Říkej mi Gaston aneb Race Through Poland 2024

V čem spočívá jejich kouzlo? Hlavně v soběstačnosti. Na rozdíl od jiných závodů, kde vás na holičkách v případě problému dříve či později nenechají, tady jste odkázáni opravdu jen a pouze sami na sebe. Sami si řídíte svoje tempo, sami se staráte o jídlo a pití, spánek, opravy, navigaci a mnoho dalšího. Pokud se chvíli nechcete cítit jako v bavlnce a toužíte zažít dobrodružství o délce několika tisíc kilometrů, jste tu správně. Pokračujte.

Některé závody do rovnice přidávají ještě další neznámou: tvorbu trasy. Od organizátorů dostanete pouze souřadnice tzv. checkpointů a s nimi spojené krátké povinné úseky. Mezi nimi se ale musíte neznámou krajinou navigovat sami. A překonat mezitím spoustu nečekaných překážek. Táhli jste někdy silniční kolo po turistické stezce? Sjížděli na něm cestu rozrytou od lesních strojů? Brodili se sérií horských potoků? Ujížděli dotírajícím psům?

Na jeden takový závod – Race Through Poland (RTPL) – jsem se na konci května vydal. 

__

Stojíme před radnicí v polském Zakopaném – horském Disneylandu o jeden řád větších parametrů než Pec pod Sněžkou nebo Špindlerův Mlýn – a posloucháme hlavního pořadatele a duši závodu Pawla "Pika" Pulawského. Právě vypráví o tom, jak v Maďarsku vysvětloval majiteli horského hotelu, proč by se právě jeho zařízení mělo stát druhým checkpointem závodu se jménem "Napříč Polskem". Vzhledem k Pikově charismatu a bezprostřednosti nás ale nikoho nepřekvapí, že uspěl.

Race Through Poland je jeho dítě a pozoruhodný výmysl, který se letos odehrává již pošesté. Trasa se každým rokem mění, ale většinou prozkoumává odlehlé končiny pohraničních oblastí Polska, Česka a Slovenska. V tomto roce se do pozoruhodné rovnice zamíchalo i Maďarsko. Kdoví, co od poměrně hornatého severu této země čekat. Piko upozorňuje na jejich příšerné silnice. O dva dny později si na jeho slova vzpomenu.

CP1: Wolosate

Nejprve ale na start. Nad plánováním trasy jsem strávil dlouhé týdny. Spoustu hodin jsem v různých editorech hledal možnosti a odbočky, kterými ubrat tu kilometr, tu alespoň několik stovek metrů. Probíral jsem se satelitními snímky, hledal otevírací dobu benzinek a konzumů po cestě, pátral jako detektiv po kvalitě asfaltu, sledoval videa na YouTube. Každá zkratka s sebou nesla riziko, mnohdy ale nebylo jiné volby, neboť Piko do pravidel závodu zařadil zásadní bod o zákazu používání silnic prvních tříd. V Česku nejde o takový problém, v hornatém Slovensku ale v údolích často jiná než "oranžová" asfaltka nevede. A teď co s tím.

Pro první den se ale ještě cítím jistý v kramflecích. Týden před startem jsem komentoval závod třiadvacítkářů Orlen Nations Grand Prix, který se odehrával na jihovýchodu Polska: přesně v těch místech, kudy vede moje trasa. Příprava na přenosy mě tak provedla územím někdejší Západní Haliče, která bývala až do roku 1918 podobně jako české země součástí Rakousko-uherského soustátí. 

Vím tak vše o tom, jak se v krajině, kterou projíždím, na sklonku 19. století začala ve velkém těžit ropa (místní produkce bývala čtvrtá největší na světě). Jak z ní lékárník Ignacy Lukasiewicz udělal petrolej a osvětlil sál piaristické nemocnice ve Lvově při operaci slepého střeva. Nebo jak Nowy Sacz vyšel v měření jako místo s nejhorší kvalitou ovzduší v celé Evropské unii. To všechno vím. A právě si zde zhluboka oddechuji, že mám za sebou úspěšně první část dne.

Do večera ale potřebuji dojet mnohem dál, ideálně až do nejjižnější vesnice v celém Polsku. Wolosate leží v srdci Bieszczad, kousek od hraničního trojbodu. O zdejších horách jedna z prvních polských punkových kapel KSU zpívala, že "rostou až do nebe a ozývá se z nich zelený křik". V květnu 2024 z nich jde před půlnocí slyšet jen vytí vlků, zatímco úspěšně po 380 kilometrech a čtyřech přebroděných horských potocích zastavuju u prvního letošního checkpointu. 

