Tour 1998: Jak se křehký Pantani vzepřel Ullrichovi

Před dvaceti lety se Tour de France natáhla na 21 etap plus úvodní prolog. V historických záznamech už nenajdete, že ve skutečnosti trvala ještě o tři dny déle. Bylo to osmdesát perných hodin: s každou další se napětí zvedalo a zvedalo. Když jedenáctého července 1998 jako první sjížděl ze startovní rampy v Dublinu francouzský závodník Denis Leproux, byla Tour de France pár dní v běhu a blízko bodu varu. A brzy se mělo ještě o pár stupňů oteplit.

Přitom vše začalo tak nevinně. Fiatu Marea, jehož karoserie byla oblepena nálepkami s logy švýcarské hodinářské firmy Festina, chybělo dvě stě metrů k tomu, aby překročil francouzsko-belgickou hranici. Jeho řidič, třiapadesátiletý Willy Voet, spěchal – v poledne se totiž musel v Calais nalodit na trajekt směřující k irským břehům. Na obsah kufru jeho fiatu tam čekalo devět cyklistů. Nepočítal však s tím, že si vůz v šest hodin ráno vyberou k prohlídce celníci na přechodu v Neuville-en-Ferrain.

První chyba: když přejíždíte hranice, mějte platný řidičský průkaz (ten Voetův policie zabavila kvůli překročení rychlosti). Chyba číslo dvě: nenechte se při kontrole nachytat s kufrem, který dost dobře může být pojízdnou lékárnou. To, co celníci našli v zavazadlovém prostoru, změnilo vše. Pečlivě uskladněných tu leželo 82 lahviček s růstovým hormonem, 60 kapslí testosteronu, amfetaminy, tablety snižující hodnotu krevních tuků a 234 dávek hormonu erythropoetinu (EPO).

Z cesty do Calais sešlo. Soigneur Festiny byl vyslýchán policejními specialisty a noc strávil v cele v Lille. Desátého července byl obviněn z pokusu o import kontrabandu a převážení zakázaných látek. O jeho zadržení nyní věděl i peloton, který se chystal na start prologu. "Dozvěděl jsem se o tom během večeře. Takové zprávy se šíří rychle. Reakce byla: 'Sakra, co teď uděláme s našimi věcmi?' Nebylo to: 'Ať jde Festina do háje, jsou to volové'," vzpomíná Jörg Jaksche, kterého tehdy čekal debut na Tour.

Německý závodník stáje Polti byl jedním ze 189 cyklistů, kteří se v Dublinu vydali na 5,6kilometrovou trať prologu. Mraky se ale rychle stahovaly: Voet sedící v cele v Lille byl tikající bombou, která vybuchla den poté, co závodníci překročili kanál La Manche a vrátili se do kontinentální Francie. Země, která se nacházela v oslavné kocovině poté, co její fotbalový tým ve finále porazil 3:0 Brazílii a získal první titul mistrů světa, se těšila na své cyklisty.

A bylo proč se těšit. Francouzští závodníci patřili do samotné špičky sportu. Richard Virenque v předchozích dvou letech skončil na pódiu a se svým mladistvým obličejem byl idolem publika. Jeho týmový kolega z Festiny Laurent Brochard vezl na zádech duhový dres a Christophe Moreau zase nadchl pátým místem v dublinském prologu. Laurent Jalabert ze stáje ONCE vyhrál tři poslední ročníky Paříž–Nice a Luc Leblanc z Polti stále ještě neztratil auru někdejšího světového šampiona.

To, co mělo být francouzskou krasojízdou, ale velmi rychle zhořklo: žádná z hvězd závod nedokončila. Voet pod tlakem vyšetřovatelů postupně opustil svou původní verzi (všechny látky byly pro vlastní potřebu) a přiznal, že jednal podle instrukcí svého týmu. Policie den poté v Cholet, které bude hostit letošní týmovou časovku, prohledala hotelové pokoje jezdců Festiny a zadržela sportovního ředitele Bruna Roussela a týmového doktora Erica Rijckaerta. Trvalo dva dny, než začali vypovídat.

"Dodávky zakázaných látek závodníkům probíhaly v součinnosti týmového vedení, doktorů, soigneurů i jezdců samotných. Cílem bylo zvýšit výkonnost pod striktním lékařským dohledem, aby se zamezilo případným chybám a ohrožení zdraví cyklistů," znělo oficiální Rousselovo prohlášení. Ředitel Tour Jean-Marie Leblanc v reakci vydal komuniké, kterým ukončil účinkování Festiny v závodě. Lídr stáje Virenque je odmítl akceptovat, Tour ale po schůzce s Leblancem nakonec opustil v slzách.

