Zapomeňte na Sagana. Obdiv sklízí šampion Wout van Aert
Známý je hlavně jako mistr cyklokrosu. Měsíc po svém triumfu z MS ve Valkenburgu ale Wout van Aert pokračuje také na silnici. V extrémně těžkém závodě Strade Bianche, kde se více než 60 kilometrů jelo po šotolinových cestách, dojel na třetím místě. V závěrečném stoupání přitom upadl a málem se nevydrápal zpátky do sedla.
Zapomeňte na Petera Sagana, cyklistickým mistrem světa, který v letošní sezoně zatím září nejvíce, je Wout van Aert. Belgický cyklokrosař měsíc po svém posledním terénním triumfu (ve sbírce má už celkem tři zlata) pokračuje ve svém programu na silnici. Jarní klasiky by jeho závodnímu typu měly sedět, van Aert ale zatím předčil očekávání.
Vidět to bylo už před týdnem na otvíráku belgické klasikářské sezony, závodu Omloop Het Nieuwsblad. Van Aert se dostal ve stoupání k ikonické kapličce Muur van Geraardsbergen do přední skupiny a ujížděl směrem k cíli v Ninove. V koncovce se sice ukázala převaha stáje Astana, za kterou slavil Michael Valgren, van Aertova výkonu si však diváci všimli.
To však ještě nebylo nic oproti představení, které předvedl o tomto víkendu v italském Toskánsku. Van Aert se držel v čelní skupině, jež se padesát kilometrů před finišem smrštila jen na deset jmen. Poté přišel jeho moment. Zaútočil spolu s Romainem Bardetem a jejich společný atak z dálky slavil úspěch.
Dvanáct kilometrů před Sienou, kde šotolinový podnik Strade Bianche začíná a končí, sice belgicko-francouzskou dvojici předjel pozdější vítěz Tiesj Benoot, byla to však právě jejich aktivita, která závod udělala závodem. Van Aert se v závěru vydal ze všech sil. Záběry diváků jej zachytily, jak doslova z posledních sil šplhá na hlavní náměstí.
Van Aert v prudkém dlážděném stoupání kvůli křečím a únavě ztrácí rovnováhu, padá a drápe se zpátky na kolo. Když se mu to nepovede, uplatní své návyky z cyklokrosu a klopýtá vedle svého kola vzhůru. V zatáčce před bouřícími diváky napoprvé nedokáže nasednout, až na druhý pokus poté sedá do sedla a o pár set metrů později projíždí cílem.
Van Aert: Překvapil jsem sám sebe
Dechberoucí okamžiky a totální cyklistika. Sám van Aert po závodě přijímal gtratulace – vědělo se, jak dobře dokáže vydržet hodinové cyklokrosové závody. Ovšem silniční podniky (v případě Strade Bianche pět hodin jízdy a 184 kilometrů) jsou ještě zcela jiným zážitkem. Belgický cyklista se s tím zatím vyrovnal skvěle.
"Neměl jsem co ztratit. Po skončení cyklokrosové sezony jsem si tyhle závody chtěl zkusit a naučit se v nich co nejvíce. Někdy se toho naučíte víc, když to prostě zkusíte a prohrajete, než když se nepokusíte vůbec o nic. To bylo to, s čím jsem do závodu šel," líčil van Aert v rozhovoru pro web cyclingnews.com.
Trať byla nesmírně náročná – podepsalo se na ní velmi chladné počasí (před několika dny na cestách ještě ležel sníh) a déšť, který z "bílých cest" udělal mazlavou blátivou plochu. To ale van Aertovi hrálo do karet. "Bylo to vážně těžké, vlastně ještě horší, než jsem sám čekal. Ale pro mě to bylo lepší, nebál jsem se toho tolik jako ostatní," dodal.
Zastavil se také nad svým téměř kolapsem ve stoupání k Piazza del Campo. "Na pódiu jsem byl rád, že jsem se vůbec dokázal postavit," přiznal. "Je velmi brzy po závodě, těžko předvídat, jak se to bude dál vyvíjet. Určitě jsem sám sebe dnes překvapil a jistojistě se sem budu chtít v budoucnu vrátit," uzavřel.
