GLOSA: Simuluju, simuluješ, simulujeme, aneb všemi způsoby za úspěchem
Mistrovství světa spěje podle všech ukazatelů zdárně ke svému konci, ale jeden až příliš výrazný poznatek z ruského fotbalového "Balšovo těatra" mám už teď. Hned na úvod podotýkám, že mám fotbal rád, ale bohužel je čím dál méně sportem pro chlapy (dámy fotbalistky prominou). Je spíš pro chlápky, teda jestli cítíte ten rozdíl v době, kdy chlapi dost často vypadají jen jako troubové, zatímco vyčůránkové vyhrávají na všech frontách.
S tímhle pohledem pak teď spokojeně sledujeme na různě velkých obrazovkách svíjející se a vzduchem létající metrosexuály všech národností ve fotbalových dresech a kopačkách a už nám to vlastně připadá normální. Možná proto je v USA pořád evropský fotbal na druhé (spíš třetí) koleji a brán spíš jako sport pro holky.
Zdržování, simulování deformuje ten záměr stvořitelů tohle krásného sportu... A my to bereme jako fotbal se všemi jeho nedostatky. Dospělí chlapi se válejí po trávníku jako trdla, protože kolem nich přeběhl soupeř moc rychle a tak blízko, že by to mohlo vypadat jako faul…. Neymarovi šlápli lehce na nohu v utkání s Mexikem a já měl chvíli skutečně strach o jeho zdraví, ne-li život. Po chvíli už však jen o zdraví duševní, to už zase běhal jako jelen.
No, jo – Brazilec, řekneme si. Jenže oni už simulují i Švédové a Angličani. Kde to jsme?
Zkouší to přece každý. Takhle to máme zažité. Za výsledkem všemi prostředky. A někdy se zasmějeme, třeba tomu Neymarovi. A na to se koukají děti, které si pak na fotbalové hvězdy hrají a myslí si, že to k tomu patří. Já už si to začínám myslet taky. Tak kdy s tím už někdo začne doopravdy něco dělat? Za simulování je přece karta – ale kolik jich za to v Rusku padlo? Zlomek z toho, kolik komediantů tam předvádělo své bolestínské etudy, které vzápětí nahradilo kompletní zmrtvýchvstání.
Někdo jménem FIFA by už měl říct "Dost!", a to tak nahlas aby to slyšeli i rozhodčí, a ti co neslyší – hned na ušní. Nebo to bude cesta do pekel.
