Debakl v Clásicu potvrdil Benítezův ústup. Skutečné problémy Realu jsou ale jinde

Když hráči odcházeli ze hřiště stadionu Santiaga Bernabeu po ostudném výprasku 0:4 s Barcelonou, hymna Realu Madrid zněla podle reportérů o něco hlasitěji než jindy. Údajně záměrně zesílené reproduktory nenadělaly nic s gestem fanoušků, kteří na protest mávali improvizovanými bílými "kapesníky". Zato alespoň přehlušily bučení, pískot a také skandovaná hesla proti prezidentovi Realu Florentinu Pérezovi. "Když se protestuje proti prezidentovi, většinou to odnese trenér," podotkl po utkání expert na španělský fotbal Sid Lowe.

Rafael Benítez zatím na lavičce Realu zůstává, prezident Pérez mu v pondělí večer na mimořádné tiskové konferenci vyslovil důvěru. "Nikdo ve vedení nenaznačil, že bychom měli Beníteze vyhodit. Jsme v tom jednotní, musíme jej nechat pracovat," sdělil Pérez. "Někteří hráči nehráli dva měsíce a potřebují čas. Celý tým potřebuje čas na to, aby si sedl tak, jak bychom chtěli."

Pérezova slova potvrdila nejednoduchou situaci, s níž se Benítez musel vypořádávat od začátku sezony. Mimo hru se na více než měsíc ocitli Bale, Benzema, Danilo, Carvajal, Rodríguez či Pepe, a španělský trenér tak musel často improvizovat v sestavě.

Nebyla to ale jen zranění, která činí Benítezovi problémy. Z formy je Cristiano Ronaldo, jenž nevstřelil branku v devíti utkáních z posledních třinácti, a jeho nedostatek sebevědomí se projevil i v Clásicu, když v souboji jeden na jednoho nepřekonal Brava. Kritika se snáší čím dál více na nejdražšího hráče planety Garetha Balea, jenž je od svého příchodu do Madridu nadále pod velkým tlakem. A Karim Benzema zase čelí vážnému obvinění z vydírání.

Nejistá Benítezova pozice

Sám Benítez nemá v Realu od začátku sezony příliš silnou pozici. Hráči nebyli spokojeni s vyhazovem Ancelottiho a když klubové vedení hledalo náhradu, Benítez nebyl první volbou na seznamu a nebyl ani prvním trenérem, jehož Real oslovil.

Obavy médií i řady příznivců, že trenér nemusí vydržet ani do Vánoc, byly vzhledem k jeho kariérním úspěchům poněkud příkré. Benítez má ve Španělsku stále značný respekt za dva tituly získané s Valencií v letech 2002 a 2004, nicméně v posledních sedmi letech zaostává za standardem, který vytyčil ve svých dřívějších letech. Zatímco v letech 2002 až 2007 získal Benítez sedm trofejí (z toho dva ligové a dva evropské tituly), od roku 2008 má na svém kontě trofejí jen pět a žádný ligový titul.

Benítezova poslední sezona v Liverpoolu nebyla jednoduchá i kvůli nestabilitě ve vedení klubu, přesto měl trenér k dispozici výborný tým, který jistě měl skončit lépe než na sedmém místě. Od jeho odchodu v roce 2010 se Liverpool dostal do Ligy mistrů už jen jednou. V Interu zase Benítez sice vyhrál superpohár a mistrovství světa klubů, obojí ale těžko srovnávat s ligovými tituly či vítězstvím v Lize mistrů. Tým, který jen před několika měsíci slavil treble, byl pod Benítezem při jeho odchodu na šestém místě s třináctibodovou ztrátou na první místo.

Španělský trenér sice dovedl Chelsea k titulu v Evropské lize, londýnský velkoklub měl ale k dispozici nesporně větší prostředky než prakticky všichni jeho protivníci a ligová forma se pod Benítezem příliš nezlepšila. Jeho působení v Neapoli pak v podstatě vystihlo jeho současná léta. Benítez zde sice vyhrál italský pohár, nesplnil ale hlavní očekávání - dostávat klub pravidelně do Ligy mistrů a útočit na titul.

Trenérský duch doby

Velkou pomocí pro Beníteze v jeho úspěšnějších letech byla jeho pravá ruka, asistent a kondiční trenér Pako Ayestarán. Právě spolupráce s ním nakopla Benítezovu kariéru v Extremaduře a Tenerife a po rozkolu obou muží a Ayestaránově konci v Liverpoolu v létě 2007 již Španěl na Merseyside nevyhrál žádnou trofej.

