"Není to jen o trojitém lutzu." Na velkou scénu se vrací jedinečná Kostnerová

Jsou to téměř tři roky, co Carolina Kostnerová nesoupeřila na vrcholné úrovni s nejlepšími krasobruslařkami světa. Původně dobrovolná pauza od sportovního krasobruslení, kterou si vybrala po vytouženém bronzu z olympiády v Soči, se změnila na pauzu vynucenou.

V lednu 2015 obdržela italská krasobruslařka do té doby bezprecedentní a exemplární trest. Před několika lety jí zazvonili na dveře dopingoví kontroloři a Kostnerová zamlčela, že v domě se nacházel její tehdejší přítel – olympijský šampion v chůzi z Pekingu Alex Schwazer, který byl později pozitivně testován na EPO. Kostnerová se ke své lži přiznala a až do loňského ledna nesměla závodit.

"Měla jsem jen pár vteřin na to rozhodnout se, co udělat. Zalhala jsem, protože mě o to Alex poprosil. Ale nikdy jsem ho nekryla. Netušila jsem, co dělá," dušuje se i dodnes Kostnerová. "Nikdy jsem se ničeho nedotkla. Alex věděl moc dobře, co si o dopingu myslím. Proto si taky myslím, že mi o tom nikdy neřekl. Věděl, že bych ztratila veškerý respekt k němu jako člověku i sportovci."

Přestože Schwazer před Kostnerovou používal v Itálii zakázané kyslíkové stany, ani tehdy prý krasobruslařku nenapadlo, že by mělo jít o něco nekalého. "Vysvětloval mi, že to má pomoct jeho dýchání," popisuje Kostnerová. "Byla jsem šťastná, že se konečně vidíme na pár dní, nechtěla jsem nad tím ztrácet čas. Zpětně si říkám, že jsem neměla být tak důvěřivá. Ale když vidíte nějaký přístroj, nespojíte si ho rovnou s dopingem."

A Kostnerová dodnes cítí ohledně trestu jistou křivdu. "Je pro mě nesnesitelné, abych byla obviňována z toho, že jsem mu pomáhala. Nevěděla jsem o tom, že Alex dopuje, až do té doby, co měl pozitivní test. Jak je možné, že mi dali těžší trest než sportovcům, kteří dopovali?" přemítá.

Nová umělecká perspektiva

To, že přišla o několik let sportovní kariéry, si ale Kostnerová dokázala vynahradit – rodinou, exhibicemi, ale také tréninky s baletkami. Právě ty jí přinesly perspektivu, která v její kariéře byla dlouho patrná, až nyní ji však italská krasobruslařka přijala naplno.

"Jsme sportovci, soutěžíme, a když jsme dobří, dostaneme medaili. Oni jsou ale umělci, kteří trénují jako sportovci, ale žádnou medaili za to nedostanou. Dělají to proto, že to zbožňují, protože mají v hlavě představu, jak by něco, co milují, mělo vypadat," všímá si Kostnerová. "Najednou mám tendenci vidět věci z jiné perspektivy a objevila jsem, že možná zase jednou opravdu miluji svůj sport. A probudilo to ve mně touhu dělat všechno trochu jinak, objevit v sobě trochu více uměleckou stránku."

I vize, které Kostnerová doposud stačila přenést na led, už ale často překonávaly hranice sportu jako atletického umění. "Krasobruslení ještě nikdy nezažilo podobnou osobnost, jako je ona. Plachtí na ledě se zármutkem v tváři, který jako by byl ušit z italského hedvábí. Ale když se usměje, dokáže ledovou plochu rozjiskřit radostí, která pochází hluboko z její duše, jako umělkyně, která je spjata se svým dílem," rozplývá se novinář Nick McCarvel.

Bronz cennější zlata

Ne že by šlo o špatnou technickou bruslařku, o tom ostatně svědčí i její rozsáhlá sbírka titulů. Italská krasobruslařka pětkrát ovládla mistrovství Evropy, v roce 2012 se stala světovou šampionkou a na svém kontě má i olympijský bronz.

Ze všech úspěchů je to přitom bronzová medaile ze Soči, která je pro Kostnerovou nejcennější. Ne však kvůli tomu, že šlo o olympiádu, ale proto, že ze svého výkonu tehdy měla nejlepší pocit. A také kvůli útrapám, které do té chvíle na olympijských hrách zažívala.

Už jako devatenáctiletá se Kostnerová stala vlajkonoškou italské výpravy na domácích Hrách v Turíně v roce 2006. Jejím největším úspěchem přitom do té doby byly "jen" bronzy z ME a MS – a s velkým tlakem se nepopasovala příliš dobře. V krátkém programu spadla hned po prvním skoku, trojitém rittbergeru.

