BLOG: Kontakt tam byl

A tak když jsem nedávno usedl do potemnělého hostince ve čtvrti Blata na kraji Mělníka a poručil si podkováňskou jedenáctku, abych vyčkal příchodu svého dobrého přítele alespoň v nějaké společnosti, byl mi nejapně velkou obrazovkou v koutě lokálu naservírován závěr zápasu Švédsko–Švýcarsko. I přes nechuť zhlédnout z ruské maškarády jakýkoliv kousek trávníku jsem nakonec stejně byl donucen. A opět si připomněl, proč vlastně vrcholový fotbal nemám rád.

Zpočátku bylo pár minut závěru celkem zábavných, ovšem prodloužení mne tvrdě navrátilo do reality. Jakýsi urostlý chasník se jako hbitý štírek prosmýkl mezi obránci druhého týmu, proměnil se v lasičku a pelášil s kulatým nesmyslem štěstíčku naproti. Zjevně se jal naplnit trenérovy pokyny. Už jsem očekával pumelici, na kterou bude strážce svatyně krátký a jež vymete pavučiny v rohu zařízení, když tu útočník pronásledovaný obráncem v mžiku zapomněl vzpřímený pohyb na zadních končetinách, který je nám a tučňákům vlastní, a svalil se do pažitu. Písk, červená, penalta.

Celou situaci jsem si přehrával v hlavě ještě před tím, než ji přehrál též režisér přímého přenosu. A pak jsem to uviděl: Kontakt tam byl! Takže nedovolený zákrok, to je jasné. Avšak udál se před vápnem, či ve vápně, spekulovali komentátoři utkání i štamgasti v hostinci. Další opakovačky, rozhodčí kontrolují video. Po chvíli je rozhodnuto – ke kontaktu došlo přibližně pět centimetrů před vápnem, tudíž je správně nařízen volný kop. Brankář chytá, konec zápasu, v televizi se jde do studia a v hostinci na toaletu.

Nevěřícně civím na televizor. Sakra, viděli jste to, chce se mně teatrálně dotázat hostince. To jsem viděl jen já, že se dospělý osmdesátikilogramový trénovaný atlet skácel po obráncově doteku jeho zad, který učinil pomocí konečků tří prstů? Navíc až po třech normálních krocích přesně ve chvíli, kdy penetruje malé vápno? Nic. Dobří muži v putyce již řeší strasti běžného dne a obrazovka nabízí sestřih jakéhosi jiného utkání. Tohle je zcela příznačné – nám už to totiž zřejmě nepřijde divné.

Já se ale cítím podveden. Celý fotbal je podváděn, neustále a kontinuálně, hráči, kteří se k těmhle komediím zcela systematicky uchylují, trenéry, kteří to po nich vyžadují, rozhodčími, kteří je netrestají, svazy, které je neřeší, fanoušky, kteří je obhajují, novináři, kteří vše, proboha, alibisticky schvalují trapnou hláškou o tom, že kontakt tam přece byl. Během letošního mistrovství se sice ozvalo pár jedinců, nicméně jak pozvedli hlas, jejich ozvěna postupně utichne a nezmění se nic.

Proč ten pesimismus? Protože je tím fotbal prorostlý jak jižní Morava jmelím. Malí fotbalisté se učí správně padat po sebemenším dotyku, což ostatně vidí i u svých vzorů, pokud hráč po kontaktu ve vápně neupadne a nezakončí do brány, je plísněn všemi kolem sebe. Ve chvíli, kdy by měla přijít pochvala, dochází na výčitky.

Kvůli tomu již fotbal od divize výše vůbec nesleduji, protože je mi z toho zle. Podobné jednání nejen že není v souladu se vzletnou olympijskou myšlenkou ani smyslem sportu jako takového, naopak jde přímo proti. Simulant ve sportu je jako policista, který krade. A on skutečně krade – radost ze hry.

Tohle se musí začít řešit silou. Dokážu si představit svaz, který praští do stolu a vyhlásí třeba od příští sezony nulovou toleranci simulování. A začít jej trestat. Nejen rozhodčími, ti mají během zápasu úlohu skutečně nelehkou, ale ex post. Každý zápas naší nejvyšší fotbalové soutěže je detailně zaznamenáván, tedy nebylo by problémem projít odehraná utkání a simulanty nejen pokutovat, ale dle počtu provinění též trestat zákazem nastoupení v příštích kolech. Tak jednoduché to je, během sezony může být klid. Když už toto svinstvo neřeší fotbal světový, proč nejít příkladem v tuzemsku.

Do té doby vám na to kašlu. Na komedii si zajdu raději do divadla.