Jágr ještě zdravil "Zdrastvujte" a Arťuchin byl sprosté slovo. Češi na Slovensku neobhájili, ale nezklamali

Ještě 8. května dopoledne jeho jméno většině českých fanoušků nic moc neříkalo. Také proč by. V ruském týmu byly jiné hvězdy. Pozornost před vzájemným duelem směřovala zejména na Alexandra Ovečkina či Ilju Kovalčuka a na to, jak si s nimi reprezentace poradí. Po závěrečné siréně to byl ale Jevgenij Arťuchin, o němž celé Česko diskutovalo. A ne v dobrém.

Téměř dva metry vysoký a přes metrák vážící ruský obr přitom na ledě strávil jen 7:39 minuty, nejméně ze všech hráčů sborné. Jenže právě hráč Petrohradu ve druhé třetině za stavu 2:0 pro Čechy rozjel vlastní tvrdou one-man show.

V té společně se známým bijcem byli v hlavních rolích Milan Michálek a Karel Rachůnek. Oba od Arťuchina dostali nejprve jakési čisté varování, po kterém se ještě oklepali a pokračovali. Už tehdy ale mnozí kroutili hlavou, co to tam ten habán provádí.

To hlavní ale teprve přišlo. Oba totiž Arťuchin seznámil se svojí tvrdostí znovu a druhý střet s ruským bohatýrem dopadl hůře. Nejprve skončil Michálek po zásahu ramenem. V závěru druhé části pak přišla řada i na Rachůnka, po němž zůstala na ledě krvavá stopa a do zápasu se rovněž nevrátil.

Hala bouřila. Kamery při každém momentu směřovaly na Arťuchina a kouč českého týmu Alois Hadamczik na ruského hráče z lavičky při odchodu do kabin řval slova, která i po 10. hodině večer kdekomu nadzvednou obočí.

Po utkání Hadamczikův hněv pokračoval. "Budu žádat dodatečné potrestání," hlásil rozzlobený kouč českého výběru.

Toho se ale nedočkal. Samotného Arťuchina navíc celá kauza nechala klidným a ještě si rýpl. "Češi jsou fňukalové a všechno to pochází od jejich trenéra. Chovají se hrozně," hlásil dodatečně.

Český hokej tehdy našel nového nepřítele číslo jedna, kterému fanoušci nemohli přijít na jméno. Celý příběh měl ale příjemné zakončení. Češi utkání zvládli 3:2, Michálek i Rachůnek se brzy vrátili na led a Arťuchin? Jeho příběh ještě pokračoval v zápase o bronz.

Skvělá jízda ukončená švédskou stopkou

K tomu utkání ale vedla ještě dlouhá cesta. Češi na šampionát 2011 hraný v Bratislavě a Košicích dorazili jako obhájci překvapivého titulu z Německa, kde oslabený výběr týmovým výkonem došel až k vytouženému zlatu.

Na Slovensku to ale bylo o něčem jiném. Ze zámoří tentokrát nedoráželi omluvenky, ale hráči. Na srazu se tak hlásili hvězdní Patrik Eliáš, Martin Havlát, Ondřej Pavelec, Marek Židlický, Tomáš Plekanec či jednadvacetiletý Jakub Voráček. Nechyběl ani Jaromír Jágr, tehdy ještě hráč ruského Omsku.

Tento mix s hráči z Evropy, kapitánem Tomášem Rolinkem a pod vedením kouče Hadamczika se na šampionátu rozjel k velké jízdě, která vzbuzovala optimistické výhledy. Hnána plnými tribunami, že si hráči připadali, jakoby hráli v Česku, reprezentace porážela soupeře za soupeřem bez ohledu na jeho sílu.

V základní skupině si Češi poradili s Lotyšskem, Dánskem a také Finskem, budoucím vítězem, který za celý turnaj prohrál jenom jediný zápas, právě tento v poměru 1:2. V osmifinálové skupině si národní celek poradil také s Německem, už zmiňovaným Ruskem a rovněž trápícím se domácím Slovenskem.

