Pět věčně kontroverzních okamžiků fotbalových MS
Dávno to není jen přehlídka ladné míčové ekvilibristiky. Světové šampionáty jsou jedinečnou událostí, po které zůstávají vzpomínky také na křivdy, podpásovky, šarvátky nebo špinavou hru. Zinédine Zidane se s kariérou rozloučil hlavičkou do hrudi Itala Marka Materazziho. Během mistrovství světa v Chile se odehrála mezi domácími hráči a Italy jedna z nejdrsnějších bitev, jaká kdy byla na trávnících k vidění. Maradona v jednom okamžiku ukázal, jak nekale obelstít rozhodčího, a hned v následujícím své neoddiskutovatelné fotbalové mistrovství. Věčné otazníky budou viset nad "zvláštním" výsledkem zápasu mezi Německem a Rakouskem na šampionátu v roce 1982 nebo nad zdravotními problémy Brazilce Ronalda před finále v Paříži o šestnáct let později.
Hlavička na rozloučenou – Zinédine Zidane vs. Marco Materazzi (MS 2006)
Běžela 110. minuta finálového utkání mezi Itálií a Francií. Po krátkém rozhovoru se Zinédine Zidane zkratovitě rozhoduje a udeří hlavou do prsou Itala Marka Materazziho. Argentinský sudí Horacio Elizondo neváhá a francouzské legendě v jeho posledním zápasu kariéry ukazuje červenou kartu. Zápas končí po prodloužení 1:1 a Francie nakonec prohrává v penaltovém rozstřelu.
V rozhovoru pro televizní stanici Canal+ bezprostředně po konci šampionátu se Zidane omluvil, ale za hlavního viníka označil Materazziho. Ten na adresu francouzského špílmachra údajně uvedl "velmi tvrdá slova", která se dotkla "toho nejhlubšího". "Někdy jsou slova tvrdší než gesta," prohlásil tehdy Zidane.
Slovní přestřelka mezi zkušenými hráči přišla poté, co Materazzi Zidana držel za dres. Zidane mu údajně řekl, že pokud jeho dres chce, dá mu ho po zápase. Ital ho počastoval urážkou, kterou Zidane odmítl citovat. Podle odborníků, kteří záznam incidentu studovali, nazval Materazzi Zidana "synem teroristické děvky".
Tehdy dvaatřicetiletý italský reprezentant však trval na tom, že Zidanovu matku neurazil. O několik měsíců později přiznal, jak na Zidanovy řeči zareagoval: "Raději bych měl tu děvku, co ji máš za sestru." Přiznal, že tato slova sice nebyla nejhezčí, ale že Zidane už musel během zápasů slyšet mnohem horší věci.
Incident natrvalo překryl oba finálové góly. Málokdo si už možná vzpomene na nonšalantně proměněnou penaltu se špetkou štěstí a italské vyrovnání. Mimochodem autorem prvního gólu byl Zidane a toho druhého Materazzi.
Zidane na své pravdě trval a po šampionátu trvdil, že by raději zemřel, než aby se Materazzimu omluvil. Rozvířené emoce uklidnil až čas. Po čtyřech letech se oba hráči náhodně setkali v milánském hotelu, kde byla ubytována výprava Realu Madrid před zápasem Ligy mistrů s místním AC. Svár podle svědků ukončilo vřelé vzájemné objetí.
Maradona prokletý, božský (MS 1986)
Na Aztéckém stadionu v Mexico City se tísnilo 114 580 diváků. Maradona podle svých zvyklostí uzmul míč a začal kličkovat mezi záložníky a obránci. Prodral se k pokutovému území a narazil si míč s Jorge Valdanem. Ani na chvilku nezaváhal a zamířil rovnou k anglickému brankáři Peteru Shiltonovi. Balon od Valdana opsal vysoký oblouk, Maradona vyskočil, vymrštil levou ruku a zavěsil. Vůbec na sobě nedal nic znát a radoval se se spoluhráči. Běžela 51. minuta.
O tři minuty později dostal Maradona deset metrů před půlicí čarou míč a nadechl se k neopakovatelnému sólu. Za deset sekund obkroužil pět protihráčů a podruhé překonal Shiltona. Fanoušci na stránkách FIFA během MS v roce 2002 zvolili tuto akci gólem století. Takový byl Maradona. Na jedné straně zavrženíhodný, na druhé hráč úžasných dovedností.
