Chelsea rozcupovala finanční fair-play bez porušení pravidel. Jak je to možné?

Finanční fair-play (FFP), nad jehož dodržováním lpí UEFA, stanovuje pomyslný strop ztrát, které může klub utrpět během tříletého období. V případě porušení regulí hrozí celkům vysoké pokuty, srážky bodů nebo pozastavení přestupů.

Jak už bylo zmíněno, od Boehlyho převzetí moci investovala Chelsea do transferů více než 600 milionů liber. Z prodeje hráčů neinkasovala ani desetinu této částky a zdálo by se, že FFP absolutně rozcupovala.

Opak je pravdou.

Chelsea se totiž rozhodla pro amortizační postup - rozkládá náklady na hráče tím, že s nimi uzavře výjimečně dlouhé smlouvy, a přestupovou sumu naplánuje do několika splátek.

Z hlediska FFP proto oficiálně utratí jen zlomek z milionových částek, což potvrzuje britský profesor a expert na účetnictví v kopané Kieran Maguire.  

"Podepsat kontrakt s Michailo Mudrykem na 8,5 roku je způsob, jak vyřešit transfer pro účetnictví a FFP. Vezmete přestupovou sumu 88,5 milionů liber a rozdělíte ji na osm a půl let, což vychází na něco málo přes 10 milionů liber ročně," vysvětlil.

Přestože tento postup více či méně podkopává původní myšlenku FFP, neboť je realizovatelný pouze hrstkou nejbohatších klubů, nemá UEFA ani Premier League žádnou protizbraň.

UEFA sice okamžitě reagovala návrhem zastropovat délku smluv na maximálně 5 let, ale penalizovat Blues zpětně nebude možné.    

"Zdá se, že tuto strategii použila Chelsea v posledních dvou přestupových oknech," doplnil Maguire s tím, že extrémně dlouhý kontrakt uzavřela v lednu např. i s Benoitem Badiashilem, Davidem Dastro Fofanou, Andeyem Santosem, Nonim Maduekem či rekordním Fernándezem.

Famózní tah, nebo kotva?

Pokud se zmíněné akvizice rozehrají a jejich výkonnost bude nadprůměrná, dlouhodobá smlouva poskytne londýnskému klubu ochranu pro případ, když o ně bude zájem.

V opačném případě však hrozí problém, na který upozorňuje Maguire. "Pokud ale hráč očekávané výkonnosti nedosáhne, budete mu po dobu dalších šesti, sedmi, osmi let platit nadprůměrně vysokou mzdu. Nebo ho prodáte se značnou ztrátou, když bude ochoten odejít."

"Proto si myslím, že v případě progresu fotbalistů je tato strategie fantastická, ale pokud se jim dařit nebude, jejich mzda zatíží klub jako kotva, která ho potáhne dolů," zdůraznil.

V lednu však "nerozbila prasátko" jen Chelsea. Anglické kluby celkově utratily rekordních 815 milionů liber (přibližně 22 miliard korun). Vyplývá to z analýzy, kterou zveřejnila společnost Deloitte. Dosavadním maximem bylo 430 milionů liber z roku 2018. Oproti loňskému lednu (295 milionů liber) částka narostla téměř trojnásobně.

"Anglické kluby vynaložily v lednu za nové hráče více než zbytek Evropy téměř v poměru 4:1," konstatoval Tim Bridge ze sportovního oddělení Deloitte s dodatkem, že 85 procent peněz investovaly do fotbalistů ze zahraničí.

FFP lze obejít

Najít ve finančním fair-play pomyslnou "kličku" a vyhnout se sankcím od UEFA bezesporu jde. A není to jen otázka uplynulého měsíce. Nelze nezmínit především Barcelonu, jež vede La Ligu s kádrem posíleným hráči, které loni koupila například pomocí prodeje 25 procent televizních práv na příštích 25 let nebo části produkčního studia.

"Riziko máme pod kontrolou," nechal se na podzim loňského roku slyšet šéf FCB Joan Laporta.

Prezident španělské nejvyšší soutěže Javier Trebas sice Barcelonu za divoké utrácení kritizoval, ale sám prokázal určitou flexibilitu, aby ho umožnil. 

Pravidla FFP zkrátka a dobře neplatí pro každého stejně. Chelsea, Barcelona a řada dalších fotbalových gigantů cestu k miliardovým nákupům úspěšně nalézají. Nehledě na finanční fair-play či existenční situaci v klubu.

Zastavení tohoto scénáře je, zdá se, v nedohlednu. Laportovo kontrolované riziko nebo Boehlyho amortizační hazard s dlouhodobými smlouvami totiž mohou přinést miliardové příjmy.

A dokud budou podobné transakce v mezích FFP, bohatí majitelé si s radostí obhájí miliardové výdaje při vidině vyššího zisku z eventuálních úspěchů na domácí či mezinárodní scéně.