Francouzský jezdec Philippe Gaumont, který jel v dresu konkurenční stáje Cofidis, po letech vzpomínal. "Teprve tehdy jsem si uvědomil, jak je to vážné," líčil potupný Virenqův odjezd. Veřejnost byla pobouřena – jezdci samotní spíše překvapeni, že je pro ni užívání dopingu "generací EPO" šokem. "Neházejte nás všechny do jednoho pytle. Vůbec mi Virenqua není líto. Je to osel, který se nepřestane předvádět," říkal zase Fréderic Moncassin ze stáje Gan.

List Libération nazval peloton žumpou a napsal: "Obři silnic jsou trpaslíky morálky." Fanoušci u trati na závodníky bučeli, ti se bránili. "Nejsme přece kriminálníci," protestoval jezdec Telekomu Udo Bölts. Jiní se snažili zůstat k mimozávodnímu dění hluší. Tak jako americký talent Bobby Julich. "Spolu s Kevinem Livingstonem jsme šli do postelí a pustili si MTV. Ráno měli všichni kruhy pod očima a ptali se, jestli už víme, co se stalo. A my, že ne, že nevíme. Tahle nevědomost byla fantastická," líčil Julich.

Napětí se mezitím šponovalo na nejvyšší možnou míru. Festina navíc nebyla jedinou stájí, na niž se soustředily síly policejních vyšetřovatelů. Nizozemský tým TVM byl na řadě další (už v březnu 1998 byla dodávka TVM převážející zásoby EPO zadržena policií, která nyní vyšetřování obnovila), pokoje jeho jezdců byly prohledány a vedení týmu vzato do vazby. V pokojích se našly látky, které tam podle policie neměly co dělat.

Pelotonu mezitím došla trpělivost: závodníci vedení domácí hvězdou Jalabertem odmítli odstartovat do dvanácté etapy. Jalabert byl bez sebe vztekem a zuřil. "Od začátku závodu nikdo nemluví o cyklistice, pouze o aféře Festina. Máme toho plné zuby. Chovají se k nám jako k dobytku, takže my se nyní podle toho budeme chovat – nikam nepojedeme, to je konečné rozhodnutí," cedil úřadující francouzský šampion.

Ne všichni s ním ale byli na jedné lodi. Stejně jako v Julichově případě i pro ně platilo, že lépe je o některé věci se nezajímat. "Nevíme moc, co se děje. Nejsem si jistý, čeho chtějí dosáhnout tím, že si sedneme na startu. Doufám, že se to brzy dozvíme a vyrazíme na cestu, jinak…," nevěděli si se situací příliš rady Australané Robbie McEwen a Stuart O’Grady. Dvě hodiny trvaly dohady s organizátory, kterým se nakonec podařilo zabránit blamáži. Peloton se se zpožděním vydal na cestu.

Noční můry a stres

Bylo to skoro s podivem, ale mezi všemi skandály – novináři na Tour se stali bezmála detektivy – pokračovalo samotné závodění. Chvíli slávy si prožil Chris Boardman, který znovu po prologu oblékl žlutý dres (předtím se mu to podařilo v letech 1994 a 1997). Neradoval se z něj ale dlouho. Ve druhé etapě do irského Corku si škrtl předním kolem o speciál jezdce před ním a narazil do kamenné zdi. Namísto do cíle etapy putoval v sanitce do nemocnice.

V Corku se už bez dosavadního lídra závodu sprintovalo. Našlapanou konkurenci – na Tour v tom roce startovali Mario Cipollini, Tom Steels, Erik Zabel nebo Robbie McEwen – ve finiši porazil závodník jedoucí v dresu českého šampiona. Ján Svorada v cíli oslavoval svůj druhý triumf na Staré dámě. Další důvod k radosti přišel následující den, kdy v Lorient oblékl zelený dres pro lídra bodovací soutěže. Vezl ho dva dny, než si ho podle svého zvyku přisvojil Zabel.

