Klíč k portugalskému úspěchu – v čem je inspirativní pro český fotbal?

92. minuta zápasu století, jak přímý souboj o titul mezi Portem a Benfikou nazvala portugalská média. Utkání mezi dvěma mužstvy, které v sezoně ještě neprohrály. Míč zapadá do sítě a de facto rozhoduje o mistrovi. K dispozici je více než patnáct kamer, patnáct možností, jak zvolit co nejpamátnější záběr. Volbou na jistotu by bylo snímat nadšeného střelce gólu nebo extázi slavících fanoušků. Ideálně obojí dohromady.

Pozornost se však ihned stáčí na tragického hrdinu. Je jím muž, který již na první pohled nezapadá do současného světa uhlazených postav fotbalu. Naopak, Jorge Jesus, trenér Benfiky, působí v křiklavě červených teplácích a s přebujelou, natupírovaně vyhlížející kšticí jako postavička ze sytě odstínovaných, čtyřicet let starých televizních obrázků. Jeho mužstvo ve dvou týdnech čekala v podstatě tři finále. První z nich, a pro Benfiku nejdůležitější, teď Jesus prohrál a jako v epické scéně z antického dramatu padá do kolen s obličejem v bolestné křeči.

Famózní sezona

Benfica s Portem vedla – a stále vede, rozdíl činí dvě kola před koncem jediný bod – jeden z nejdramatičtějších soubojů o titul za poslední léta. Zbytek týmů v nejvyšší portugalské soutěži nestál příliš za řeč, kluby z tradiční širší špičky za sebou mají ročníky, na které budou chtít co nejdříve zapomenout. Na třetím místě zaručujícím předkolo Ligy mistrů tak momentálně sedí Paços de Ferreira – zosobnění provinčního klubu, který v letošní sezoně přitáhl do ochozů v průměru pouze 1 848 diváků. Byl to však právě nepříliš záživný zbytek soutěže, který ještě více umocnil očekávání okolo sobotního zápasu. 

Benfica nedokázala v portugalském Clásiku zvítězit již šest let, tentokrát, přestože jí stačila remíza, k tomu však měla ideální podmínky. Orli mají za sebou doposud famózní sezonu, za což hodně vděčí tradičně výborné záloze, nicméně celý tým na rozdíl od neúspěšného roku 2010 působí na hřišti mnohem efektivněji a zarputileji. Do duelu s Portem byla Benfica neporažena v domácích soutěžích a první v tabulce. Dostala se také do finále portugalského poháru, kde se postaví Guimarãesi. A již ve středu celek z Lisabonu čeká finále Evropské ligy proti Chelsea.

Zlaté časy

Přestože Benfica působila ve druhém poločase proti Portu jistějším dojmem, nakonec těsný souboj rozhodl gól, který modrobílým nejspíš přinese třetí titul v řadě. Tento úspěch je pro ně v podstatě normou – za předchozích deset sezon dokázali vyhrát nejvyšší portugalskou soutěž osmkrát. Fenomenální období Porta pak podtrhuje zisk titulu v Lize mistrů a v Evropské lize. Pokud navíc přibereme v potaz, že oba kluby přitom musely neustále přebudovávat týmy, z nichž každou sezonu odcházely v průměru dvě či tři největší hvězdy, zaslouží si obrovské uznání.

Kde se vůbec bere takový potenciál v zemi, která má téměř totožný počet obyvatel i průměr HDP na osobu jako Česká republika, a navíc se topí v mnohem větších ekonomických problémech? Fotbalová tradice obou zemí je velká, svou roli však nesehrály jen odlišné politické režimy v poválečné době. Portugalsko těží z kulturní a jazykové podobnosti se státy Latinské Ameriky a velmi vstřícné imigrační politiky. Zvláště pro hráče z Brazílie je tak Portugalsko ideální destinací při příchodu do Evropy – adaptace je zde zdaleka nejjednodušší, stejně jako možnost získat občanství Evropské unie.

Žádná náhoda

Portugalské kluby si jsou těchto faktů velmi dobře vědomy a potenciál latinskoamerického trhu s hráči využívají naplno. Porto i Benfica zde mají rozprostřenou rozsáhlou skautingovou síť, nejpropracovanější ze všech evropských klubů. Systém přitom pro ně funguje výborně. Práva na talentované hráče si často rozdělí s jejich agenty, a pakliže fotbalista naplní očekávání, klub si jej pořídí do stoprocentního vlastnictví. Hráč pak po několika sezonách vyroste do světové extratřídy a klub jej s velkým ziskem prodá.

