Pět nejlepších týmových gólů na mistrovství světa
Je takřka nemožné sesbírat všechny góly mistrovství světa a seřadit je do žebříčků. Přesto si můžeme alespoň představit ty nejpamátnější branky, a to v různých kategoriích podle jejich typu. V první části si rozkryjeme, kterých pět gólů (podle subjektivního měřítka) odráží největší krásu v týmové kombinační hře. A také to, co tyto góly pro fotbal znamenaly a stále znamenají.
1. Carlos Alberto, Brazílie - Itálie, finále MS 1970
Čas od času ta otázka vyvstává znovu a znovu - asi proto, že je na ni nemožné odpovědět. Který reprezentační tým ve které éře bychom mohli prohlásit za nejlepší všech dob? Je to Brazílie, která vyhrála tři ze čtyř mistrovství světa v řadě? Je to Nizozemsko na začátku 70. let, které ale pokaždé prohrálo se stejně excelentním Německem? Je to Španělsko, které zvítězilo jako první tým v historii na třech velkých šampionátech po sobě?
Pokud bychom měli měřit podle vyhraných trofejí, pak patrně zvolíme Španělsko. Pakliže chceme posuzovat nejlepší tým podle vlivu na fotbalové myšlení, bylo nejpřevratnějším Nizozemsko. Jestliže však hledáme odpověď na základě minutového hmatatelného důkazu - fantastického gólu, je asi nemožné se rozhodnout jinak než pro Brazílii.
Poslechněte si speciální FOTBAL FOKUS podcast o mistrovství světa:
Mistrovství světa v roce 1970 bylo koncem éry, kde téměř bezvýhradně převládalo osobní bránění bez presinku a v níž dominovala Brazílie. Té se mistrovství světa poté podařilo ovládnout až za dalších čtyřiadvacet let. Gól Carlose Alberta je tak labutí písní za tímto obdobím a je symbolické, že branka padla po dotyku devíti různých hráčů. Kloubí se zde přitom to nejlepší z brazilského fotbalu - individuální i kombinační schopnost.
"O tom gólu si pamatuji naprosto vše," rozplýval se i šestatřicet let poté Carlos Alberto. Věděli jsme, že může padnout, protože jsme věděli, jak Italové brání naše útočící hráče - osobní obranou na půlící čáře. Náš trenér Mario Zagallo proto řekl Jairzinhovi: 'Pokaždé, když budeš moct, naběhni si doleva, abys s sebou odtáhl Facchettiho (italského levého obránce) a udělal prostor pro Carlose Alberta." V co tento taktický tah vyústil, je dnes již zřejmé.
2. Diego Maradona, Argentina - Řecko, skupina D, MS 1994
Těžko říct, co je vlastně na onom gólu nejpamátnější - neuvěřitelná kombinace, která mu předcházela? Střela z jednoho kroku do šibenice protažená mezi třema obránci? Fenomenální komentář od legendárního Victora Huga Moralese? Anebo oslava gólu s ďáblelským pokynutím na kameru?
Ať již tak či onak, šlo o poslední opravdový záblesk geniality na velké scéně od muže, jehož mezinárodní kariéru po tomto utkání utnul další skandál. Přitom právě jeden jiný se Maradona snažil na šampionátu vymazat. Po návratu z patnáctiměsíčního trestu za užívání kokainu argentinský mistr světa ohlásil patrně poslední návrat na mistrovství světa, a famózní souhra mezi ním, Redondem a Caniggiou předznamenávala velké věci. Ty však již nenásledovaly. Maradona byl s ostudou poslán domů - tentokrát za užívání dopingu efedrinu.
3. Esteban Cambiasso, Argentina - Srbsko a Černá Hora, skupina C, MS 2006
Na to, jaké hráče v ofenzivě má Argentina téměř neustále k dispozici, je těžko uvěřitelné, že už od roku 1986 neovládla mistrovství světa. Zvlášť když ji ve stejném období trénoval jeden z největších fotbalových géniů - Marcelo Bielsa - a postarala se o jedny z nejkrásnějších týmových gólů v historii mistrovství.
Krása hry, kterou se Argentina prezentuje, většinou naráží ve vyřazovacích bojích kvůli podprůměrné defenzivě. Přitom v roce 2006 patřila mezi suverénně největší favority mistrovství, když hladce prošla skupinou smrti, a sestřelila přitom Srbsko a Černou Horu 6:0. Zde se přitom zrodil jeden z nejkrásnějších gólů mistrovství - druhá branka Estebana Cambiassa po unikátní kombinaci na pětadvacet doteků v řadě.
4. Johan Neeskens, Německo - Nizozemsko, finále MS 1974
Je velkým paradoxem, že za jeden z nejlepších týmových gólů na mistrovství světa je považována branka, která padla z penalty. Důležité ale je, co se stalo před ní. Ikoničtější doklad počátků totálního fotbalu se totiž najde jen těžko. Zápasy Nizozemska s Německem měly v 70. a 80. letech obrovský náboj, ale nejen kvůli válečné historii byly jejich souboje považovány za jakýsi "střet dobra se zlem".
Jednalo se i o styl hry - zatímco Nizozemsko praktikovalo výbušný totální fotbal založený na presinku, střídání pozic hráčů, nápaditém pohybu a hře s míčem, Německo bylo o poznání zdrženlivější, úspornější a v očích tehdejších diváků snad i cyničtější. A hlavně vyhrávalo - jako ve finále domácího mistrovství světa v roce 1974.
Zápas přitom začal úplně jinak, do prvního gólu Nizozemců se Němci nedotkli míče. Od výkopu až do zákroku Uliho Hoeneße na Johana Cruyffa, který jako libero prošel od půlící čáry do šestnáctky, měli míč na kopačce Oranjes. Zdálo se, že Holanďany na cestě za historicky prvním titulem na mistrovství světa nemůže nic zastavit, góly Paula Breitnera a Gerda Müllera však ukázaly opak.
5. David Villa, Španělsko - Portugalsko, osmifinále MS 2010
Gól Davida Villy proti Portugalsku dnešní optikou působí jako průměrná branka Barcelony z dob jejích největších úspěchů mezi lety 2009–2012, a snad i průměrná branka vzhledem k tomu, co dokázal sám španělský národní tým.
To však na jednu stranu nic neubírá na tom, že v kontextu všech mistrovství světa jde o výjimečnou branku, a zároveň jen vypovídá o tom, jak se Barceloně a v menší míře i španělskému národnímu týmu podařilo z něčeho výjimečného uskutečnit celkem normální záležitost.
Zároveň dokazuje i jinou stránku, kterou už dnešní tým Barcelony příliš neprokazuje –fyzickou i mentální sílu. Velké obavy, že by Španělsko zase mohlo vypadnout na mistrovství světa hned v první fázi, zvlášť s nepříjemným Portugalskem s Cristianem Ronaldem v útoku, zahnala po hodině souhra Iniesty se Xavim. Ten patičkou nádherně protáhl na nabíhajícího Davida Villu, který dokázal napodruhé dorazit míč do brány.