Únavu cítím a byť není drtivá, myšlenku na to pokračovat hned nocí dále zavrhuju v samém počátku. Bodne překvapivá pizza, s níž jsem vůbec nepočítal, a záhy se snažím alespoň na několik hodin usnout ve společné místnosti zdejší restaurace. Co pár minut ale přichází další ze závodníků, silniční tretry klapou po podlaze, a tak to žádný velký spánek není, spíše únavné převalování. Po třech a půl hodinách toho mám dost a začnu se znovu balit. Je čas jet dále.

CP2: Kékestetö

Hned úvod druhého dne přinesl dilema: pokusit se po lesních cestách překonat hradbu Bieszczad, anebo je objet po lepší cestě před warholovské Medzilaborce? Volím konzervativní druhou možnost, spousta soupeřů se ale rozhodla pro dobrodružnější přístup a jejich fotografie ukazují rozryté cesty i tlačení po vlakových kolejích. Přes místní Lupkovský tunel kdysi poslal Jaroslav Hašek po kolejích na frontu svého Švejka. Nyní se v jeho okolí hromadí podivíni na kolech.

V Medzilaborcích doplňuju kalorie na benzince a šlapu dále, dnes je to tranzitní den, který mě (snad) zavede až na jih od Rimavské Soboty na maďarské hranice. Kilometry už neubíhají tak rychle, tím spíš že dojde i na několik zkratek (či objížděk?) přes polní cesty. Mnohokrát se na trase potkám s číslem 42, Němcem Julianem. Je rychlejší, ale jeho trasa má rezervy, a tak se navzájem několikrát předjíždíme. 

Potkáváme se znovu v jediné pizzerii široko daleko, která se sice jmenuje U Aymana, ale můj unavený mozek s ní celý den pracuje jako U Pabla Aimara, slavného argentinského záložníka s virtuózní pravou nohou. Tak jako tak, pizza je jedna z nejhorších, co jsem kdy měl, ale v tyto chvíle se už hledí spíše na množství přijímaných kalorií než na chuť. Ani trochu nás nezajímá ani zápas o hokejový bronz mezi Švédskem a Kanadou, který tu běží v televizi. Proč taky. Julian mi vypráví, jak loni ujel z Turína čtyři tisíce kilometrů až na Severní mys (Nordkapp) na norském ostrově Mageroya. Říkám mu, že tohle pro něj musí být sprint. Usmívá se tak napůl. Asi už mu to někdo přede mnou taky řekl. 

Překonám hororový podchod pod místním nákladovým nádražím, ujedu volně pobíhajícím psům a úspěšně to před půlnocí doklepu až na hranice. Když rozbaluju spacák, projíždí kolem Julian a pokračuje dál do Maďarska. Já po třistapadesáti kilometrech usínám v turistickém přístřešku, který má "v přízemí" i studánku pitné vody. Krásně to bzučí. Doufám ve čtyři hodiny spánku.

Dostanu tři, neboť mě budí Tomáš, jeden ze dvou Slováků na letošním startu, který si tu chce doplnit vodu. Zdravíme se, omlouvá se, říkám, že nevadí, v pohodě. Na otázku, jak to jde, říká, že "so-so". Brzký začátek ale nakonec přijde vhod, dneska to bude (zase) dlouhý den. O půl čtvrté už sedím na kole a ukrajuju první kilometry z povinné maďarské části trasy. Je to se 108 kilometry nejdelší úsek a také jeden z nejtěžších. Bahenní lázně střídají úseky po kamenech, ze kterých by pražským gravelistům z povodí Vltavy možná spadla brada. 

Trvá mi to dlouhých šest hodin, než se doškrábu až na nejvyšší maďarskou horu, 1014 metrů vysoký Kékes. Před dvěma týdny tu třetí etapu závodu Kolem Maďarska vyhrál za vydatné pomoci Mathiase Vacka belgický závodník Thibau Nys. Závidím mu tu lehkost, ale tohle je jiná cyklistika. 

CP3: Krížava

Následuje dlouhý přesun: přes v poledním žáru nesmírně odpudivý Salgótarján na Krupinskou planinu, poté zlehka líznout Štiavnické vrchy a v závěru se nějak proplést Kremnickými vrchy okolo pravidly zapovězené silnice číslo 65. Jde to už ztuha, když nad Kremnicí končí zdlouhavé stoupání a začíná desetikilometrový štěrkový sjezd po lesních cestách, ze kterého jsem měl už při plánování obavu. 