Při asi nejkontroverznější gólové situaci fotbalové historie snad všichni hráči, diváci na Aztéckém stadionu i fanoušci doma u televize viděli, že argentinský kapitán trefil míč rukou, tuniský rozhodčí Alí bin Násir však branku nepochopitelně uznal.
"Pokud to byla ruka, byla to ruka boží," tvrdil po zápase Maradona. Byl to bonmot, který vstoupil i s brankou do dějin. Odkaz k vyšší síle jeho krajané přijali a později někteří z nich založili i Maradonovu církev. Později nicméně "božský Diego" přiznal, že si pomohl nedovoleným způsobem. "Čekal jsem, že se ke mně seběhnou spoluhráči, ale marně. Volal jsem na ně, ať mě rychle běží obejmout, jinak rozhodčí gól neuzná," dodal po letech.
To, že dovedl umně zapojit kromě nohou i ruce, potvrdil Maradona i na následujícím šampionátu. U vlastní branky na čáře v utkání se Sovětským svazem zahrál rukou a rozhodčí to opět nepostřehli. Maradona tehdy o božím vlivu již nemluvil, jen omlouval rozhodčího. "Může se dopustit chyby, stejně jako hráči mohou zmařit penaltu nebo trenéři nevyberou optimální sestavu."
A na MS 1994, na které se tvrdě individuálně připravoval, se nejprve předvedl nádhernou trefou v utkání proti Řecku. Záblesk geniality však vystřídala dopingová pachuť. Maradona byl ze světového šampionátu vyloučen kvůli užití efedrinu a později byl potrestán patnáctiměsíčním zákazem startu. Nutno dodat, že jeden z nejslavnějších hráčů všech dob měl problémy s dopingem opakovaně, což také nakonec urychlilo konec jeho kariéry.
Byla to řežba jako žádná jiná. Na hrací ploše tekla krev a k vidění byly momenty jako při karatistických kláních. V zápasu Chile s Itálií na světovém šampionátu v roce 1962 nešlo jen o výsledek, ale především o zdraví.
Duel ještě ani nezačal a atmosféra pořádně zhoustla. Mohli za to dva italští novináři. Antonio Ghirelli a Corrado Pizzinelli upozorňovali, že Chile nebude schopno zorganizovat kvalitní turnaj, protože se potýká s následky velkého zemětřesení z roku 1960. Chilští fanoušci dali svou nenávist vůči žurnalistickému duu tak silně najevo, že Italové museli ještě před startem mistrovství zemi opustit.
A pak to začalo. První faul odpískal anglický rozhodčí Ken Aston už ve 12. sekundě zápasu. Hráči šli do soubojů bez skrupulí a z televizních záběrů je jasně patrné, že nešlo jen o hru. Ital Giorgio Ferrini fauloval Honorina Landu, sudí ho vykázal ze hřiště, italský hráč se však bránil a verdikt odmítal. Vyvést jej museli až policisté.
Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. Rozlícený Landa udeřil protihráče, jeho zákrok ovšem zůstal bez potrestání. Leonel Sánchez atakoval zákeřně Maria Davida. Ital to Chilanovi vrátil kopem do hlavy, za který musel rovněž do kabin. 66 000 diváků na národním stadionu v chilské metropoli s úžasem sledovalo zápas, ve kterém začalo jít o život.
Sanchéz zlomil Humbertu Maschiovi nos. Rozhodčí raději odpískal konec zápasu o minutu dříve, ale i poté šarvátky pokračovaly. Výsledek 2:0 pro Chile nebyl až tak důležitý. Komentátor BBC David Coleman označil tento zápas za "děsivé, nechutné, hanebné a nejhloupější fotbalové představení v historii kopané".
Na šampionátu v Chile se vůbec nehrálo v rukavičkách. Jen po prvních osmi zápasech byl tento účet: čtyři vyloučení, tři zlomené nohy, jeden zlomený kotník a několik popraskaných žeber. Jen v utkání Argentiny s Bulharskem nařídil španělský sudí Juan Gardeazabal neuvěřitelných 69 přímých kopů, což je v průměru jeden za 78 sekund. "Po dvou dnech je jasné, že většina týmů je tak nervózní z možného brzkého návratu domů, že hráči zapomněli na to, že fotbal je jen hra a mistrovství světa jeho největší výkladní skříň," napsal britský novinář Donald Saunders ve své knize o chilském mistrovství.
