Proč bývá klubový fotbal atraktivnější než mezinárodní?

José Mourinho se je snažil rozkmotřit. Měl za to, že jsou příliš blízcí přátelé – a to mělo Realu ve vypjatých momentech při Clásicos škodit. Na to, aby s tím něco udělal, už ale bylo moc pozdě. I během jednoho z nejvyhrocenějších období mezi Realem a Barcelonou si k sobě ikony obou klubů, Iker Casillas a Xavi, před zápasem našli cestu a objali se.

Během Eura 2012 sice ze španělského tábora přicházely zprávy o špatných vztazích mezi různými hráči obou klubů, nakonec však Casillas se Xavim situaci vždy uklidnili. Výsledkem bylo vítězství 4:0 ve finále proti Itálii a vrchol pro pravděpodobně nejlepší reprezentační tým všech dob. První mužstvo v historii, které dokázalo zvítězit ve třech velkých mezinárodních šampionátech v řadě. Přitom ještě před pár lety se o Španělsku soudilo, že vyhrávat nemůže, protože animozita mezi Katalánci, Basky a hráči ze zbytku země je příliš velká.

Španělsko může sloužit jako doklad toho, že i pro zdejší hráče (alespoň některé) může reprezentace národa znamenat více než reprezentace klubu. Zároveň však poukazuje na jiný fakt. Španělsku se vyplatil jednotný model výchovy hráčů, který vychází z nizozemského totálního fotbalu. Podstatná část dnešních hvězd – jako právě Xavi s Casillasem – spolu navíc vyrostla v juniorských národních výběrech.

Zažité mechanismy, systém a vřelé vztahy mezi hráči nepomohly jen Španělsku. Ze své akademie v Clairefontaine těžila i Francie v roce 1998, českou reprezentaci zase ve své době mezi světovou špičku vytáhla generace hráčů, která byla dvakrát v řadě ve finále juniorského Eura.

Barcelona > Španělsko

Společné reprezentační zkušenosti jsou důležité, ještě spíše však španělské tituly lze připsat na vrub Barcelony. Blaugranés do finálových sestav národního týmu na posledních šampionátech delegovali vždy okolo poloviny sestavy. Je pak příznačné, že i obrovské úspěchy španělské reprezentace zůstávají tak trochu ve stínu katalánského velkoklubu. S trochou nadsázky totiž Španělsko na velkých turnajích praktikuje pomalejší, opatrnější, a proto i pro diváka sterilnější verzi hry Barcelony.

Není divu – to, co na národní úrovni trvá vybudovat zhruba celou dekádu, je klub schopen do dokonalejší podoby vypracovat během několika let, snad i měsíců. Posun, jaký během chvíle zaznamenaly kluby jako AS Řím, Atlético Madrid či Liverpool, je markantní. Je přitom zřejmé, proč se tak děje. Zatímco reprezentace za průměrný rok odehraje zhruba patnáct utkání, špičkový klub mezi padesáti a šedesáti.

Být koučem národního týmu je tak dosti nevděčná úloha. Na práci s hráči má trenér pouhý zlomek času – obvykle něco málo přes týden jednou za dva měsíce. Během této doby prakticky nelze nacvičit útočné mechanismy tak účinně jako standardní situace a obrannou činnost. Týmy zvláště z menších či mimoevropských zemí navíc často nemají kostru z jednoho týmu, na níž lze stavět. Všichni nejlepší hráči se roztrousí do různých klubů v zahraničních soutěžích.

Bílkova tvrz - oběť mezinárodního fotbalu

Není proto náhodou, že tým Michala Bílka byl hodně defenzivně orientovaný a dařilo se mu nejvíce, když měl k dispozici hráče z Plzně před jejich přestupy do zahraničních klubů či těsně po nich. A také proto tým Pavla Vrby hrál ve svém prvním utkání proti Norsku velmi útočným stylem a zapomínal na obranu. Během šesti měsíců, než odehraje první kvalifikační utkání, může Vrba i v omezených podmínkách nastolit ofenzivní principy. Defenzivu pak stačí usměrnit poměrně rychle před soutěžním zápasem.

Většina menších fotbalových zemí každopádně sází především na defenzivu, což bylo znatelné i během mistrovství světa v roce 2010. Průměrný počet gólů během celého šampionátu činil 2,27 branek na zápas, o čtyři roky dříve v Německu padlo v průměru jen o tři setiny gólu více. Oproti tomu v loňské a letošní vyřazovací části Ligy mistrů, kde je kvalita týmů mnohem větší, jsme zaznamenali průměr těsně pod tři branky na zápas.