Rozjížděl se i souboj o celkové pořadí. Obhájce loňského prvenství dorazil do Dublinu a při předstartovních testech se snažil působit pozitivně. "Vše je v pořádku," říkal Jan Ullrich. Přitom sám věděl, že předchozích jedenáct měsíců bylo ideálu hodně vzdáleno. Čtyřiadvacetiletý závodník zašel dokonce tak daleko, že svůj triumf z ročníku 1997 označil za noční můru. "Neužil jsem si z toho jedinou vteřinu," líčil německý lídr Telekomu.

Po Tour brzy ukončil sezonu, trpěl vyčerpáním a stresem. "Musíme ho lépe chránit, protože se to na něm hodně podepsalo. Je přece jen pořád dost mladý," přiznával šéf Ullrichova týmu Walter Godefroot. Jeho svěřenec se nechal unést: mnoho netrénoval, některé dny na kolo nevyjel vůbec. Zatímco jej porotci zvolili německým sportovcem roku 1997, jeho váha přes zimu prudce narostla ze 72 na třiaosmdesát kilogramů. Ullrich měl daleko k té bezchybné mašině, která v létě rozdrtila soupeře.

Všechno probíhalo pod pečlivým dohledem německých médií, která jeho pozadí označila za "nejsledovanější od dob Claudie Schifferové". Pozornost si dvakrát neužíval ani Marco Pantani. Italský "Pirát" v květnu vyhrál Giro d’Italia, na francouzské silnice se ale zprvu nechystal. Většinu června strávil v barech na Riviera Romagnola, klubech v Rimini nebo jeho rodném Cesenaticu. Tanec byl přitažlivější než jízdní kolo. Pantani za celý měsíc startoval jen jednou na boloňském kritériu.

Dva dny nato se vydal do garáže a zjistil, že jeho silniční speciál není na svém místě. Zděšený volal řediteli Giuseppemu Martinellimu: po chvíli si vzpomněl, že jej zapomněl, když se šel po kritériu v Boloni osprchovat. Nakonec až přání jeho mentora Luciana Pezziho, který na konci června náhle skonal, jej přimělo ke změně plánů. Pantani odcestoval do Dublinu, aby uctil památku Pezziho, který věřil, že dokáže slavného doublu Giro–Tour dosáhnout.

A jaký to byl start. Pantani se neobtěžoval s prozkoumáním trasy a ze 189 startujících skončil osmý od konce. Ani v dalších etapách nic nenasvědčovalo tomu, že má jakékoliv záměry na celkové pořadí. Už v té druhé jej zachránilo, že peloton po Boardmanově pádu zpomalil – hlavní pole bylo v té chvíli rozdělené kvůli bočnímu větru a Pantani, který se věren svému zvyku vozil s týmovými kolegy na samém chvostu skupiny, nabral několikaminutovou ztrátu.

Novinář Daniel Friebe tak mohl napsat, že nikoliv Bradley Wiggins, ale Chris Boardman byl prvním Angličanem, který "vyhrál" Tour de France. Právě jeho kolize "vyhrála" Pantanimu tehdejší ročník: nebýt jí, šance italského závodníka skončily kdesi v irském středozemí. Nutno dodat, že Pantanimu to v tu chvíli zřejmě bylo vcelku jedno. "Když ho člověk viděl, jak jede neustále na posledním místě, říkal si, že je mu celá Tour asi úplně u zadku," vzpomíná Julich.

Poté přišla první ze dvou individuálních časovek, těžký osmapadesátikilometrový test. Pantani a Ullrich si v tomto nemohli být více vzdálení. Zatímco Ital se v sedle vrtěl, jeho německý soupeř točil vysoké převody a na každém kilometru dál a dál ujížděl. V cíli to časomíra ukázala: Ullrich zajel suverénně nejrychlejší čas, Pantani se krčil ve čtvrté desítce s mankem čtyř minut a 21 vteřin. Po sedmi etapách byl za žlutým Ullrichem o více než pět minut zpět.

"Nedal jsem tomu všechno, abych se neunavil před horskými etapami. Moje forma není dobrá. Také doufám, že novináři už přestanou mluvit o Festině a začnou se zabývat závodem. Všichni si konečně začínají uvědomovat, že bez téhle stáje to může být nudná Tour," mluvil Pantani, kterého nadšení italští fanoušci, mezi nimi i ministerský předseda Romano Prodi, pasovali do role spasitele cyklistiky. Jeho Tour ale teprve začínala – přicházely Pyreneje.