Sečteno podrženo. Hladký postup do čtvrtfinále z prvního místa. A zatímco v současnosti Češi mezi nejlepší čtyři týmy dvakrát v řadě neprošli, tehdy v utkání s mladým výběrem USA o něčem takovém nemohla být ani řeč.

Národní tým totiž znovu ukázal, že je v extrémní pohodě. Pavelec pochytal všechny střely, dobře si vedla i obrana, ale nad všechny vyčníval Jágr. V 39 letech nejstarší hráč Hadamczikova výběru se totiž rozjel k velkému představení. V první třetině gól, v druhé také, ve třetí rovněž. Světlo světa tak poznal hattrick, který byl prvním v reprezentačním dresu. A výsledek? 4:0 pro Čechy.

"Nezastavitelní? To se uvidí až na konci. Máme sedmou výhru po sobě, je to super pocit, i únava není taková, lépe se ji zbavujete. Sebevědomí stoupá pořád nahoru," komentoval vše nadšený Michael Frolík.

Jenže v semifinále přišlo na řadu Švédsko. To Švédsko, které v základní skupině šokovalo porážkou s Norskem, ale od té doby se dostalo do tempa. A to Švédsko, s kterým kouč Hadamczik prohrál poslední čtyři zápasy na velkých turnajích. A prokletí nedokázal zlomit ani na Slovensku. 

Český tým se sice v druhé části ujal vedení, jenže Seveřany to naopak nabudilo. Z velkého tlaku ještě před sirenou vytěžili obrat a v třetí třetině už si pohlídali postup do finále po triumfu 5:2. Sen reprezentace o zlaté obhajobě se tak rozplynul a na obzoru se objevil nový příběh. Česká republika vs. Arťuchin, díl druhý.

Ano, i Rusové došli až do semifinále, kde ale nestačili na Finsko a opakoval se tak zápas ze skupiny. Na něj už byli fanoušci připravení a v ochozech se objevovaly vzkazy jako "smrt Arťuchinovi" a zněly hlasy, že útočník sborné je monstrum, blbec či blázen.

Nabroušený byl i český tým a zejména pak obránce Rachůnek. Ten si v utkání na Arťuchina, který v boji o bronz držel emoce na uzdě a zatápěl Čechům spíše hokejově, počkal a tvrdým přišpendlením na mantinel s ním vymlátil i plexisklo.

Čeští fandové v ten moment bouřili a slavit mohli i po samotném konci. V krásném utkání plném gólů, povedených akcí i zákroků národní tým vybojoval i díky hattricku Romana Červenky bronz po vítězství 7:4 a bez "placky" domů neodjel.

Jágr, jenž se stal nejlepším útočníkem šampionátu a byl i v nejlepší pětce, po utkání mimo jiné prohlásil: "... Zlatá medaile je perfektní, na třetí místo si podle mě nikdo za pár let nevzpomene. Člověk si pamatuje jen vítěze..."

Kdyby ale věděl. Ano, Češi na další bronz dosáhli na příštím šampionátu ve Finsku a Švédsku, jenže ten byl zároveň zatím poslední českou medailí z MS. Co by tak národní tým za třetí místo na letošním turnaji znovu dal.

Vlk domácím štěstí nepřinesl

Jestli českému týmu šampionát v roce 2011 sedl solidně, pro Slovensko už to taková sláva rozhodně nebyla. Spíše naopak. Přitom přípravy byly velké.

V Bratislavě sice nevznikl kvůli průtahům nový stadion, jak se prvotně plánovalo, ale nakonec se výrazně rekonstruoval ten stávají nesoucí název Ondreja Nepelu. Slovensko za stavbu zaplatilo téměř půl miliardy českých korun a i když to trvalo, na první zápas šampionátu bylo vše v hlavním městě i v Košicích připraveno.

Velký zájem byl i o lístky, hlavně tedy v Bratislavě, kde se hrála skupina jak s českým, tak i domácím výběrem. Od startu turnaje byly všechny zápasy v hlavním městě zaplněné a v ochozech panovala skvělá atmosféra.