Anglický rozhodčí Ken Aston, který měl na starosti nechvalně proslulý zápas Chile proti Itálii, byl později jedním z těch, kteří se zasadili o zavedení žlutých a červených karet.
"Germánské" spiknutí? Bez důkazů (MS 1982)
Nejdříve Alžířané propukli v jásot. Psal se 16. červen roku 1982 a africký tým na stadionu v Gijónu překvapivě porazil favorizované Německo 2:1.
O devět dní později však bylo všechno jinak. To o postup usilující Němci potřebovali porazit Rakušany. Výsledek? Západní Německo vedlo od 11. minuty nad Rakouskem 1:0 a zápas tak i skončil. Žádné překvapení, vždyť tento výsledek oběma týmům zaručoval postup. Tehdy se ještě nehrály závěrečné duely skupin současně a týmy mohly taktizovat. Změnit se to mělo až o čtyři roky později.
Němci nastoupili do zápasu agresivně a poslední slovo měl už v 11. minutě útočník Hrubesch. Pak se obě strany odmlčely a 41 000 diváků už nevidělo nic než nudu. "Bylo to germánské spiknutí, sprostý a domluvený komplot!" prohlásil po zápase rozběsněný šéf alžírského fotbalu Benali Sekkal. Ten půl hodiny před závěrečným hvizdem demonstrativně z ochozů odešel. Tušil, že utkání tímto výsledkem skončí, a jeho reprezentace tak na šampionátu skončí.
Přitom nutno podotknout, že Alžírsko hrálo na španělském mistrovství opravdu dobře, porazilo ve skupině i Chile. Osudnou se však ukázala prohra 0:2 s Rakouskem.
"Hanebný rakousko-německý valčík," psal po zápase středoevropských týmů španělský list El País. Alžířané ještě podali oficiální protest a žádali diskvalifikaci obou mužstev. Federace FIFA jej však podle očekávání zamítla, o komplotu chyběly jakékoli důkazy.
Věčným tajemstvím zřejmě zůstane Ronaldova zdravotní anabáze před finále mistrovství světa v roce 1998. V jednadvaceti letech to měla být největší hvězda mistrovství, dresy s jeho jménem okupovaly většinu prodejen s fotbalovými suvenýry, jméno brazilského útočníka na fotbalového fanouška číhalo v nejrůznějších médiích.
Na světovém šampionátu v USA si coby náhradník mohl vychutnat mistrovskou radost, ale o čtyři roky později to měl být on, kdo potáhne kanárky k titulu. Tlak byl obrovský a Ronaldo se s ním ne zcela vyrovnal. Tehdy se čerstvý držitel Zlatého míče dostal s Brazílií až do finále proti domácí Francii.
Zápasu o pohár ovšem předcházelo drama. V noci před finálovým výkopem Ronaldo zkolaboval. Údajně se celý třásl, měl velké křeče a spoluhráči se dokonce báli, že umře. "Když jsme z hotelu odjížděli na stadion, on (Ronaldo) byl na podrobném vyšetření v nemocnici. Trenér Zagallo pak určil základní sestavu, my se před zápasem běžně rozcvičovali a najednou se objevil Ronaldo. A že prý musí hrát, že je v pořádku a že už si možná finále mistrovství světa nikdy nezahraje. Strašně moc o to stál a trenér ho nakonec do základu postavil," popsal o několik let později v rozhovoru pro iDNES tehdejší brazilský reprezentant César Sampaio.
Útočník Interu Milán byl po celý zápas pečlivě hlídaný. Brazilský tým možná i s tímto vědomím na Francii nestačil a prohrál 0:3. "Byl to pro nás takový zvláštní zápas. Od dopoledne jsme byli rozhození Ronaldovou příhodou, museli jsme na to myslet, i na hřišti jsme měli obavy, aby zase nezkolaboval. A on sám byl taky poloviční, bylo vidět, že není ve své kůži, byl jen svým stínem. Podle toho to taky dopadlo," popsal Sampaio.
"Ztratili jsme pohár pro mistry světa, ale já vyhrál jiný - pohár života," pronesl později Ronaldo. Co přesně stálo za kolapsem brazilské opory, se už možná nedozvíme. Jisté je, že chuť si spravil Ronaldo o čtyři roky později, kdy se s osmi góly stal nejlepším střelcem turnaje v Koreji a Japonsku a Brazílie slavila titul.
