Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Za oponou 58. Rally Šumava Klatovy

Přelepené hvězdy jako poslední symbol vyvanuté svobody. Oslavy po druhé výhře nad Sověty urychlily normalizaci

Po prvním vítězství Československa 2:0 nad Sovětským svazem na mistrovství světa 1969 ve Stockholmu došlo ve druhém kole 28. března k odvetě, po které definitivně utichly poslední dozvuky pražského jara z předchozího roku. Vítězství národního týmu 4:3 sice spustilo obrovské oslavy, ale ty se brzy proměnily v dobu temna na dalších více než dvacet let.

Jaroslav Holík s přelepenou hvězdou ve státním znaku na dresu na MS 1969
zdroj: ctsport.cz

Už úvodní vzájemné utkání se Sověty nabídlo první "politické" provokace z pohledu státních představitelů obou spřátelených zemí. Českoslovenští hokejisté si po triumfu 2:0 nepodali ruce se soupeři, kteří reprezentovali stát, jenž byl v čele srpnové okupace 1968. Před odvetou se navíc chystala další forma protestu.

V části národního mužstva proběhla debata, která vedla k protisovětskému manifestu – čtveřice hráčů si před druhým utkáním přelepila černou páskou hvězdu ve státním znaku ČSSR na dresu.

Jedním z nich byl Jaroslav Holík, starší bratr Jiřího. "Brácha, to byl rebel. Ten se nachomýtl v každé rebelii. Já musím říct, že před utkáním se Sověty – nebo s Rusy, jak jsme říkali – jsme nepotřebovali žádnou motivaci, protože jsme byli všichni nažhavení i v utkáních předtím. Ale tady to mělo samozřejmě jinou atmosféru. Já jsem ale moc nevnímal, co (říkali) kluci vedle. Soustřeďoval jsem se na to, že jdeme na Rusy, protože ti nás vždycky trápili. Takže já o tom skoro nic nevím. Mám takový dojem, že jsem se o tom dozvěděl, až když jsme přijeli domů a když se to tady začalo propírat," vzpomínal rekordman v počtu odehraných zápasů za národní tým Jiří Holík.

Dalšími "protestujícími" byli brankář Vladimír Dzurilla a útočníci Jan Gusta Havel a Jaroslav Jiřík. "Ruští hráči byli pod obrovským psychickým tlakem. Situace ve Stockholmu byla tak vypjatá. Celé publikum bylo proti nim," připomněl dobovou atmosféru Holík.

Jiří Holík sehrál ve vypjatém duelu ústřední roli. Skóre zápasu nejprve sám otevřel, když střelou z otočky překvapil brankáře Viktora Zingera, poté přihrál na branku Václavovi Nedomanskému na 2:0 a podílel se také na vítězné trefě bratra Jaroslava. "Musím říct, že ta střela byla mizerná. Ten gól jde na vrub ruského gólmana. Z velkého úhlu, žádná razance. Zaplaťpánbůh že tam spadl, ale hokejové to moc nebylo," hodnotil sebekriticky Holík. Branku na 3:2 dával po přihrávce Richarda Fardy obránce Josef Horešovský táhlou střelou od modré čáry.

Nevyhnutelná normalizace

V československých městech následně vyrazili lidé do ulic. "Nejen tady v Praze. Vím, že v Havlíčkově Brodě přišli lidé před (tátův) dům a nejradši by ho udělali prezidentem, nebo aspoň starostou Brodu," vyprávěl Holík. "Myslím si, že jsme dali v té složité politické době většině národa na pár minut radost, že nemusíme být pořád ubíjení, ale že můžeme vyhrát," dodal Holík.

Oslavy druhého cenného vítězství se však více či méně proměnily v protisovětské demonstrace, které nezůstaly bez následků. Nejznámějším případem je rozbití výlohy kanceláře letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí v Praze, ke kterému přispěly přichystané dlažební kostky ze strany Státní bezpečnosti. Následovaly výslechy občanů a po návratu samotných hokejistů se ještě víc urychlila nastupující normalizace. Už 17. dubna 1969 nahradil Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáv Husák.

"S odstupem času se na to dívám tak, že to byla velmi dobře zorganizovaná akce ze strany StB," uvedl Horešovský. "Myslím, že odstranění Dubčeka a normalizaci už měli dopředu promyšlené, že to tady vezmou tvrdě hákem. Že to takhle nejde, aby si taková malá zemička dělala socialismus s lidskou tváří po svém. Ale ta euforie lidí, to je možná ještě víc popudilo, že najednou ten malý národ tak vyjde do ulic a tak projevuje tu radost a na druhou stranu dejme tomu nenávist," řekl Holík.

Závěrečná porážka 30. března 1969 se Švédskem 0:1 nakonec připravila Československo o zlato, ke kterému by stačila i remíza. Nakonec na národní tým zbyl bronz. "To heslo 'nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to' si pamatuju do dneška," dodal Holík. Tato generace hráčů se titulu mistra světa dočkala až o tři roky později.

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články