Vokounovo vyprávění: O českých brankářích, psychické odolnosti i trenérském mágovi

"Baví mě to, dělám to s kamarády a je to taková náhražka hokeje. Jsem denně na ledě s Radkem Dvořákem a Olli Jokinenem. Ještě s dalšími bývalými hráči jsme utvořili dobře fungující partu," popisuje svoji současnou roli hrdina ze světového šampionátu 2010.

Věří, že by v budoucnu mohl předávat zkušenosti i profesionálním brankářům na té nejvyšší úrovni.

Poslechněte si nový díl Hokej fokus podcastu o NHL:

Na Floridě pracujete s mladými gólmany. Chtěl byste si v budoucnu vyzkoušet práci i s dospělými brankáři? 
Momentálně to není možné. Vůbec bych nebyl doma a to nechci. Určitě by mě to ale jednou bavilo. Mladé brankáře tady na Floridě učíte často i základní aspekty brankářského stylu. U profesionálního gólmana je to hlavně o hlavě. Já si tím vším prošel. Je jedno, jestli prohrajete v roce 2005, nebo 2019. Vím, jak se člověk cítí. Dokážu mu poradit, jak se s tím vyrovnat, jak se posunout dál. Je obrovský rozdíl trénovat borce, co se tím živí, a kluky, pro které je to většinou jen zábava. K nim si hlavně musíte najít cestu, aby je to bavilo. Učíte je disciplíně, pokoře, týmovosti. Je to v podstatě taková výchova. Kouč si ale musí uvědomovat, že každé dítě od toho má jiná očekávání.

Máte nějaký trenérský vzor mezi brankářskými kouči, které jste během kariéry poznal?

Za těch osmnáct a půl roku, co jsem hrál v Americe, jsem jich potkal obrovské množství. Jedni mě posunuli technicky výrazně dopředu, jiní mi pomohli v přípravě a psychickém rozpoložení. Od každého jsem se snažil vzít to nejlepší. Není jeden, který by z vás vytvořil dokonalého brankáře. Během kariéry sbíráte informace – některé můžou být výborné, ale zrovna nejsou vhodné pro vás. Musíte se v tom umět zorientovat, vyzkoušet to a posoudit, co vám pomáhá. Mitch Korn mi ohromně pomohl, zajímavá spolupráce byla i s Françoisem Allairem, kterého jsem poznal v Montrealu. S ním jsem si sice moc nerozuměl lidsky, ale na techniku byl profík. Přesuny, skluzy, to všechno on zdokonalil s Patrickem Royem. Jeho škola mi po příchodu z Česka dala hrozně moc. Byla to obrovská výhoda proti americkým a kanadským brankářům, kteří měli jen jednu školu. Já si odnesl to dobré z Česka, ale i z Kanady.

Učil jste se od těch nejlepších. Mitche Korna si nemohl vynachválit ani Dominik Hašek v Buffalu a dnes tento gólmanský guru předvádí svoje umění v Islanders. V čem tkví jeho kouzlo?
Dokázal se přizpůsobit. Haška neměnil, viděl v něm talent. Jeho specifický styl nechtěl předělávat. Nechal ho chytat, jak se mu chytalo nejlépe. Dokázal pracovat s jeho hlavou. Nepřišel za ním se slovy: Dominiku, takhle chytat nemůžeš, takhle to my neděláme. Teď v Islanders opět ukázal, jak dokáže pracovat s hlavou brankáře. Robin Lehner přišel do Islanders se zlomenou psychikou, trápil se. A loni z něj byl najednou statisticky jeden z nejlepších brankářů NHL. To samé Thomas Greiss. Je to ohromně pozitivní člověk, dokáže zrelaxovat mysl brankáře. Nesoustředí se na negativa. Rozpozná problém a eliminuje ho. Braden Holtby ve Washingtonu pod ním taky vyhrál Vezina Trophy a Stanley Cup. Všude má výsledky. Nebylo to tak, že by mě naučil chytat, ale perfektně mi nastavil hlavu. Byl to dobrý parťák a za to jsem mu hodně vděčný.

Od poslední výluky v NHL se hokej výrazně proměnil. Zrychlil se, ubylo starších hráčů, ubylo tvrdosti. Jak hodnotíte změny z pohledu brankáře?
Z mého pohledu největší změnou je, že už se nebruslí s pukem přes střední pásmo. Hra se neuvěřitelně přelévá. Hraje se buď v útočném, nebo obranném pásmu. Obránce si nemůže útočníka přidržet. Clonit je daleko těžší. Hra je rychlejší. U brankářů těch změn ale tolik není.

Jedna ale určitě je. Výškový průměr hráčů se snižuje, u brankářů je to naopak. Jak se na to díváte?
Dřív byl takový mýtus, že pokud jste velký, nemůžete být ohebný a dostatečně rychlý, abyste v brance obstál. To se ale změnilo, protože děti už mají gymnastickou přípravu a různá protahování. Jedna nevýhoda velkým brankářům ale zůstala. Mají mnohem větší zatížení na klouby a často tomu jejich tělo podléhá mnohem rychleji, a pak dochází ke zraněním. Proto je podle mě ideální gólmanská výška 185 až 190 centimetrů. Brankářům se také snižuje počet zápasů. Říká se, že potřebujete dva kvalitní gólmany. Jasná jednička nestačí. To je jednoduché. Tím, že se zlepšil trénink brankářů, rozdíl mezi top gólmanem a šedesátým brankářem v NHL už není zdaleka tak velký, jako když jsem hrál. Těch kvalitních borců je velké množství. Takhle se vám podaří udržet jedničku fyzicky a hlavně psychicky v top formě. Vliv mají i mladší trenéři, kteří přicházejí z univerzit, kde se gólmani daleko víc střídají. Pořád ale v osmdesáti procentech týmů je jeden brankář v pozici jedničky a druhý těch zápasů má méně.

