Nizozemská bezradnost. Co je špatně s Oranjes?

Nizozemskou reprezentaci čeká zápas o všechno, značná část nizozemské veřejnosti už ale ztratila naději. "Už ani nepočítáme body," hlásil titulek novin Allgemeen Dagblad minulý týden. Internetové ankety, i když jejich výpovědní hodnota je vždy pochybná, zase ukazovaly naprostou nedůvěru příznivců dokonce již v březnu. Kde se stala chyba, že Nizozemci jen rok po bronzu na mistrovství světa propadají trudomyslnosti?

Oranjes na tom opravdu nejsou dobře. I kdyby na závěr kvalifikace zvítězili nad Českem, musejí se spoléhat na to, že Turci doma podlehnou Islandu, kterému přitom v kvalifikaci už o nic nejde. Poté, co si zajistil postup, remizoval doma s Kazachstánem.

Nizozemsko se do této situace nedostalo nedopatřením. S odstupem je zřejmé, že výběr trenéra Guuse Hiddinka byl omyl. A to zvláště poté, co kariéra bývalého kouče Jižní Koreji, Ruska či Chelsea v posledních letech zažívala strmý pád.

Hiddink jej neodvrátil ani u nizozemského národního týmu. V začátcích jeho působení byly špatné výkony ještě omluvitelné kocovinou z mistrovství světa. Oranjes na šampionátu došli až do bojů o medaile a získali nečekaný bronz, s přípravou na novou sezonu tedy začali později než soupeři. Po značnou část kvalifikace jim chybí také největší hvězda Arjen Robben.

Jenže čím déle situace pokračovala, tím bylo jasnější, že velký podíl na marasmu Nizozemců měl i samotný Hiddink. Trenér si vzal za cíl zcela obměnit zásady, na nichž na mistrovství světa stavěl Louis van Gaal. Místo toho, aby praktikovali hru se třemi stopery a spoléhali se zejména na protiútoky, se Nizozemci hodlali vrátit k hernímu projevu, jímž v 70. letech změnili fotbalový svět.

Totální fotbal založený na držení míče, rychlých přihrávkách a neustálém pohybu se ale v podání Hiddinkových Oranjes vůbec nekonal. Národní tým působil unaveným dojmem, byť drtivé většině hráčů je okolo dvaceti let. S pomalou a předvídatelnou rozehrávkou, neidentifikovatelným herním plánem a nedostatkem fyzické převahy se i průměrní, ale dobře sehraní soupeři vypořádali bez větších problémů.

Ze všeho nejvíc bylo Nizozemsko na hřišti bezradné, jako by hráči vůbec nebyli seznámeni s identitou nizozemského fotbalu a jejími základy. Pro část nizozemské odborné veřejnosti bylo také nepochopitelné, proč nedostávají šanci velké talenty v záloze Klaassen a Clasie, když se Hiddink snažil o dominanci ze středu pole.

Nevídaně bezradný byl na veřejnosti i Hiddink. "Dokážu tenhle tým ještě přimět k tomu, aby fungoval, ale v této chvíli nevím jak," přiznal v březnu po domácí remíze s Tureckem. O tři měsíce později po výhře v Lotyšsku Hiddink na svou funkci rezignoval.

Hledání Hiddinkova nástupce rovněž nebylo jednoduchou úlohou. Nizozemský fotbalový svaz už před jmenováním Hiddinka rozmýšlel mezi ním a Ronaldem Koemanem, tehdy trenérem Feyenoordu. Nizozemský svaz ale pamatoval na relativní neúspěchy Marca van Bastena, který před angažmá u reprezentace nevedl žádný seniorský tým. Přestože Koeman byl před rokem a půl již o poznání zkušenější než ve své době Van Basten, volba padla na Hiddinka a Koeman odešel do Southamptonu.