Šplhám do kopců tak rychle jen proto, abych zkrátil své utrpení

Zpětně se bude dlouho rozebírat, kde Jan Ullrich udělal chybu. Jak se přihodilo, že jeho motor nefungoval tak bezvadně, jako tomu bylo před rokem? Jak to, že nevyhrál Tour, která mu byla ušitá na míru? Několik důvodů už padlo: Ullrich shazoval kilogramy příliš rychle a jeho organismus se tím vychýlil z rovnováhy. Psychická kondice také nebyla zdaleka ideální. Plaší lidé obyčejně nevyhledávají světla reflektorů. Ullrich se pod nimi po celý rok pekl.

Velkou roli ale sehrála i rozvaha a týmová taktika. Ukázala to nejprve 11. etapa na Plateau de Beille, jeden z pouhé dvojice horských finišů. V údolí před začátkem stoupání měl lídr Telekomu defekt: ve velmi špatné chvíli, která mohla ohrozit jeho vedení. Ullrich však ke své vlastní škodě začal zmatkovat. Měl k sobě tři pomocníky, nasadil však takové tempo, že mu Udo Bölts, Bjarne Riis ani Georg Totschnig s jeho slalomem do vrchu nebyli schopni pomoci.

Ullrich a jeho šestiválec se přihnali zpět do čelní skupiny, motor se ale už v té chvíli povážlivě přehříval. Kruhy pod Ullrichovýma očima rostly a tvář rudla, zatímco Pantani začal se svým klasickým striptýzem: shodil sluneční brýle, poté následoval pirátský šátek (bandana). A za několik okamžiků vystřelil do svahu. Jeho soupeř se pokusil navýšit tempo a málem se dostal až na Pantaniho zadní kolo. Další zrychlení už ale bylo smrtelné.

Na vrcholu měl Pirát náskok minuty a čtyřiceti vteřin. "Každá Pantaniho akcelerace je malým pokladem. Jsou to peníze v bance – bance našich smyslů a paměti. Peníze, které dostáváme zdarma," napsal novinář Marco Pastonesi z listu Gazzetta dello Sport. Italské publikum bylo bez sebe radostí, jejich miláček předvedl další pohádku a na Plateau de Beille vše shrnul pronikavými slovy: "Šplhám do kopců tak rychle jen proto, abych zkrátil své utrpení." Nedalo se divit tomu, že novináři znovu nabyli dojmu, že Pantani je spíše básníkem než cyklistou.

Přes všechen rozruch ale básník/pirát/cyklista (nehodící se škrtněte) zůstával stále daleko za lídrem závodu. Lépe na tom byl nenápadný Američan Julich (+1:11), Pantani poskočil na čtvrtou příčku se stejným odstupem (+3:01) jako třetí Laurent Jalabert. Navíc si musel být vědom, že v závěrečné časovce může očekávat podobné manko jako to, které nabral v úvodním testu. To v součtu znamenalo, že v Alpách potřeboval najet zhruba sedm a půl minuty (!) na Ullricha.

V moderní cyklistice něco nevídaného, ba nemožného. Pantani ale hozenou rukavici bez váhání zvedl. Italského jezdce jeho výkon v Pyrenejích přesvědčil, že bitva o celkové pořadí ještě není ztracená. Navenek ale pokračoval ve svých vyhýbavých odpovědích. "Myslím, že jsem ztratil na Giru příliš sil, než abych mohl pomýšlet na vítězství. Doufám, že alespoň vyhraju poslední horský finiš na Les Deux Alpes," stroze odbýval reportéry.

V duchu však už věděl, že v Alpách rozpoutá válku.

Pantaniho úsměv

Déšť a teploty okolo dvanácti stupňů Celsia – takové podmínky čekaly na závodníky, když se v Grenoblu stavěli s nadávkami na rtech na start patnácté etapy. Radost měl málokdo, vždyť pořadatelé si vymysleli čtyři velká stoupání. Jako první přišel Col de la Croix de Fer (2067 m n. m.), po něm Col du Télégraphe (1566 m n. m.), následoval hrozivý Col du Galibier (2645 m n. m.) a cílový výstup k lyžařské stanici Les Deux Alpes (1650 m n. m.), která si odbývala premiéru na nejslavnějším závodě.

Pantani věděl, že potřebuje zaútočit dříve než v závěrečném stoupání, které nebylo dostatečně dlouhé (8,8 km) ani prudké (6,8 %) na to, aby v něm Ullrichovi zasadil smrtelnou ránu. Pokud chtěl ještě obrátit Tour vzhůru nohama, atak musel přijít už na Galibieru. Ullrich v etapě propadal čím dál větší nejistotě. Aby zamezil nástupům soupeřů, přikázal svým domestikům, aby jeli v údolí pod Col du Télégraphe vysoké tempo. Výsledkem bylo, že pomocníci Telekomu příliš brzy vyčerpali své síly.