Co říkáte na české mladé brankáře?
Brankáře máme pořád dobré. Byl jsem na soustředění mládeže a viděl jsem tam řadu mladých velice talentovaných kluků. Lukáš Dostál mě zaujal už na světovém šampionátu juniorů. Osobně znám otce Honzy Bednáře z Karlových Varů. Mladý Nick Malík má svoji kvalitu. O gólmany bych se rozhodně nebál. Navíc Pavel Francouz a David Rittich ukázali, že i v pozdějším věku se z Evropy dá dostat do NHL. Oba dokázali využít situace s platovým stropem. Pro řadu klubů jsou brankáři v Americe drazí, a tak zkoušejí kluky, co se osvědčí na Euro Hockey Tour. Když klub zaplatí 10 drahých borců, tak to musí něčím doplnit – a sehnat gólmany v Evropě je pro ně výhodná cesta. Kluci potvrzují kvalitu, kterou mají, navíc už mají svoje odchytáno. Mezinárodní zkušenosti je na NHL dobře připraví.

Jak hodnotíte rozdílné brankářské styly Davida Ritticha, Petra Mrázka a Pavla Francouze?
Abych se přiznal, zápasy Calgary moc nesleduju, takže jsem Davida viděl jen párkrát v životě. Technicky se mi líbí asi nejvíc Pavel Francouz. Není tak vysoký jako další dva kluci, má ale výborný postřeh. David Rittich chytá takovým americkým stylem. Zabere velké množství branky. Petr Mrázek byl dřív v brance možná až moc agresivní, hodně vyjížděl. V tom se podle mě v posledních letech výrazně zlepšil. Žádný způsob ale není špatný. Každý brankář přizpůsobuje styl svému temperamentu. Carey Price má taky absolutně jiný styl než Henrik Lundqvist, ale oba jsou výborní brankáři. Není pouze jedna správná cesta a jeden návod, jak chytat.

Jaký brankář na světě vám nejvíc sedí, jaký vám přijde nejlepší?

Těžko se to hodnotí. Vždycky se na to musíte dívat v kontextu toho, v jakém působí mužstvu. Někdo má před sebou top tým a musí podržet jednou dvakrát za zápas. Jiný je zase neustále v permanenci nebezpečných střel. Dlouhodobě mi sedí Tuukka Rask, v posledních sezonách exceluje Andrej Vasilevskij. Na svoji výšku je ohromně ohebný, má velkou rychlost. V brance vypadá opravdu obrovský.

Elitní brankáře od průměrných ale zřejmě odlišuje hlavně psychická odolnost.
Bezesporu. I ti elitní si v kariéře projdou situacemi, kdy jsou na tom špatně. Je jen na nich, jak rychle se s tím dokážou vyrovnat. Jeden blbý gól, nevydařený zápas. Nebo se mu naopak skvěle podaří tři utkání v řadě, tak aby nebyl zase moc nahoře. Psychická vyrovnanost je nejdůležitější. I proto brankáři mají svůj vrchol později. Je to dané i biologicky. Ve 20 je kluk ještě dost nevybouřený a nese to úplně jinak, než když mu je 30. Prožitými zkušenostmi se zlepšuje i psychická příprava gólmana na důležité momenty a zápasy v jeho kariéře.

Jak to lze nejlépe natrénovat?
Podle mě to není tak složité a trénujete to v podstatě od začátku, co ten sport děláte. Pokud dítě ten sport miluje a má soutěživost, tak se i psychicky dokáže zlepšovat. Mentální koučing je už jen další věc, která vám pomáhá něco překonat. Jsou hráči, kteří jej v kariéře nikdy nepotřebovali. Psychiku si opravdu budujete od začátku, ale musíte se s tím narodit. Někdo zkrátka má hlavu na to tlak zvládnout, někdo na to není. Není to jen součástí profesionální kariéry. A nefunguje na to jen jeden správný recept. Někdo krizi překoná tvrdším tréninkem na ledě, někdo potřebuje vypnout a odreagovat se mimo stadion.

Co pro vás bylo těžší po psychické stránce: chytat v Nashvillu, kde na vás letělo přes 40 střel téměř každý zápas, nebo na šampionátu ve Vídni 2005 za neuvěřitelně silným výběrem, kde jste ale zároveň věděl, že jedna chyba může být konec?
Obojí přináší velký tlak. Někdo si řekne, že v Nashvillu jsem mohl jen překvapit. To je hloupost. Nemohl jsem říct: Letí na mě padesát střel, tak dostanu pět gólů, je to v pořádku. To by si našli někoho jiného. Musel jsem zkrátka vychytat, co se dalo, a hlavně to potvrzovat měsíc co měsíc, sezonu co sezonu. Nikdo vás neposuzuje podle dobře odchytaného týdne. Křivka gólmanských výkonů musí být co nejrovnější. To odděluje kvalitu od zbytku. Ve Vídni to bylo jiné. Je to turnaj, hrozně specifický. Rozhoduje momentální rozpoložení. Hlavou na to musíte dorůst a já už byl na takovou výzvu připraven.