Kanadský pohár 1991: Sovětský svaz v rozkladu a Hlinkova nepovedená premiéra
Byla to přelomová éra hokeje. Psal se rok 1991, NHL prožívala zlaté časy - velké legendy byly stále v nejlepších letech a hokej už zároveň vítal své vycházející hvězdy. Kanadský pohár, poslední před svým přejmenováním, však předchozí veleslavné vydání nenapodobil.
Kanadský pohár to v roce 1991 měl těžké z jednoduchého důvodu. Jeho předchůdce v roce 1987 je všeobecně považován za nejlepší v historii - ostatně u turnaje, na kterém se poprvé a naposledy představili spolu Gretzky a Lemieux proti obávané rudé mašině, by to jen těžko šlo jinak.
A je pravda, že zvláště z hlediska jmen na tom poslední Kanadský pohár nebyl nejlépe. Ze sedmičky největších hvězd uplynulého turnaje zbyli jen dva. Lemieuxe rok před nálezem rakoviny trápila zranění, která se s fenomenálním Super Mariem vlekla prakticky ihned po jeho nejlepší sezoně 1988/89, kdy si připsal 199 kanadských bodů (nikdo jich od té doby nezískal více). Na turnaji se tak představil pouze Gretzky.
Prakticky nic zase nezbylo ze sovětské pětky Fetisov, Kasatonov, Makarov, Larionov, Krutov. Sovětský svaz se v době konání turnaje nacházel v poločase rozpadu - Michail Gorbačov 24. srpna rozpustil Ústřední výbor KSSR, Kanadský pohár začal přesně o týden později. Trenér Tichonov měl tedy na svědomí nezáviděníhodnou úlohu - poskládat tým, který by byl stále soudržný, ale do kterého si zničehonic mohl vybírat i hráče z NHL.
Tam ale ještě SSSR stále nechtěl pouštět své mladé talentované hráče včetně Pavla Bureho. Ten se spolu se Zelepukinem, Davydovem a Konstantinovem nakonec nevešel do kádru právě z Tichonových obav, že by se čtyři mladí hráči mohli ihned spakovat a hledat si angažmá v zámoří.
Smlouvu v NHL už v té době měli všichni členové rudé mašiny. A během krátké doby se k nim přidaly desítky dalších Sovětů, z nichž mnozí si nejprestižnější hokejovou soutěž světa podmanili. Jediný Kasatonov, který stál za Tichonovem uprostřed sporu mezi legendární pětkou, si ale na Kanadském poháru v roce 1991 oblékl sovětský dres. Ze slavné formace tak od té doby do konce své kariéry učinil jen on a Igor Larionov na sklonku svého hráčského působení.
Nebyli to jen oni, kteří si v turbulentních 90. letech pro Sovětský svaz, potažmo Rusko, cestu k národnímu týmu hledali jen těžko. Velmi málo se pamatuje na to, že v Naganu chybělo ruskému celku, který Češi porazili ve finále, hned několik velkých opor i kvůli tristním poměrům, které tehdy vládly v ruském hokeji. Do Japonska tak neodletěla celá plejáda hvězd NHL i s Fetisovem a Larionovem, ale také třeba Mogilným, Kovaljovem, Kozlovem, Chabibulinem, Tverdovským, Zubovem a řadou dalších.
Fatální symbolický hřebíček do rakve ruskému hokeji v 90. letech přibili Pittsburgh Penguins. Jeho majitelé si v roce 1993 pořídili velkou část práv CSKA Moskva, někdejší výkladní skříně ruského hokeje, aby klub přejmenovali na Russian Penguins a fanoušky na stadion lákali striptýzem a pivem zadarmo.
Ale zpět k samotnému turnaji. Sborná podle očekávání vyhořela a nepostoupila ani do semifinále. Hůře na tom bylo v roce 1991 už jen Československo. Ani to na čtvrt století starý šampionát nevzpomíná v dobrém - přitom turnaj pro něj začal dobře, když hned na úvod zdolalo právě Sověty. Jenže pak přišly samé porážky - 0:1 s Finskem, 2:4 s USA, 2:6 s Kanadou a závěrečných 2:5 se Švédy. Čechoslováci tak skončili v tabulce poslední.
Nepovedenou premiéru u reprezentace v trenérské roli si na Kanadském poháru vyzkoušel Ivan Hlinka. A na přelomu srpna a září byl k zastižení spíše rozčarovaný než v dobrém rozmaru. "Máme příliš velkou úctu před těmi jmény," prohlásil po debaklu s Kanadou. "Někteří naši hráči vědí, kolik tihle lidé berou peněz a nesoustředí se na to, co by sami měli dělat," přemítal.
"Prohraná utkání s USA a Kanadou nebyla problémem formy. Báli jsme se do formy vůbec dostat. Mužstvo hrálo opatrně a hráči si přihrávali alibisticky," hřímal po turnaji. S odstupem času ale některá Hlinkova slova možná nevyznívají příliš prorocky. "Jsem dost naštvaný. Náš hokej čekají těžké časy," prohlásil mimo jiné. Hned devět hráčů z jeho výběru v roce 1991 o sedm let později opanovalo Turnaj století.
Z vítězství se nakonec radovali Kanaďané - i s mladičkým Ericem Lindrosem. Humbuk okolo tehdejšího ostře sledovaného talentu byl značný, vždyť Lindros startoval na turnaji jako první Kanaďan v historii, aniž by měl odehrán jediný zápas v NHL. A v centru dění byl i na ledě, svými čistými hity vyřadil z turnaje Samuelssona i Ručinského a v osmi zápasech si připsal osm bodů. I to přispělo k tomu, aby se o rok později stal středobodem největšího trejdu historie NHL.
Javorové listy si ve finále přece jen poradily s nadcházející zlatou generací Američanů. V roce 1991 to ještě pro Cheliose, Modana, Roenicka, Hulla, Richtera a celou řadu dalších bylo trochu brzo, byť velká část z nich už nebyla žádnými benjamínky. Jejich čas ale měl přijít o pět let později.