Ve svazích Galibieru zůstala už jen velmi úzká skupina favoritů. Byl tu Julich, který si dělal zálusk na žlutý dres, od něhož byl vzdálen jen o něco více než minutu. Pantani se držel vzadu skupiny a navzdory špatné viditelnosti schovával tvář za tmavými brýlemi. Na čele šlapal Ullrich ve svém klasickém stylu: těžký převod, konstantní tempo, postupně rudnoucí tvář a čepice Telekomu na hlavě. Dotahoval sám každý nástup. Hustý déšť ho bičoval do tváře.

Šest kilometrů pod vrcholem, v husté mlze a ledových teplotách (na vrcholu téměř mrzlo, teploměry naměřily čtyři stupně), vyrazil Pantani kolem Ullricha. Konečně vše naplno začalo – bitva byla rozehrána. Pantani šel ze sedla, ruce pevně svíraly berany. Osm vteřin trvalo prvotní zrychlení, po něm přišlo první ohlédnutí. Za další dvě vteřiny přestal šlapat a ohlédl se přes své pravé rameno podruhé. A udělal nepochopitelnou věc. Pantani se usmál.

"Říkal jsem si, co proboha blbne. Sám jsem byl hotový. Udělal asi patnáct šlápnutí, otočil se a kouknul na nás. Na tváři měl úsměv, na který nikdy nezapomenu. Říkal jsem si, že teď už přece musí zpomalit," vzpomíná Bobby Julich. Žádné čekání se ale nekonalo a Pantani pokračoval dál. Luc Leblanc se pokusil kontrovat, brzy si to ale rozmyslel. Od Ullricha nepřišla žádná odpověď. Jeho sportovní ředitel Rudy Pévenage se jej pokoušel uklidnit. Hlavně žádnou paniku. Do cíle přece zbývalo 45 kilometrů.

Na vrcholu ale udělal další chybu. Zatímco Pantani na sebe i za cenu zastavení navlékl bundu proti dešti (Julich se totéž pokusil provést za jízdy a málem se rozbil o stěnu v zatáčce stojícího karavanu), Ullrich na sobě měl pouze návleky a lehkou vestu. "Mezi zuby držel lahev s vodou a vypadal absolutně zmrzlý. Já jsem mrzl, i když jsem na sobě měl bundu. Celý jsem se třásl," popisuje Julich. "Už to nebyl závod, stala se z toho bitva o přežití," říká Jaksche.

Když se konečně dostali do údolí, Ullrich byl vyčerpaný, a navíc jej brzy potkala další a definitivní pohroma. Ve chvílích, kdy ostatní shazovali přebytečné vrstvy oblečení ("kolem silnice to vypadalo jako na blešáku"), měl při nájezdu do stoupání na Les Deux Alpes defekt. Podobně jako týden zpátky pod Plateau de Beille nemohl přijít v horší dobu. Zatímco tehdy zazmatkoval a příliš rychle se vracel zpět do skupiny, nyní nemohla být o návratu řeč.

Ullrich byl zmrzlý, unavený, demotivovaný a osamocený. Nasedl na kolo, ale nemohl se vrátit zpět k Julichově skupině. Po nějaké době se k němu dostali jeho domestici, tempo Böltse s Riisem ale bylo příliš rychlé a Ullrich opakovaně ztrácel jejich zadní kola. "Zlomil se ale i psychicky," řekl o jeho trápení komentátor Phil Liggett. Časomíra na vrcholu to potvrdila. Dlouhé minuty trvalo, než dorazil do cíle. Před ním to zvládlo čtyřiadvacet cyklistů. Na Pantaniho ztratil propastných devět minut.

Němec posléze ve své autobiografii přizná, že jen díky posunutému termínu Tour se dokázal zbavit dostatečného množství váhy. Právě příliš rychlé shazování kilogramů ale bylo zčásti důvodem jeho porážky. "Myslím, že by to mohlo být to vysvětlení. V posledních čtyřech měsících musel tvrdě pracovat na tom, aby se dostal zpět do formy. Možná že za to teď zaplatil v mrazivém počasí," mínil též dvojnásobný vítěz Laurent Fignon.

