Je dnes pro české týmy lepší hrát Evropskou ligu než Ligu mistrů?

Pohled do tabulky koeficientů za dosavadní sezonu 2012/13 je pro českého fanouška po podzimní části až závratný. S čistými sedmi body je Česká republika devátá v Evropě – pouhých 25 tisícin za nesrovnatelně fotbalově bohatším Ruskem, na druhou stranu pak před klubovými stálicemi z Nizozemska, Turecka, Řecka či Belgie.

Proč se najednou českému fotbalu oproti jiným sezonám tak daří? Zvedla se jednak kvalita tuzemských týmů, které si uvědomily své místo v Evropě a hrají v ní mnohem sebevědoměji než v dřívějších sezonách. Kromě toho jim však napomáhá také formát Evropské ligy – kvalitativně se Sparta s Plzní mohou mnohem lépe měřit s nejlepšími týmy menších zemí a nadprůměrnými a atraktivními soupeři z fotbalových velmocí.

To všechno v hráčích vytváří velkou motivaci, fotbalisté jsou ale také pod mnohem menším tlakem uspět než v domácí soutěži a zároveň mají jedinečnou možnost předvést se před skauty z evropských velkoklubů. Psychologický efekt umocňuje mimo jiné fakt, že kluby ve skupinách Ligy mistrů vyhrávaly jen zřídkakdy a snad i kvůli obrovským odměnám za remízy (zhruba 10 milionů korun) a mnohem kvalitnějším soupeřům hrály spíše defenzivněji a opatrněji. Dnes je tomu v EL jinak – kluby jsou mnohem odvážnější a hráčům takovéto výhry do domácí soutěže dodávají sebevědomí.

Evropská liga tedy českým týmům prospívá, a to i co se týče koeficientu. Výhra zápasu základní části Evropské ligy se počítá stejně jako v Lize mistrů, pouze za postup do skupiny nejprestižnější evropské soutěže se přičítají čtyři body. Když si tedy srovnáme výsledky Plzně za stejné období v loňské sezoně, dojdeme k číslu 14, což je totéž, co získala letos.

Tentokrát také jako teprve druhý tým v české historii Viktoria vyhrála svou skupinu v evropské soutěži (první byla Sparta v sezoně 1999/2000). Oba české kluby přitom skončily ve svých skupinách nad oběma finalisty loňského ročníku. Jak Spartě, tak Plzni se přitom Bilbao, respektive Atlético podařilo také porazit – ve čtyřech zápasech v průběhu 360 minut s kterýmkoliv z nich prohrávaly české týmy pouhé minuty dvě. A jakkoliv oba finalisté hráli v oslabených sestavách, jde o bezprecedentní úspěch.

Kam tedy dál? Ideální by pro české týmy bylo obsadit 15. místo v klubovém koeficientu, které by zaručovalo dvě místa v předkole Ligy mistrů a potenciálně tedy i mnohem pohodlnější příležitost, jak se probojovat do "milionářské soutěže". Momentálně má Česká republika za posledních pět sezon 22 225 bodů, s nimiž sedí na 18. místě. K vytoužené patnácté pozici pak většinou stačí získat 26 bodů.

Že by české týmy ony zhruba čtyři body vyválčily ještě za tuto sezonu, je poměrně nepravděpodobné – potřebovaly by na to přinejmenším 4 výhry a dva postupy do čtvrtfinále. Pokud si však podobnou formu udrží i příští sezonu, kdy se jim navíc odečte nejhorší výsledek ze sezony 2008/09, bude mít český fotbal minimálně v sezoně 2015/16 dva zástupce v Lize mistrů.

Soutěž, jejíž základní část v západní Evropě nebere nikdo příliš vážně, je tak najednou pro české týmy neocenitelná ve všech směrech. Hráči získávají prostor a sebevědomí a obojí mohou zúročit v domácí soutěži; kluby si vydělávají peníze od UEFA či z televizních přenosů, ceny jejich svěřenců se přitom výrazně zvedají.

Do budoucna české týmy jistě budou usilovat o účast v Lize mistrů, která je s finančními odměnami přece jen úplně jinde. Například Plzeň od UEFA obdržela stejnou částku za celý podzim, jakou dostala loni za pouhou účast ve 4. předkole LM. A Evropská liga by do budoucna jistě mohla mít atraktivnější a méně rozplizlý formát - mluví se dokonce i o jejím zrušení. Českým klubům však minimálně v letošní sezoně slouží skvěle.