Z Čáslavi do Sevilly a zase zpátky. Ludmila Formanová slaví životní jubileum

Dva Formani z Čáslavi, není to náhoda? Podle Ludmily Formanové, která se v malém středočeském městě narodila dnes před padesáti lety, je – se slavným režisérem Milošem Formanem ji sice pojí rodné město, velká láska ke sportu, jistě také vypravěčský talent, ale příbuzenské vazby nikoliv. 

Oba se také potkali, a sice na olympijských hrách v Atlantě v roce 1996. Tehdy dvaadvacetiletá Formanová už byla několikanásobnou mistryní republiky a medailistkou ze štafety na MS v hale, na té nejvyšší scéně ale stále dělala pouze první krůčky. Hry, které poznamenal teroristický útok v olympijském parku, pro ni skončily v semifinále.

Prohodili pár slov, Forman odjel dodělat závěrečné práce na jednom ze svých nejslabších snímků Lid versus Larry Flint a Formanová se vrátila do Evropy. Před svěřenkyní Jarmily Kratochvílové byly nejlepší roky její kariéry, kdy během let 1998 a 1999 vyhrála halovou Evropu i svět a navíc se – samozřejmě – ve španělské Seville stala mistryní světa.

Dvacet let s Jarmilou a zlatá Sevilla

Kratochvílová jí psala tvrdé tréninky, které Formanová od roku 1987 pečlivě plnila jak na malém stadionu v Čáslavi, tak na okolních cestičkách v parku, kde prý dodnes zná popaměti každý kořen a neztratila by se ani v té nejhlubší tmě. Ostatně, stále běhá často a velmi slušně – půlmaraton má za 1:34, maraton za tři hodiny a 29 minut.

Její slavná trenérka, jejíž světový rekord z Mnichova oslavil vloni čtyřicítku, kdysi zažívala pernou přípravu pod trenérem Kváčem, který na ni poutavě vzpomínal ve svých knihách Strhnout jako řeka I a II. Své nástupkyni v půlkařské špičce předala to, co uměla tak bezchybně, a kromě toho v nuzných podmínkách připravovala atletkám tréninkové podmínky. Když přišla zima, odhrnovala sníh. Bojovala s ledem. A její pokračovatelky trénovaly.

Sama Formanová na tohle období ráda vzpomíná – v Čáslavi ostatně zůstala i přes vábení pražských klubů. "S Jarmilou jsem prožila dvacet let. Byla v podstatě jako má druhá máma. Za všechno jí moc děkuju. Jsme spolu neustále v kontaktu, vidíme se na stadionu v Čáslavi. Sleduju její svěřence a s atletikou jsme spojené dál," řekla před šesti lety pro web ČT sport.

Jejich společné dílo vyvrcholilo v Andalusii – tedy v Seville v srpnu 1999. Formanová do finále postoupila druhým časem v semifinále, kde před ní doběhla Světlana Masterkovová. Ruska ve zmiňované Atlantě brala zlata z osmistovky i z míle a patřila vedle Mosambičanky Marii Mutolaové mezi hlavní favoritky. A v příběhu Formanové sehrála tu hlavní roli.

Česká běžkyně totiž byla ve finále až do závěrečné zatáčky zavřená a neměla kudy vpřed. Po jejím pravém boku běžela právě Masterkovová, která na poslední stovce vybočila do třetí dráhy, aby mohla finišovat proti Mutolaové. Uvolnila tím ale cestu pro Formanovou, která jí – velmi obrazně – vrazila dýku do zad.

Měla totiž konečně prostor pro to začít svůj zlatý sprint. Rusce docházely síly, zavrávorala a snad i klopýtla a hlavní favoritka Mutolaová už na posledních metrech také neměla z čeho. A zbytek je historie, jak říkají Angličané. Formanová v cíli několik chvil neslavila, snad ani nevěděla, že je první. Až po chvíli si běžela pro českou vlajku. 

Kariéra na hraně

"Mutolaová byla tak naštvaná, že si lehla na dráhu a nechtěla odejít," vzpomínala později Formanová na sevillské finále pro web Runholic. "Později také řekla, že je to se mnou nějaké podezřelé, že jsem nikde nezávodila a pak... Těžko to nesla," dodává Formanová, která v minulých letech také spolukomentovala atletické přenosy coby expertka ČT sport.

Pak přišla zranění, která ji sužovala prakticky po zbytek kariéry. Do Sydney v létě 2000 sice odjela, kde ale kvůli poraněnému kotníku musela vzdát už v rozběhu. "Bylo mi jasné, co se stane, ještě předtím, než se to stalo," komentovala to s odstupem let Kratochvílová. Jako každý dobrý trenér měla své svěřence přečtené do detailu.

"Později jsem si říkala, jestli mělo cenu tam vůbec odjíždět. Setkala jsem se pak totiž i s komentářem, že jsem tam odjela, ač jsem byla zraněná," vzpomíná Formanová. Byla to její poslední olympiáda – semifinále z Atlanty nikdy nepřekonala. A nechvalně proslulý kotník nebyl, bohužel, jejím jediným a posledním zdravotním problémem.

Trápily ji také zánět v tříslu, kostní úlomky z holeně, vyhřezlá ploténka nebo ostruha na patě. "Bylo to prostě vykoupené tím, že jsem potom neustále lavírovala na hraně toho, že budu zdravá, nebo nebudu. Někdo je zraněný celý život, někdo ne. Já jsem byla tak nějak na hraně," dodává Formanová, která s vrcholovým sportem skončila ve 33 letech a začala učit tělocvik na čáslavském gymnáziu.

Časté zdravotní problémy si vysvětluje kombinací několika faktorů. "Byly jsme na malém městě, kde bylo málo možností regenerace, ze začátku vůbec nic. Tréninky byly na hraně toho, co člověk unese. A k tomu ještě moje dispozice," říká běžkyně, která se dokázala mezi elitu vrátit ještě na ME v roce 2002. V Mnichově tehdy doběhla těsně za medailí čtvrtá.

A nyní? Věnuje se svému klubu, trénuje děti a připravuje pro zájemce i kondiční tréninky. U vrcholového sportu zůstává už jen jako divačka. "Když je jak letní, tak zimní olympiáda, tak u nás v podstatě nic jiného neběží. Sleduju i sporty, na které se běžně nekoukám nebo ani tolik neznám pravidla. Zajímá mě všechno, takže koukat budu každopádně," říká.