Zkušební přímý přenos vstoupil před sedmdesáti lety do historie. Mělo to fenomenální úspěch, říká Záruba

Původně zkušební živý přenos z hokejového zápasu byl naplánován na 11. února 1955 z dnes už zaniklého štvanického stadionu u Vltavy. Vysílání obstaral přenosový autobus a tři kamerové systémy – každá kamera snímala vždy jen jednu třetinu kluziště.

O komentář se postarali Vít Holubec a Josef Valchář. "Měli docela dobrý cit, hlavně Vít Holubec, pro ten rozdíl mezi televizním komentářem a rozhlasovou reportáží. Josef Valchář to pak popisoval, že se mu třásl hlas a že si nebyl jistý," říká šéfkomentátor ČT sport Robert Záruba v podcastu Hokej bez červené.

Předpokládalo se, že signál z televizního vysílače na Petříně dosáhne asi jen do okruhu šedesáti kilometrů od Prahy. A v plánu bylo vysílat jen první dvě třetiny. Avšak průběh hokejového duelu a hlavně zaujetí nadšených diváků zafungovaly zcela nečekaně.

"Zápas měl strhující úvod. Za devět minut jsme vedli 4:0. První třetina byla nakonec 4:2, protože Švédové pak snížili. A výsledek po dvou třetinách byl 6:2. A mělo se skončit po těch dvou třetinách. Tehdejší tvůrci nějak nepočítali s tím, že by to někdo vydržel sledovat i třetí třetinu," popisuje Záruba paradox doby.

"Ale začaly přicházet telegramy, ať se to zkušební vysílání prodlouží i o tu třetí třetinu. Přišly telegramy nejen z okolí Prahy, což mělo být to pokrytí, které bylo garantované vysílačem a jeho dosahem, ale přišly i z okrajů republiky," dodává.

Výzvy dorazily například i z Českých Budějovic, což je více než dvojnásobná vzdálenost předpokládaného dosahu. "Pro lidi to byl fakt neuvěřitelný zážitek, že mohli sledovat něco, co se odehrávalo na úplně jiném místě republiky. Je třeba připomenout, že tehdy se v televizi vysílalo živě vlastně všechno, nic se nezáznamovalo, nic se nenahrávalo, nic se na film nesnímalo – to bylo až později," vysvětluje Záruba.

"Ale tehdy to, co se vysílalo živě, letělo živě ven a už se to nikdy nemohlo zopakovat, protože to nikdo nezaznamenal, což je velká škoda. My nemáme záběry ani z tohoto zápasu, ale ani z těch prvních televizních inscenací, které se odehrávaly třeba na balkonech Měšťanské besedy a hrály se opravdu živě. Ti herci to fakt předváděli v ten moment, kdy to divák viděl doma," poznamenává.

"Tehdy šlo přímým přenosem všechno, ale tohle byl první přímý přenos, který byl mimo tu hlavní budovu, kde bylo možné kamery ze studia jakoby vytáhnout. A mělo to teda obrovský fenomenální úspěch a založilo to tradici, která přetrvala dodneška. Sport v televizi je fenoménem hlavně díky přímému přenosu," říká Záruba.

Nejsledovanějším pořadem zůstává návrat hokejistů z Nagana

Už o necelý rok později došlo na první přímé přenosy ze zahraničí, když diváci mohli sledovat zimní olympijské hry z italské Cortiny d'Ampezzo. Olympiády se vedle ligových soutěží staly určitým středobodem vysílání přímých přenosů tehdejší Československé televize.

Bylo to však mistrovství světa v hokeji v roce 1969, které jako první výrazným způsobem zapůsobilo na společnost. Po druhém vítězství národního týmu nad Sovětským svazem vyšli davy lidí do ulic po celé republice.

Televizní diváci se začátkem roku 1970 konečně dočkali také barevného vysílání. Poprvé k tomu došlo na mistrovství světa v klasickém lyžování ve Vysokých Tatrách. Postupem času se vysílání jako takové neustále zdokonalovalo. Revolučním prvkem byl transfokátor (neboli zoom). V přenosech ze sportovních událostí výrazně vzrostl počet kamer a rozšířilo se jejich umístění.

Nejsledovanějším zápasem i po letech zůstává finále hokejového olympijského turnaje v Naganu z února 1998 se zlatou českou tečkou, ovšem titul nejsledovanější televizní pořad nadále náleží přímému přenosu z návratu olympijských vítězů z Japonska domů o den později.