Mohl jsem vést i zahraniční reprezentace. Trpišovský o Slavii, poutech s hráči a "strašném" trénování dětí

Kdy se zamiloval do fotbalu

Asi brzo, od prvního momentu, co si pamatuju. Vím, že rodiče vyprávěli, když jsme jezdili na chatu a já tam byl sám, tak jsem byl schopen si hodiny kopat na zahradě. Ze stromů byla branka a míč pro mě byl všechno.

O cestě k trénování

Od dvanácti do šestnácti let jsem měl kvůli kolenům zakázanou aktivitu. Celý můj život byl sport, zažil jsem dobu, kdy byly jeden, pak dva televizní programy a byla jen částečná možnost něco vidět. Tak jsem s tátou objížděl ligový stadiony.

To už jsem věděl, že u sportu chci být. Vedl jsem si takové deníky, kdy jsem si psal, jaká by měla být sestava, kdo by měl střídat. Objížděl jsem různé zápasy, soustředění a v jednadvaceti letech byla náhoda, že jsem hrál v Čechii Karlín, která už dneska neexistuje, a dorostu nepřišel trenér. Odjel jsem s nima na zápas a od té doby trénuju každej víkend bez pauzy. Tím jsem získal náskok x let, než bych se k tomu dostal.

Jak se učil trenéřině

Naučí vás to trpělivosti. Furt jsem šel k lepším týmům a lepším hráčům. Začínal jsem s tím, že kluci chodili dvakrát týdně na trénink a vy musíte přemýšlet nad tím, aby vám příště přišli a přišli rádi. Není to o tom si hrát na trenéra, na někoho řvát a nařizovat, ale aby to bylo zajímavější a ti kluci nešli jinam. A jim to něco dalo.

Měl jsem nějaká cvičení, a když jsem šel výš a výš, kochal jsem se tím, jak to ti hráči zvládají. Kam já vkročil, byl jsem no name pro všechny. O to víc se musíte ukázat. Když jsem měl první ligové angažmá v Liberci, půlka hráčů nevěděla, kdo jsem. Určitě si myslím, že je výhoda, když se protrénujete k trpělivosti. A důležitá je i zpětná vazba.

O tréninku dětí

Jako mladej jsem dělal šéftrenéra mládeže na Xaverově. V tu dobu jsem trénoval starší dorost a zároveň jsem byl asistent ve druhé lize u dospělých. A já šel zaskakovat na trénink osmiletých dětí. Byla to strašná zkušenost pro mě.

Všechno jsem si to připravil, cvičení a v půlce jsem zjistil, že dětí je tam půlka, protože další půlka pila někde u maminek, které je zavolaly. Postupně jsem začal slevovat z nároků a pak jsem už jen chtěl, aby si přihrávaly mezi sebou. Je to úplně jiný svět, je to strašně těžký a ty lidi obdivuju.

Co mu přinesla trenérská licence

Přiměl mě k tomu kolega David Vavruška, působili jsme v přeboru dorostu. On byl v tu dobu už hodně dál a říkal, že to k trénování budu potřebovat. V životě jsem v tu dobu neměl pocit, že se dostanu do profesionálního sportu, on mě k tomu přesvědčil. Byla to nějaká C licence, která trvala víkend. Postupně se dostanete až k profilicenci, což vám dá trochu jinej rozměr. Ale musíte s tím umět pracovat.

Je to furt teorie, která mnohdy není úplně aplikovatelná, kde jste. Důležité je se v tom umět vyznat a použít ty věci ve skloubení v tom, co se tam dozvíte, s praxí. Vy jako trenér musíte mluvit jazykem hráčům, tím pak lépe přijímají informace, které jim chcete dát. Je potřeba v tomhle hodně balancovat a mít formu, přednes a komunikaci.

O času na vzdělávání

Máme volno osmnáct dní v létě a osmnáct dní v zimě, jinak jedeme pořád. Takže to chcete strávit s rodinou. Jinak připravujete kempy, novou sezonu, přestupy. Od té doby, co jsem ve Slavii, nebyl jsem na jediné stáži. Učím se od nejlepších týmů a lig a na styl, kterým se to ubírá a co by se dalo aplikovat v Česku.

A snažím se učit od lidí v týmu. Máme skvělé lidi na postech, na kterých jsou, jako maséři, kustodi, videotechnik, trenéři. Mění se i generace hráčů, někteří mají jiné priority, vyžadují jiné věci než hráči před osmi lety. Cítím větší tlak na věci, které dřív nebyly, a naopak některé věci už nejsou úplně podstatné. Nejvíc a nejradši se vzdělávám tím, že se podívám na zápas Liverpool – Manchester City.

O vazbách s hráči ve Slavii

Mám to tak a je to věc, proč fotbal dělám. Tým vnímám jako rodinu. Odmala je pro mě zápas vrchol týdne, mám rád vítězství. Hráče vnímám jako parťáky k tomu, abychom to zvládli. Někdy je to těžší, mám rád hráče, i když někdy musíte být nepříjemnej. Vy ty lidi prostě potřebujete, proto k některým hráčům mám blízko. Jsou to vaši spolubojovníci na cestě.

My jsme se s Tomášem Součkem potkali na Žižkově ve druhé lize, pak v Liberci. Zažil jsem ho jako dorostence. Když jsem pak přicházel do Slavie a říkal jsem, že na něm bude stát reprezentace, moc lidí tomu nevěřilo. Dnes je to motor toho týmu.

Spousta lidí má někdy zvenčí pocit, že to vítězství udělal trenér, ale to dělají hráči. Vaše cesta je důležitější v tom ty hráče korigovat po úspěchu. Nebo Vladimír Coufal, který byl na odchodu z Liberce a pak hrál s Barcelonou a v mnoha ohledech ji předčil.

Jak fotbalistům vysvětluje jejich roli

To je dlouhé téma. Nejste na tom jenom vy, ale potřebujete lidi v realizačním týmu, kteří v tom pomáhají a ctí cestu. Musíte mít dobře složený tým. Pokud lídři odejdou, chvíli to trvá. Nejvíc je to o procentu starších hráčů, jaké mají nastavení a priority. To vám pak nejvíc pomáhá. Kluci, jako je Standa Tecl, Honza Bořil, Tomáš Souček, vám vlastně pomáhají a vytváří prostředí novým hráčům a cestu.

O využívání moderních technologií

Ve Slavii jsou nějaké herní analýzy, technologie na fyzio týmu. Něco využíváme, i sledování tréninkových procesů, data. Ale spousta věcí změřit nejde, herní inteligence, rozhodnutí hráče v daný moment. Pak přichází důležitá role trenérů. Je to furt sport, ve stresové situaci zachovat chladnou hlavu. Ta nejhorší věc, kterou můžete udělat, je zaplevelit hlavu hráče věcmi, které nejsou vůbec podstatný.

O ambicích vést reprezentaci

Moc ty věci neplánuju. Snažím se žít v přítomnosti. Možnosti byly za poslední dobu i ze zahraničních reprezentačních týmů. Neoslovilo mě to, necítil jsem to opustit. Nic jiného v hlavě nemám a tak se k tomu stavím. Ale věkem nebo životní situací to může přijít. Teď je mé přemýšlení jen o Slavii, ale naše cesty se mohou rozejít i z pohledu klubu.