Nabízí se ale i lakoničtější vysvětlení - Benítez je možná za zenitem. Na tom by ale jistě nebylo nic ostudného, téměř žádný trenér nedokáže vydržet na vrcholu po celou svou kariéru. Většina i těch nejlepších koučů historie své největší úspěchy vměstnala do zhruba patnácti let. Jistý ústup zaznamenává ostatně i velký Benítezův rival José Mourinho. Od příchodu do Porta do treblu s Interem portugalský trenér v sedmi sezonách jen jednou nevyhrál titul, má na svém kontě 17 trofejí a tři triumfy v evropských pohárech. Od roku 2010 naopak Mourinho vyhrál titul "jen" dvakrát a zvítězit v Evropě se mu nepodařilo ani jednou.

Oba trenéry nespojuje jen to, že nejúspěšnější léta zaznamenali v minulé dekádě. Souboje Liverpoolu s Chelsea byly vždy velmi dramatické a napjaté, už ale ne příliš pohledné a bohaté na góly. Jak Benítez, tak Mourinho své týmy vedli ke skvělé organizaci na hřišti, důrazu na detaily a spoléhali se spíš na protiútoky než na poziční kombinační hru. Není náhodou, že od nástupu Guardiolovy Barcelony, ústupu defenzivního drilu v mládežnickém fotbale a využití změny ofsajdového pravidla se oběma koučům nedaří tolik jako dříve.

I ti nejúspěšnější trenéři byli většinou vždy známí s jedním stylem hry a stylem vedení mužstva. Obojí mohli vypilovat do dokonalosti, poté ale byly jejich myšlenky překonány. Kouči jsou postupem času méně úspěšnější i s tím, jak se mění přístup hráčů - o generaci mladší hráči jednoduše reagují jinak na podněty než jejich předchůdci. Trenéři sice na svém vrcholu vytvářejí duch doby, tomu ale zůstávají poplatní a těžko se adaptují na nové podmínky.

Jen tři výhry ze třinácti domácích Clásic. Madrid dlouhodobě zaostává za Barcelonou

Porážka 0:4 s Barcelonou je každopádně špičkou ledovce, která byla jen zčásti způsobena Benítezovým přičiněním. Real sice v uplynulých měsících trápila zranění, Barcelona se ale také musela vypořádávat se ztrátou Messiho, zákazem příchodu hráčů, a tak i úzkým kádrem. Příznivci Madridu proto doufali, že si Real před Clásicem vytvoří dostatečný náskok na Blaugranés. Místo toho ale šla do duelu v lepší kondici Barcelona, která vedla o tři body, a to i přesto, že je obhájcem treblu a mohla by ji postihnout i ztráta motivace.

Barcelona však dokázala, že se může spolehnout na svůj systém i na jeho modifikace. Messi sice hrát nemohl, odpovědnost ale přebraly drahé posily Luis Suárez a Neymar. Nové posily Arda Turan a Aleix Vidal ještě do ledna nemohou nastoupit, Barceloně však paradoxně situace pomohla v jiném směru. I díky menšímu tlaku, než je obvyklé, dostali na druhé straně prostor odchovanci v čele se Sergi Robertem, a ten důvěru splatil skvělým výkonem proti Realu a připsal si asistenci na první gól. Barcelona sice pod Enriquem klade větší důraz na protiútoky, na hřišti Realu ale dominovala v držení míče a zcela kontrolovala průběh hry.

Takové zázemí Realu dlouhodobě chybí. I když se Benítez mohl spolehnout při zranění na nové posily, ty se stále nestačily příliš sžít s týmem a jeho principy. Výsledkem byly často nepohledné a upracované výkony, v nichž se Madrid soustředil zvláště na defenzivní práci. Góly pak přicházely spíš proto, že Los Blancos jednoduše mají k dispozici tolik skvělých hráčů, než že by šlo o nacvičené atraktivní kombinace.

Dílem zažitého systému, nadvlády Barcelony ve španělském a evropském fotbale i nedávnými debakly pak vítězství Blaugranés 4:0 skoro není až tolik překvapivé jako to, kdyby stejným poměrem zvítězil Real. Madrid ostatně za posledních sedm let zvítězil ve třinácti domácích zápasech proti Barceloně pouze třikrát. Na trendu mnohé nezměnili různí špičkoví trenéři - Pellegrini, Mourinho, Ancelotti či nyní Benítez. Pozápasový protest fanoušků proti prezidentovi a klubovému vedení je tak zřejmě docela namístě.