Bloudění v poušti stálo u zrodu legendy. Dakar zůstává snem motoristických dobrodruhů už 45 let

Dakarská rallye se stala fenoménem, nejde přitom ani o nejstarší, ani o nejdelší motoristický závod v terénu. Pramatkou všech podobných dálkových podniků byl závod Peking–Paříž, který se jel poprvé už v roce 1907.

Italský kníže Scipione Borghese tehdy spolu s novinářem Luigim Barzinim urazil zhruba 15 tisíc kilometrů za dva měsíce. Primát by ale měl spíš patřit aristokratovu osobnímu řidiči Ettore Guizardimu, který řídil po většinu trasy.

Prvním moderním dálkovým závodem je bezpochyby Maraton Londýn–Sydney. Nepravidelný ultramaraton spatřil světlo světa v roce 1968 a inspiroval další dálkové soutěže.

O dva roky později se proto jela World Cup Rally Londýn–Mexiko a v roce 1974 Londýn–Sahara–Mnichov, která stála u zrodu popularity závodů skrz největší světovou poušť.

Rally Londýn–Sydney se poté ještě několikrát v nepravidelných odstupech vrátila, šestý a poslední ročník se jel v roce 2014 v obrácené trase, tedy ze Sydney do Evropy.

Popularita pouštních dobrodružství sice v sedmdesátých letech rostla, jednotlivé rallye ale narážely jednak na ekonomické těžkosti po ropném šoku v roce 1973, jednak na problémy v organizaci a navigaci.

Ve zmiňovaném závodě Londýn–Sahara–Mnichov tak třeba startovaly jen dva tovární týmy a navíc většina startovního pole byla kvůli chybě v navigačních poznámkách nucena bloudit v alžírské poušti.

A podobná událost stála i přímo za zrodem Dakaru. Francouzský motocyklista Thierry Sabine se během závodu Abidžan–Nice v roce 1977 ztratil v libyjském pohoří Tibesti na hranicích s Čadem.

Po třech dnech objevilo sedmadvacetiletého závodníka letadlo pořadatelů. Sabine se už tehdy rozhodl, že se do Afriky vrátí. Vysnil si závod, který prověří schopnosti lidí i strojů, ale zároveň bude co nejlépe zabezpečený.

A už o rok později o vánočních svátcích, zatím bez většího zájmu diváků, odstartoval z pařížského náměstí Trocadéro první ročník. Závod s prostým názvem L'Afrique organizovala Sabineho společnost TSO.

Ze 182 startujících se do senegalské metropole dostalo pouze 72 vozidel. První ze svých celkových pěti vítězství mohl oslavit Francouz Cyril Neveu, který zároveň jako dosud jediný motocyklista ovládl i celkové pořadí závodu.

V úvodních deseti ročnících se základní body trasy neměnily. Po startu ve francouzské metropoli a krátké evropské části následoval převoz techniky do Alžíru a pouštní týdny s cílem v Dakaru.

Při nehodě helikoptéry zahynulo 14. ledna 1986 pět osob včetně hlavního organizátora závodu Sabineho. Závod i přes tuto tragédii pokračoval. Spolu s dvěma úmrtími z řad závodníků šlo o nejtragičtější Dakar v historii.

Dosud padlo pouštnímu dobrodružství za oběť více než třicet startujících, zejména motorkářů. Kromě nich zemřelo na pět desítek diváků, organizátorů a novinářů. Jen v roce 1988 zahynuli při průjezdu obydlenými oblastmi tři místní obyvatelé.

V polovině 80. let se začíná na Dakaru objevovat také česká stopa, a to hlavně mezi kamiony. Jako průkopník se v soutěži objevil Jiří Moskal, legenda značky LIAZ. V premiéře skončil 13., o dva roky později třetí a v ročníku 1988, pro české barvy dosud nepřekonaném, dokonce druhý. Lepší byl pouze Karel Loprais, který získal s Tatrou první ze svých šesti vítězství.

Pro obě české automobilky byly v této době vytrvalostní soutěže jednou z mála možností, jak prezentovat kvalitu svých vozů mimo východní blok, proto byla účast českých kamionů výrazně podporována.

Devadesátá léta byla ve znamení velkých změn, zejména kvůli zhoršení politické a bezpečnostní situace v afrických zemích. V roce 1992 se poprvé nekončilo v Dakaru, trasa vedla napříč celou Afrikou až do Kapského Města. Kvůli vynechání tehdejšího Zairu se také premiérově hned dvakrát převážela technika po moři.

Senegalská metropole poté nebyla cílem závodu ještě ve třech ročnících. V roce 1994 se jelo z Paříže do Dakaru a zpět. Loprais při svém druhém prvenství mezi kamiony dosáhl na dosud nepřekonanou 6. příčku ve společném hodnocení s automobily a získal přezdívku "monsieur Dakar".

V ročníku 1997 soutěž neopustila africký kontinent, trať vedla z Dakaru do nigerského Agadezu a zpět. O tři roky později se z Dakaru jelo do Káhiry a v 25. ročníku z Marseille přes severní Afriku do egyptského Šarm aš-Šajchu.

Za labutí píseň "klasického" Dakaru lze považovat rok 2001, kdy se naposledy jelo v obvyklé trase s cílem u Růžového jezera. Pošesté a naposledy zvítězil Karel Loprais, dosud jediné ženské prvenství si mezi automobily připsala Němka Jutta Kleinschmidtová.

Problémy s trasováním závodu se v novém tisíciletí nadále horšily, poslední "africké" ročníky se kvůli bezpečnosti jely mimo Senegalu převážně v Maroku a Mauretánii. Ročník 2008 přesto musel být těsně před startem kvůli hrozbě teroristických útoků zrušen.

Pořadatelé poté rozhodli o přesunu soutěže do Jižní Ameriky. Dakar se tím stal značkou, která už měla pro některé závodníky s původní Sabineho myšlenkou společné pouze jméno.

Dvojnásobný vítěz mezi automobily Jean-Louis Schlesser proto založil ve stopě původního Dakaru nový závod Africa Eco Race. Ten se jezdí také v lednu, snaží se držet hesla "více dobrodružství – méně komerce" a výrazně dbá na udržitelnost a ekologii.

"Americká" dekáda byla zpočátku zajímavou změnou, přesto si velkou popularitu nezískala. Vedle Argentiny a Chile se jezdilo i v Peru a Bolívii. K pouštnímu profilu se přidaly i drsné horské etapy, účastníky trápily vedle velké nadmořské výšky také výkyvy počasí, které každý ročník víc a víc komplikovaly.

Dakar se tak na začátku páté desetiletky existence stěhoval znovu. Místo návratu k africkým kořenům ale stejně jako u řady jiných sportovních akcí zvítězily nakonec petrodolary a v Saúdské Arábii se letos jede už popáté.

Soutěž se během 45 let změnila z maratonu pro pár dobrodruhů v monstrózní podnik s tisícovkami účastníků a doprovodných vozidel. I tak pro ni ale stále platí heslo zakladatele Thierry Sabineho: "Pro všechny, kteří jdou za snem a nechtějí zůstat pozadu."