Ani na posledních dvou Eurech nepadalo tak málo branek - snad paradoxně proto, že rozdíl v kvalitě týmů ve skupinách není tak markantní. Malé fotbalové národy s Brazílí raději prohrají 0:2 než 0:4 a jejich trenéři navíc na přípravu taktiky pro utkání s favority mají znatelně více času než jejich kluboví kolegové. Malé kluby oproti tomu venkovní utkání s velkými týmy často vypouštějí a soustředí se raději na boj o záchranu s týmy jim podobné kvality. Výsledek je ten, že v roce 2010 pouhých pět skupinových utkání z 48 skončilo rozdílem o tři a více branek. Vzhledem k rozdílu v kvalitě soupisek jednotlivých týmů jde o opravdu malý počet.

Opatrnosti všech týmů napomáhá systém, kdy každý zápas znamená potenciální vyřazení. Pro méně favorizované týmy je výhodnější dostat utkání s favority do bezbrankové remízy a ve vyřazovacích bojích do penaltového rozstřelu. Přesně tento postup byl prakticky jediným herním plánem Bílkova výběru ve čtvrtfinálovém utkání Eura 2012 proti Portugalsku. Naopak vyřazovací utkání Ligy mistrů hrané na dvojzápasy nutí mužstva převzít iniciativu a soustředit se na vstřelení branky – ať už jde o domácí, či venkovní tým. To přirozeně vede k atraktivnějším duelům a více brankám v utkáních.

Nafukovací velkokluby

Hlavní důvod pro vzestup klubového fotbalu na úkor mezinárodního je však jiný. Je jím Bosmanovo pravidlo, které od roku 1995 umožňuje hráčům po vypršení smlouvy odejít do jiného klubu bez nutnosti finanční náhrady. Kromě toho ale také ligovým soutěžím v Evropské unii zakazuje zavádět kvóty na počet zahraničních hráčů z EU. Důsledek je jednoznačný. Velké kluby se stávají ještě většími, mohou přitahovat nejlepší hráče na světě a doplňovat posty přesně podle svých představ.

Takový luxus reprezentační trenéři zdaleka nemají – co by například argentinský kouč Alejandro Sabella dal za to, aby si mohl do svého týmu přitáhnout špičkového levého beka, který by kvalitou odpovídal útočné trojici Messi – Higuaín – Lavezzi? Mezinárodní fotbal se na rozdíl od Ligy mistrů musí obejít i o některé z největších hvězd. Na mistrovství světa bude chybět nejen Zlatan Ibrahimovič, ale desítky dalších skvělých hráčů – namátkou třeba Čech, Ivanovič, Alaba, Hamšík, Bale či Lewandowski.

Únavné martyrium

Často se objevují také hlasy, že mnohé hvězdy za své národní týmy nepředvádějí požadované výkony. Kritizováni jsou především kreativní fotbalisté, tedy záložníci či podhrotoví hráči, jako Messi, Rooney, Hamšík či dříve Ronaldo, a ne náhodou. Protože v národních týmech není dostatek času na nacvičení ofenzivní fáze, tito – jinak špičkoví – hráči najednou ztrácejí sebedůvěru a nejsou si jisti svými úkoly. Mnohdy také, jako v případě Hamšíka, kolem sebe nemají podobně inteligentní hráče, kteří by na hřišti pochopili jejich myšlenky.

Na mistrovství světa se značně projevuje také únava. Technicky mimořádně vybavení hráči, kteří jinak tráví minimum času zpracováním a posíláním přihrávky, najednou kvůli vyčerpání potřebují více času a zbržďují tak kombinaci. Například Xavi v sezoně 2011/12 odehrál celkem 81 zápasů – únava hlavního španělského špílmachra je tak poznat i na hře týmu. Právě celkové vyčerpání je také velkým faktorem pro zmenšující se atraktivitu utkání na šampionátech. Například nejvytíženější Angličané, kteří kromě náročné Premier League musí projít anglickým i ligovým pohárem a Ligou mistrů, tradičně dávají drtivou většinu svých gólů v prvním poločase, druhý poločas již často fyzicky nezvládají.

Možná nejjednodušším vysvětlením pro úpadek mezinárodního fotbalu je však kromě všech zmíněných důvodů jednoduše subjektivní pohled. Kromě prosté nostalgie po letech minulých jde také o fakt, že před nástupem Ligy mistrů a kabelových televizí bývalo mistrovství světa jediným způsobem, jakým diváci mohli sledovat špičkové hráče. To již dnes neplatí – a právě i z televizní sledovanosti dnes klubový fotbal generuje příliš mnoho peněz na to, aby se v budoucnu nechal mezinárodním fotbalem shodit z piedestalu.