Belén a Fiambala, to bude určitě teror, říká Macík, zatím na Dakaru čtvrtý

Jak vypadá volný den na Dakaru? Asi toho volna moc mít nebudete... Co všechno budete na autě měnit?

To volno je slovo, které tam snad být ani nemá, je to den, kdy se v půlce Dakaru začne opravovat. U nás zatím není asi nic zásadního, co by bylo na odpis, měnit nebudeme. Franta zatím drží. Možná nárazník, který je z dun trošku zvalchovanej. Ale jinak auto teď šlapalo bez problémů. Kluci všechno vyměnili den před tím, kdy jsem zničil tlumiče i nějaké brzdy. Ale to jsou celkem drobnosti. Jinak se celé auto musí prohlídnout, umýt, vyměnit kapaliny, projít, jestli se něco neuvolnilo, přitáhnout všechny šrouby, prohlédnout pneumatiky – špatné vyměnit.

Děláte na opravách také, nebo to v campu je jen na mechanicích? 

Já na autě nedělám. Starám se o naše osobní věci – kabinu, kombinézu, helmu, podvlíkačky. Všechno vyčistit, připravit. Musím se také věnovat médiím, sociálním sítím a také trochu odpočívat, protože před sebou máme ještě dalších osm etap, a to není málo.  

Jste zatím čtvrtý v průběžné klasifikaci a zdá se, že si to hodně užíváte, ale například Martin Prokop mluvil o tom, jak mu stály vlasy hrůzou na hlavě. Podle záběrů ze závodu to vypadalo jako velký maskar. Není to někdy už za hranou rizika?

Je to za hranou rizika, jedeme nejtěžší závod na světě. Pořadatelé do toho byli tlačeni. Všichni si stěžovali, že to je lehké, že se jelo furt rovně. Tak hurá, máme to tady. Jedeme v Peru, to je hrozně náročné. Já už tu byl jako navigátor a věděl jsem moc dobře, do čeho jdeme. Mám z toho velký respekt. Ty duny, které tady jsou, jsou fakt obrovské. To jsem nikdy neviděl a ani to neumím popsat, je to strašidelné. Ale nemůžu říct, že by mi vlasy stály hrůzou, kam mi řekne navigátor, tam jedu. Když to nejde, najdu si jinou cestu. Takže neměl jsem s tím problém, mně se jelo dobře, duny mi vyhovují. Už jsem se je jezdit také naučil, i když já mívám starty trošinku pomalejší.

Máme to za sebou a beru to jako normální závod. Sice těch šest dní vydalo už za celý Dakar, byl to masakr. Ale jsem rád, že to posunuli tam, kam to posunuli. Konečně si lidi uvědomí, že je to pořádnej závod. Ty výletníci, co sem jezdí, si uvědomí, že to není jen výlet a udělat si čárku, že zajeli Dakar. Jezdí se sem závodit, překonat sám sebe a podle toho to tu teď vypadá.

Jaroslav Valtr mluvil na ČT sport o tom, že se mu zdá, že jste začal možná až moc závodit a že to není dobře, lepší je jet podle sebe a nehlídat čas a pořadí – prý je lepší dát opratě dolů. Jak to vidíte vy?

Mě moc nezajímá, co říkají ostatní. Potýkal jsem se s tím, když jsem začínal závodit. Málokdo mi věřil, že dojedu dál než do druhé etapy. Že to někde nerozstřelím, mladická nerozvážnost a bla, bla… Ale nemyslím si, že jedu na 110 procent. Jedu tak, jak mě to baví, jedu co umím. A vždycky do sta procent. Pokud je terén, který mi sedí, jedu na sto procent, ale pokud není, nikdy na sto procent nejezdím. Nechci přes to riziko jít.

Dám příklad poslední etapy. Vedl jsem celou etapu až do posledního check pointu – užíval jsem si to. Od toho pátého Cépéčka už ale byla tma. A proč jsem byl pátý? Ve tmě se nedá jinak než riskovat. Letíte sto čtyřicet, ale nevidíte přes horizont, protože dálková světla tam nedosvítí. Takže zase zpomalím na stovku. To abychom si srovnali, jestli jedu přes hranu. Zatím jsme teprve v půlce Dakaru. Nebudu dělat žádné kraviny. Od toho budou případně až poslední etapy, kdybychom měli bojovat o přední příčky.

Co pro vás zatím bylo nejtěžší?

Celá první půlka. Ale 2., 3., 4. a 5. etapa... Tam se přejíždělo něco tak obrovskýho, co si nedokážete představit ani ve snu. Kolikrát jsme byli na hraně toho, že se převrátíme. Aniž bychom chtěli. S tím nic neuděláte. Nebo jsme desítky minut hledali bod a nemohli jsme ho najít, abychom nedostali penalizaci dvě hodiny a pak zjistíte, že je dvě stě metrů od vás...

Čeká vás vysoká nadmořská výška, kamení, tvrdé pisty – máte z něčeho před sebou větší respekt než obvykle?

Z Belénu a Fiambaly, tam to bude určitě teror. Tam jestli přežijou naše auta, tak to bude hodně dobrý. Horské úseky Bolívie mi nevadí. Ty mě baví, tam si věřím. Jsou to úzké, technické pasáže. Důležité je jet, vyvarovat se chyb a dojíždět do cíle ve své rychlosti. Jestli vyhrajeme nebo budeme desátí, na tom tak úplně nezáleží. Záleží na tom, jaký zajedete čas a jak jsou na tom lidi okolo vás v celkovém pořadí.

Jak vnímáte diváky podél trati? A teď jich má nejspíš ještě přibýt. Musíte kvůli nim někdy třeba i volit jinou stopu, než byste chtěl?

Je nádherné, když vidíte destitisíce diváků, kteří vám fandí. Je to dobře organizačně zvládnuté, všude jsou policajti, vojáci, kteří to hlídají. Když jsme přijížděli do La Paz. Bolívijci jsou úplně nadšení. Při přejezdech jen musíte dávat pozor, aby vám tam někdo neskočil, ale na trati jsou docela ukáznění, nevadí vám a naopak když jedete špatně, tak poradí. Tu atmosféru by měl zažít každý. Fandí vám, ať jste první, nebo sto padesátí. Naplní vás to, pomůže. 

V každé etapě se někdo zraní a skončí ve špitále, jako třeba Ondřej Klymčiw, který má být v sobotu operován. Jak tohle vnímají ostatní závodníci, jedete třeba další etapu opatrněji?

Každý to vnímá jinak. Závodník a profík k tomu musí přistupovat tak, že to zranění může přijít. Většinou je to vaše chyba. Musíte s tím počítat. Já to takhle beru, jsem hodně racionální člověk. Samozřejmě, že se starám hlavně, když je to Čech, jestli je v pořádku. Na trati také okamžitě zastavíme a když zjistíme, že je to v pořádku, jedeme dál. Ale nemůžete si to připouštět a musíte jet furt dál.

Útočíte na bednu, jak vidíte své šance?

Máme před sebou ještě osm etap. Přes půlku Dakaru, asi pět tisíc kilometrů. Může se stát cokoliv. Měli jsme třeba obrovský náskok a pak přišly problémy a ztratili jsme ho. Nepřemýšlím o tom. Určitě budeme závodit, chceme zajet nejlepší výsledek. Ale jedu hlavou, přemýšlím o tom, máme týmovou taktiku a bavíme se o všem. Určitě to není 'full gas' celou dobu a neřešit, co ostatní...