejlepší hráč tuzemské ligy Jiří Dopita ze Vsetína, který byl ve druhé polovině 90. let neoficiálně považován za nejkvalitnějšího útočníka působícího mimo NHL, a také sehrané duo z bývalé kladenské Blue Line ve složení Pavel Patera – Martin Procházka.

Na největší hokejový úspěch vzpomínali Slavomír Lener, Jaroslav Špaček a Petr Vichnar ve speciálním díle Hokej fokus podcastu:

"Co se týkalo taktiky, tak jsme si řekli během pár tréninků na začátku. Ivan Hlinka byl trenér, který se s tím moc nepáral. Řekl: 'Bude to takhle a takhle!' A nikdo s tím neměl v podstatě žádné rozpory. Prostě to tak bylo a takhle jsme hráli," dodal ke svéráznému trenérovi Martin Procházka.

Ostatně, Hlinkův styl koučinku byl atypický i v hierarchii mužstva a útočných řad, které prakticky nerozlišoval. Výjimkou byl Jágr, který nastupoval v elitní formaci, a ob střídání dostával prostor ve třetím útoku navíc.

Čtvrtá řada tak nehrála s klasickými obranářskými úkoly. "My jsme pořád hráli hokej, co jsme měli hrát a co jsme uměli. [Hlinka] nechtěl po nás nastřelování nebo něco podobného, co se od čtvrté lajny čeká. Hráli jsme sice čtvrtou, ale chodili jsme i na přesilovky. Hráli jsme ten samý hokej, jaký hraje první nebo druhá lajna v jiných týmech," doplnil Patera.

Favorité turnaje? Hlavně Kanada a Spojené státy

Ostatní týmy ale vzbuzovaly mnohem větší respekt, jak skupinový sok z Ruska (i přes některá hvězdná jména, která chyběla) s jedenácti olympijskými vítězi na soupisce, tak zejména zámořské reprezentace. Také výběry Finska a Švédska, které obhajovalo zlaté medaile z norského Lillehammeru, se mohly opřít o skvělé hráče z NHL. 

Při absenci jiných hvězd (jako Larionov, Mogilnyj, Fetisov či Zubov), ať už z osobních, zdravotních nebo finančních důvodů, byl největší ruskou zbraní rychlík na bruslích a střelec Pavel Bure, po ruce ale měl další zajímavé hráče: Sergeje Fjodorova, Valerije Kamenského, Alexeje Jašina nebo Alexeje Morozova.

Ve větší síle se však představily Spojené státy a Kanada. V dresu USA se ukázali Chris Chelios, Brian Leetch, Keith Tkachuk, Mike Modano, Jeremy Roenick, Tony Amonte i Brett Hull. Kanaďané ovšem byli ještě nebezpečnější: Patrick Roy, Ray Bourque, Scott Stevens, Eric Lindros, Joe Nieuwendyk, Joe Sakic, Steve Yzerman a nechyběl ani sám Wayne Gretzky.

Ostatně, Kanaďané měli Spojeným státům co vracet. V živé paměti měli tehdy nepříjemnou finálovou porážku od USA na Světovém poháru 1996, kdy Kanada podlehla odvěkému rivalovi ve třech zápasech. Před turnajem v Naganu počítali oba zástupci ze Severní Ameriky s odvetou, na kterou však nikdy nemělo dojít.

Češi se po pouhých třech trénincích chystali na prvního soupeře, kterým byli Finové. Kazachstán, druhý plánovaný protivník, zvládl kvalifikační skupinu A i díky závěrečné výhře nad Slovenskem 4:3, která posunula outsidera do hlavní fáze. Slováci přitom vedli po dvou třetinách 2:1 a stačila jim k postupu i remíza. Z druhé skupiny prošli do finálového turnaje Bělorusové na úkor Francie a Německa. Hlavní turnaj byl připraven a mohl nerušeně začít.