Po Hiddinkově vyhazovu ale najednou nebyla k nalezení lepší alternativa. Podobně jako Koeman národní tým nepřevzali ani Frank de Boer, současný trenér Ajaxu, jenž už delší dobu vyhlíží zahraniční angažmá, či Phillip Cocu, kouč PSV. K trenérskému křeslu se tak dostal Danny Blind. Na tom by nebylo nic moc divného - Blind asistoval jak Hiddinkovi, tak Van Gaalovi a patřil do stejné úspěšné generace nizozemských hráčů z 90. let, která se nyní prosazuje v domácích a pomalu i zahraničních soutěžích.

Jeho výběrem ale KVNB projevilo jistou odevzdanost. Jestli nizozemský svaz odmítl Koemana kvůli precedentu s Van Bastenem, Blind za sebou měl podobnou minulost jako legendární kanonýr - pouhý jeden neúspěšný rok na lavičce Ajaxu. Pokud tím KVNB nechtělo vydat signál, že zbytek kvalifikace podřizuje velkému risku, pak již zbývá jen interpretace, že Nizozemsko jednoduše nemá dostatek schopných a dostupných koučů.

Od fotbalového národa, jenž se dlouho pyšnil skvělými kouči a vynikajícími hráči a hlavně tím, že změnil celý vývoj fotbalu, je takový výsledek alarmující. Nizozemci přitom od 70. let de facto vlastnili patent na to, jakým způsobem se bude hra vyvíjet, a začali jej vyvážet. Díky Johanu Cruyffovi si Barcelona vybudovala svou dnešní identitu, v týmu Blaugranés zase pod Van Gaalem na konci 90. let působilo hned několik špičkových trenérů současnosti - namátkou Mourinho, Guardiola, Luis Enrique, Koeman, De Boer či Cocu. A výčet dnešních trenérů, kteří jsou zaměstnáni předními evropskými týmy, tím zdaleka nekončí.

Nešlo přitom jen o evropské prostředí, sám Hiddink stál za nečekaným úspěchem Jižní Koreji, Austrálie či Ruska. Nizozemský způsob fotbalu se v podstatě globalizoval a stal klíčem k úspěchu. Jenže v samotném Nizozemsku vývoj zastydl. "Musíme si uvědomit, že Nizozemsko už není špičkovým evropským týmem. Skončili jsme třetí na mistrovství světa a to je moc pěkné, ale není to realita," přemítal Hiddink.

"Nizozemský fotbal o sobě přestal vytrvale přemýšlet a pochybovat. Spousta zemí nyní praktikuje nizozemský fotbal, až na samotné Nizozemce," vysvětluje si ústup ze slávy novinář a autor knih Soccernomics a Ajax, The Dutch, The War Simon Kuper.

Mezi první nizozemskou generací totálního fotbalu ze 70. let a mezi generací De Boera, Cocuho a dalších z 90. let zeje značná mezera. Tu do jisté míry kopíruje i situace v národním týmu. Mezi veterány už je na vrcholu jen Arjen Robben, jehož navíc v posledních dvou sezonách často trápí zranění. To, že jsou Robin van Persie, Wesley Sneijder či Dirk Kuyt za zenitem, dokazuje i jejich společné působení v tureckých klubech. V nejlepších letech těsně pod třicítkou pak v týmu Oranjes není téměř nikdo, natož nějaká opora.

Na mladé generaci hráčů, jako jsou Depay, Blind, Strootman či zmiňovaní Clasie a Klaassen, tak leží přehnaná tíha a Oranjes se s ní nedaří vypořádat. Mladá generace hráčů i trenérů vzbuzuje naději, že se Nizozemci v příštích letech mohou udržet mezi světovou špičkou. Jde ale vesměs o hráče, kteří se již dostali na nejvyšší úroveň v domácím prostředí a až nyní jsou trénováni špičkovými kouči fotbalově vzdělanými i ze zahraničního prostředí. Už jen příklad sousední Belgie přitom dokazuje, jak mohla malá země postupovat ve vývoji mladých talentů mnohem systematičtěji a pečlivěji.