Ve chvílích, kdy se valím s naloženým silničním kolem za plné tmy kamsi po kamenech, to celé v oblasti s varováním před medvědy, už trochu přemýšlím, zda jsem konečně dosáhl hranic příčetnosti, nebo to je stále v určitých mezích. Ale dobré to je, konečně se dole objeví asfalt, medvědi se neobtěžovali a já kolem jedenácté dojíždím do Turčianských Teplic. Je kolem pěti stupňů, ale pro dnešek to bude muset stačit. Na mapě vidím dětské hřiště, které bude na několik hodin mou improvizovanou ložnicí. Dobrou noc.

Rozložený mezi skluzavkami se zimou několikrát budím, není to dobré spaní. Nakonec už to nevydržím, drkotaje zuby se zase znovu balím. Čeká mě největší souvislé stoupání, až téměř do 1500 metrů nad mořem. Ale bude stát zato. Mám totiž rád vysílače na vrcholech hor a ten, který stojí na Krížavě v Malé Fatře, patří k těm nejhezčím. Když v roce 1970 dokončili jeho stavbu, byl prvním v celém Československu, který šířil barevný televizní signál. Nyní je tak správně olezlý, ošlehaný větrem, opuštěný. Mont Ventoux Východu.

Nahoře je fantastický výhled do údolí, ale já mu nedávám ani půl minuty, tohle je závod, ne turistické procesí, kde si to můžeš dovolit. Potkávám se s dalším závodníkem, který to rovnou bere bez bázně podél plotu kamsi na vrcholovou hřebenovku. V duchu ho lituju, ale tenhle postup se nakonec možná ukáže v ex post analýzách jako rychlejší než moje spuštění se téměř až do údolí a následná vleklá a únavná cesta lesem přes Kamennou dolinu a sedlo Javorina. Přemýšlím, jaké trasy volili mí soupeři, ale je mi líto stavět a hledat na mobilu mapu, na kterou se v reálném čase promítají polohy všech účastníků RTPL. Někteří v tuto chvíli ještě směřují do Maďarska, jiní – ti nejrychlejší – se už přibližují finiši.

Na tracker se tak během celého závodu podívám pouze jednou. To když v noci už znovu na polském území sedím na benzince a sám sobě si nadávám. Proč? V náhlém pocitu, že nutně potřebuji ušetřit na váze, jsem totiž před startem vypustil náhradní powerbanku, což mě teď akutně kouslo přímo do zadku. Přední světlo téměř KO, to samé navigace a telefon, který signalizuje poslední procenta. Musím tak zastavit a hodinu horečně nabíjet, aby mi zařízení vydržela na závěrečnou noc, během níž chci absolvovat čtvrtý a závěrečný checkpoint. 

Dávám si dvojité espresso, proklínám svou blbost a dívám se na tracker, který ukazuje, že Slováci Tomáš a Marek jsou o nějaké tři hodiny zpět. Jestli chci vyhrát tenhle pofidérní česko-slovenský souboj, musím brzy vyrazit. Telefon má do plného nabití daleko, stejně tak ostatní přístroje, ale bude to muset stačit. Chvíli po jedné v noci vyrážím směr Cyrla.

CP4: Cyrla

Těch 54 kilometrů mi trvá zhruba šest a půl hodiny, během kterých se (téměř doslova) plazím snad přes všechny strmé vrcholy Sadeckých Beskyd. Má to vždy stejný průběh: dvě stě metrů úporné jízdy v patnácti procentech, pak kapitulace, kilometr tlačení, nahoře nasednutí a pomalý sjezd v takřka úplné tmě. Do toho v každé vesnici probouzím místní psy a jen doufám, že všichni vzorně štěkají za plotem. Jeden ne a pořádně mě prožene. Posílám ho pořádně nahlas pořádně kamsi. Po chvíli to naštěstí pochopí. 

Setkání se psy jsou ale má nejméně oblíbená součást trasy. Trumfují ranní vstávání, bolavý zadek i postupně odcházející prsty na rukou, které mi z neustálých otřesů jeden po druhém dávají sbohem. "Kráčam tmou, armáda psov," rapoval před deseti lety Slovák Gumbgu (nyní Karlo), toho času ve vězení za přechovávání drog. Nenapadlo by mě tehdy, že si tu situaci někdy v doslovném znění vyzkouším naživo. Mister slow flow to trefil.

Nad ránem už přichází ten podivný stav, kdy se stromy u cesty mění v lidské postavy, a udržet koncentraci začíná být složité. Po šesté mě probere až kafe v potravinách (polovinu z něj ale ve svém politováníhodném stavu omylem vyleju na zem) pod závěrečným stoupáním na chatu Cyrla, které má mít skoro pět kilometrů s průměrem jedenácti procent. To by pro mě bylo stěží hratelné i v případě, že by se jelo po asfaltu. Na Cyrlu ale navíc vede rozbitá cesta z poloviny po štěrku a z poloviny po betonových plátech s dírami, po kterých se jede snad ještě hůře. Přemýšlím, zda to nejlepší dokázali vyjet. Trvá to ještě další více než hodinu, než to celé vytlačím až na chatu.