O čtyři roky později ve Vancouveru mířila Kostnerová do olympijského klání již v pozici trojnásobné mistryně Evropy. Na mistrovství světa ale stále podávala velmi kolísavé výkony – a na nejprestižnější scéně opět propadla. V první polovině volné jízdy neskočila jediný ze šesti skoků čistě a třikrát spadla. Přesto se dokázala znovu vrátit ještě silnější – v roce 2012 poprvé a zatím naposledy ovládla mistrovství světa a v Soči v obrovské konkurenci získala bronz.

"Ten bronz pro mě má mnohem větší cenu než zlato," popisuje Kostnerová. "Pro můj příběh, pro mou kariéru, pro to, čím jsem si prošla a co jsem zažila. Byla to nejlepší soutěž, ve které jsem kdy závodila. Neudělala jsem žádné chyby. Ani medaile nemůže vyjádřit tu hodnotu. Pro historii a noviny to nějaký smysl má, ale pro mě, s tím, s čím budu dál žít, je to jiné."

Kariéra Kostnerové tak před třemi lety dospěla do bodu, kde se po výsledkové stránce prakticky nebylo kam dále posunout. Tehdy sedmadvacetiletá Italská krasobruslařka už navíc byla ve věku, kdy mnozí její kolegové ukončují kariéry. Rozhodla se proto vzít si rok volna, netušila ale, že se jí natáhne na celé tři sezony.

"Trojitý lutz vám už rozdíl neudělá"

Přesto i v necelých třiceti letech cítí, že návrat na sportovní led má smysl. A to i kvůli tomu, kam se její zásluhou krasobruslení v posledních letech posunulo. "Je spousta holek, které umí skočit dobře trojitý lutz, ale dnes už vám trojitý lutz rozdíl neudělá. Je to o tom, jak interpretujete hudbu a choreografii. O tom je dnes krasobruslení," myslí si Kostnerová.

Cynik by možná poznamenal, že právě pokažený trojitý lutz, první skok Kostnerové ve volné jízdě ve Vancouveru, toho nadělal celkem hodně. Jenže právě umělecký výraz byl vždy zásadní stránkou výkonů Kostnerové.

Její styl nejlépe vyniká vedle skvělých technických krasobruslařek, jako i v Soči. V naprostém kontrastu k bronzové jízdě Kostnerové byl zlatý výkon patnáctileté Julie Lipnické v týmové soutěži. Oba výkony byly extrémně povedené, oba ale z naprosto odlišné stránky. Zatímco u Lipnické, stejně jako u valné většiny jiných krasobruslařek, je choreografie prakticky pouhou výplní mezi skoky, u Kostnerové je to téměř naopak.

Mezi světovou elitou dlouhodobě není krasobruslařka, jejíž pohyby na ledě by byly dotaženější a plynulejší a pro kterou znamená hudební složka i choreografie integrální složku výkonů, nikoliv do velké míry jen podružný faktor. Snad i proto působí trest spojený s dopingem – jakkoliv zasloužený – pro Kostnerovou tak paradoxně.

"Musíte být mladá, roztomilá, vyhrát a nedělat chyby. Zápasila jsem sama se sebou"

"V krasobruslení často spěcháme a máme pocit, že musíme něco dohnat. Stále je ale potřeba otevřít tolik dveří. Protože naše mentalita je taková: musíte být mladá, musíte být roztomilá a plná energie. A musíte vyhrát a nesmíte dělat chyby. Přitom když se díváte na tenisový zápas, který se hraje čtyři hodiny, uděláte chybu a pak ji napravíte. My si to nemůžeme dovolit. A psychicky je to těžké. Pro mě bylo krasobruslení většinou o zápasu mě samé se sebou," líčí Kostnerová své dojmy z vrcholového sportu.

V Ostravě nastupuje italská krasobruslařka po pouhých dvou závodech ne zcela elitního ranku – mistrovství Itálie a záhřebské Zlaté piruetě. Oba vyhrála a podle posledního prosincového výkonu by mohla i na evropském šampionátu promluvit do hry o medaile. Stále jde o ambiciózní soupeřku, její důraz na uměleckou stránku výkonu se ale podle všeho za poslední tři roky ještě více prohloubil.

"Zkušenosti posledních tří let mi otevřely oči, že možná ještě ve svém sportu nejsem stará, možná toho mám ještě spoustu, co se naučit, v čem se vyvíjet. Vždy jsem si myslela, že bych mohla přinést do světa krasobruslení trochu něco jiného. A možná je to jen o mentalitě, která je špatná, a ne o mně," odkazuje Kostnerová na honbu za medailemi, která krasobruslení provází.