To vše pod dohledem maskota šampionátu vlka Goooly, jehož na letošním turnaji nahradil medvěd Macejko. Psovitá šelma měla domácímu výběru přinést štěstí a ukončení čekání na medaile, které trvalo od bronzu 2003.

K tomu měla pomoci i celá řada hvězd, které na turnaj tentokrát dorazily. Volání kanadského trenéra Glena Hanlona vyslyšeli např. Marián Hossa, Marián Gáborík, Ľubomír Višňovský, Jaroslav Halák, Miroslav Šatan nebo třeba Richard Zedník, jenž měl před turnajem spory s koučem, ale po přimluvení kapitána Pavola Demitry přijel. 

Na Slovensku se tak začalo nahlas mluvit o útoku na jeden z cenných kovů, ale brzy se ukázalo, že tento šampionát pro Slováky naopak skončí velkým zklamáním. Už první zápas se Slovinci to drhlo, ale na vítězství to stačilo. Ve zbylých duelech ale domácí tým padl s něčekaným vítězem základní skupiny Německem a také Ruskem.

Slováci tak šli do osmifinálové skupiny bez bodu a situaci už zachránit nedokázali. Spíše ještě prohroubili krizi. Padli s Čechy i s Finskem a s turnajem se rozloučili výhrou nad Dánskem, což ovšem nic neřešilo a čtvrtfinále bylo nečekaně bez domácích.

Slovenská hymna pro MS:

Velká kritika směřovala po neslavném konci zejména na kouče Hanlona. "Když si vezmete kuchaře z Kanady a dáte mu nejlepší slovenské ingredience, stejně dobré halušky neudělá. Nezná naši duši," prohlásil o něm slavný televizní komentátor Karol Polák.

Kanadský trenér se sice bránil a neviděl důvod k rezignaci, ale nakonec byl přeci jenom vyhozen, i když sám byl dle vlastních slov na výkony celku pyšný. "Nepředváděli jsme náš hokej. Myslím, že jsme až moc bránili. Proti Česku a dalším soupeřům jsme to úplně zavřeli a čekali, až si sami dáme gól," přiznal naopak po posledním zápase na šampionátu Demitra.

Finská radost po 16 letech

Kromě výbuchu Slovenska se ale také řešilo, kdo se nakonec stane mistrem světa. USA i Kanada skončily už ve čtvrtfinále a do rozhodující bitvy se dostaly dva severské týmy, Finsko a Švédsko.

Ve Finsku tehdy ožily vzpomínky na rok 1995, kdy získali Suomi jediný titul. A ve finále porazili právě svého severského rivala.

Utkání dlouho nabízelo opatrnou podívanou a první třetina skončila bez gólů. Vše odšpuntoval až ve 28. minutě Švéd Magnus Pääjärvi-Svensson. Švédsko následně tlačilo a hnalo se za zvýšením náskoku. Trefilo i tyčku. Ale...

Tlak před závěrem třetiny narušila přesilovka Finů a sedm sekund před sirénou přišel trest. Početní výhodu využil Jarkko Immonen, s dvanácti body a devíti góly nejproduktivnější hráč turnaje, resp. nejlepší střelec, a srovnal na 1:1.

Vše se pak rozhodlo na startu závěrečné třetiny. Do té skvěle vlétl výběr Suomi. Dvěma rychlými trefami otočil zápas a Finové si pak už finále pohlídali. V závěru rivala ještě dorazili třemi trefami a po výhře 6:1 mohli odstartovat velkolepé oslavy. 

Ty probíhaly i po příletu výpravy do Helsinek, kde na vítěze čekalo přes sto tisíc lidí. I když venku bylo sotva deset stupňů, lidé ve spodním prádle houfně skákali do fontán. Kouč brankářů zase spadl ze schodů a málem zničil trofej. 16 let je holt 16 let.

Slovenské mistrovství 2011 tedy nabídlo spoustu velkých příběhů. Zopakuje to i letošní turnaj?