Na papíře to možná vše zní až příliš idylicky, za neustálými úspěchy však stojí obrovské penzum práce a schopností. Není to o štěstí – například Porto si sázky na neznámé množiny ani dovolit nemůže. Bez každoročního zisku za prodej hráčů by se kvůli malému portugalskému trhu a nízkým příjmům z televizních práv dostaly do značných ztrát. Jedenáct ze šestnácti portugalských klubů má nižší návštěvnost, než jakým je průměr Gambrinus ligy.

Systém pro všechny

Portugalsko však zvláště v poslední dekádě produkuje mimořádné fotbalové odborníky – jejich značnou část přitom tvoří mladí muži, kteří za sebou nemají příliš oslnivou hráčskou kariéru. Výjimkou je kouč národního týmu Paulo Bento, jinak jen mezi trenéry Porta za posledních deset let najdeme Josého Mourinha, Andrého Villase-Boase či dnešního kouče Vitora Pereiru. Poslední dva jmenovaní neodehráli jediný zápas na profesionální seniorské úrovni.

Ani úspěchy portugalského národního týmu neskončily s odchodem zlaté generace kolem Figa, Rui Costy, Maniche či Nuna Gomese. Na posledním Euru se Portugalsko dostalo do semifinále a vypadlo až na penalty s vítězným Španělskem. Masivní příval jihoamerických hráčů portugalský tisk dříve tvrdě kritizoval kvůli tomu, že nedává příležitost mladým portugalským hráčům. A pravdou je, že agenti kvůli peněžním obnosům z přestupu často prodají hráče, jenž nevyčnívá nad průměrem, za loajalitu klubů, kterým poté dodají opravdové talenty. Přesto se však zdá, že nynější systém pomáhá všem. Kromě koučů a klubů také domácím hráčům, kteří mají mnohem větší motivaci se prosadit, získávají větší zkušenosti a profitují z přínosu většinou opravdu kvalitních spoluhráčů i protihráčů.

Iberský příklad

Portugalský způsob jistě není ideálním, značně totiž závisí na nepředvídatelných faktorech, a spoustu z jeho metod nelze aplikovat v jiném prostředí. Přesto se lze z iberského příkladu v lecčem přiučit. Český fotbal má velmi slušnou mládežnickou základnu, potřeboval by však konkurenceschopnější prostředí a bezproblémovější přechod dorostenců a juniorů mezi seniorské výběry. Výborným řešením je juniorská liga, která letos odstartovala, v Gambrinus lize se také stabilizuje špička týmů, což je důležité pro klidný vývoj mladých hráčů.

Česká nejvyšší soutěž by však potřebovala masivně zlepšit finanční výkonnost a zkvalitnit skauting hráčů. Možných zahraničních trhů je málo, existují však úspěšné příklady. Edina Džeka není třeba představovat, méně známým případem je však jeden z klíčových hráčů Benfiky – Nemanja Matić. Srbský záložník do portugalského velkoklubu přestoupil z Chelsea, která jej v devatenácti letech vykoupila z Košic. Nesmírně talentovaných hráčů z Balkánu i z jiných východoevropských zemí je nadbytek, ale je důležité, že se Česká republika, potažmo Slovensko, začínají etablovat jako ideální přestupní stanice do dalších evropských štací.

Přitom právě zde je zádrhel pro mladé české hráče – jejich přestupy do zahraničí byly v posledních letech až na výjimky dosti neúspěšné. Naopak daří se Matěji Vydrovi ve Watfordu, resp. Udine, a Tomáši Kalasovi, který působí na hostování v Arnhemu. Všechny kluby kladou důraz na dobrou práci s mládeží a s výjimkou Watfordu působí v elitních evropských soutěžích, vykazují velmi stabilní výsledky a mají vynikající skautingový systém. A přesně to je typ klubů, se kterými české protějšky potřebují navazovat partnerství. Těžko říct, jestli mezi ně někdy bude patřit Benfica či Porto, pro české kluby by to však bylo požehnáním.