Přichází mírná euforie, ale emoce držím na uzdě, není proč to přehánět, proč se předvádět. Honem razítko, opláchnout a dál. Žádné pozdvižení. Stoicky. V klidu. Nakonec se však zdržím víc, než jsem chtěl, vidina snídaně a zároveň nutnost ještě trochu dobít všechna zařízení to rozhodne za mě. Během čekání potkávám VIP pár Race Through Poland: loňskou vítězku ženské kategorie Claudii a jejího partnera, před rokem druhého Martina. Mám za to, že svá umístění zopakovali i letos a na Cyrle jim začíná oslavná dovolená. Zatímco já se ještě snažím, oni mají dávno hotovo.

Až v cíli se dozvídám, že oba závod už někde mezi Košicemi a horou Kékestetö vzdali. Po Claudii v jedné z vesnic házeli kameny, Martin zase zapadl v rozbahněném maďarském poli. Někdy mohou přijít okolnosti, které zastaví i sebelepší závodníky. Kolo není všechno, i když zrovna v tyto dny se to tak může zdát. Martina, který jezdí s cukrovkou typu 1, prý letos žádné další závody nečekají – zařizování nového bytu si vyžaduje veškerou jeho energii. Až se vrátí, bude z něj znovu jeden z nejlepších závodníků Evropy.

Pokračuju dál – pět kilometrů pěšky, po turistické trase zelené barvy. Nebyl to původní plán, ale proč si nezaimprovizovat, když je ta možnost. Za mnou jde polský výletník. Když se letmo ohlédnu, vidím, že si mě nenápadně fotí – ta fotka zřejmě skončila v polské variantě facebookové skupiny s pracovním názvem "Lidé na místech, kam nepatří". Kdesi vedle bláznů v teniskách na zledovatělé Sněžce a báby pod kořenem. Šlapu hrdě dál, jinak to ani nejde. Někteří si na podobné špacírování přibalili žabky, já své silniční kufry ždímám na maximum. Žlutá z nich postupně odpadává, skřípe to a žlutý prášek špiní přírodu místních Beskyd. Šťastně trefuju neznačenou odbočku, jejíž tvar si pamatuju jen podle náčrtku z mapy. Divoce klesá asi kilometr. Když se dole konečně objeví asfalt, je to euforie, jako bych celý závod právě vyhrál. Malá vítězství jsou také vítězství. Měním zdemolované kufry, které zažily středověk, a vydávám se na posledních osmdesát kilometrů. "Som ako Gaston, plavam za svobodou," podotýká k této situaci Karlo (dříve Gumbgu), toho času ve vězení za přechovávání drog, ve svém novém tracku. 

Jedu jako lachtan Gaston, který se během povodní v srpnu 2002 dostal z pražské ZOO až do německého Wittenbergu a uplaval tak přes 300 kilometrů. V cyklistickém světě ke svobodě vždy směřovali hlavně domestici, obětavě od nevidím do nevidím šlapající pro své lídry – svého druhu otroci světového pelotonu. A jak jinak než domestik, aktuálně pracující pro nějaké vyšší dobro, se na takovém závodě po čtyřech dnech cítit? Jen peníze tu člověk nedostává, ale platí. Říkej mi Gaston.

Dostat se do cíle je formalita. Piko už čeká, a i když jsem jej během noci v duchu spíše proklínal, nyní mu z celého srdce děkuju. Zase to stálo zato. Zdravím se s Julianem, který mě o pět hodin porazil. Krystian mi vypráví o svých defektech a plánech na zbytek roku. Jsou tu i celebrity a zvlášť kolem Björna, jemuž několik let patřil rekord na slavné trase Paříž–Brest–Paříž, člověk jako by našlapoval po špičkách. Živoucí legenda.

Na chvíli usnu, když se vzbudím, už jsou v cíli i přátelé Slováci. Společné pivo je jedním z nejlepších momentů celého závodu. A je to pocit, který ani po měsíci úplně nezmizel. Sedmý ročník Race Through Poland proběhne v květnu 2025. Jak se donedávna říkalo v mém oblíbeném Podcastu Swag – vidíme se tam.

__

#RTPL6

1469 km / 18 480 m / 106 hodin a 32 minut

21. místo, zvítězil Němec Philipp Hanneck (76 hodin a 5 minut)

https://racethroughpoland.pl/