Pantani si mezitím užíval vítězství. Jeho jízda byla fantastická: postupně se prokousal zbývajícími uprchlíky, jeho rychlosti se nikdo nemohl rovnat. V cíli měl obrovský náskok, Tour nyní vedl o téměř čtyři minuty před Julichem, Ullrich ztrácel minut šest. Italové ve velkém slavili. Televizní stanice Rai otevřela svou hlavní zpravodajskou relaci zprávou z Tour. Až jako druhá přišla na řadu reportáž z návštěvy premiéra Prodiho v Turecku.

"Zcela správné rozhodnutí. Jeho výkon byl nepřekonatelný," komentoval to vrcholný italský politik. Sám Pantani mínil, že ve stoupání nerozhodly jeho nohy, ale hlava. "Mám za to, že jsem byl dnes psychicky nejsilnější ze všech," řekl. "Když jsem zaútočil, riskoval jsem všechno. Bylo to neuvěřitelně těžké. Skoro se na to zdráhám pomyslet," dodal Pantani, kterému na místě gratuloval poslední italský vítěz (1965) Felice Gimondi. Do konce Tour zbývalo šest etap a jeho soupeři byli daleko zpět.

Strčil jsem Tour prst do zadku

Nakonec největší překážkou mezi Pantanim a žlutým dresem bylo to, zda Tour vůbec do Paříže dorazí. V červenci totiž něco takového nebylo vůbec dané a jisté. Nikdo by se nemohl divit, kdyby na to sázkové kanceláře bývaly vypsaly nízké kurzy. Ředitel Leblanc se přistihl, jak přemítá, zda vůbec ještě nějakému závodu velí, nebo zda se o otěže přetahuje policie a protestující cyklistické týmy. A existuje ještě vůbec Tour de France?

V 17. etapě rebelie dosáhla vrcholu. Peloton odmítl závodit a po 32 kilometrech zastavil úplně. Laurent Jalabert si teatrálně strhl před televizními kamerami své číslo a ze závodu odstoupil. Jeho kolegové ze stáje ONCE jej následovali a vše svéráznými slovy doprovodil ředitel španělského týmu Manolo Saíz: "Strčil jsem Tour prst do zadku." V občerstvovací zóně příklad ONCE následovali jezdci z Banesto a Riso Scotti. Celkem šest týmů nenastoupilo do následující etapy.

Jezdci sice plánovanou trasu do Aix-Les-Bains nakonec dokončili, ovšem ve směšném tempu a se strhanými čísly. Peloton nechal na prvním místě projet čtyři cyklisty z týmu TVM, kteří minulý večer strávili v nemocnici, kam je vyšetřovatelé odvedli na testy. Do postelí se dostali po půlnoci. Výsledky etapy však byly neutralizovány a kolonka pro jméno vítěze zůstala navěky prázdná. Policejní razie pokračovaly i následující ráno, kdy vyšetřovatelé prohledali hotely stájí Casino a Francaise des Jeux.

Pantani si musel v nastalém zmatku hlídat, aby se mu Ullrich před závěrečnou časovkou příliš nepřiblížil. Němec se pokusil strhnout závod na svou stranu v těžké etapě do Albertville, Pantani se ho ale držel jako klíště a svůj náskok udržel. To mu nakonec bohatě stačilo: Ullrich si sice v závodu proti chronometru zachránil tvář a posunul se na druhou příčku před Julicha, jenže lídr závodu překvapivě zajel třetí nejrychlejší čas. Ztratil pouze dvě minuty a půl.

Tour byla Pantaniho. Na Elysejských polích dojeli zbývající jezdci z Mercatone Uno vyzdobeni blonďatými přelivy a piercingy v levých uších. Pantani se na vítězném pódiu bránil slzám. "V těchto složitých časech, kdy se tolik mluví o dopingu, Marca obdivujeme, protože naplňuje ideál zdravého a správného sportovce, který vyhrává svými výkony na kole. Jsem mu vděčný jménem celé Itálie," promluvil na náměstí v Pantaniho rodném Cesenaticu premiér Prodi.

Velký krach

"Kdyby se tehdy rozhodl vstoupit do politiky, vyhrál by volby," vzpomínala po letech Pantaniho manažerka Manuela Ronchiová. Jeho obličej s odstávajícíma ušima (rok před svou smrtí kvůli nim podstoupí plastickou operaci) byl všude – v supermarketech Mercatone Uno, prodejnách automobilů Citroën, bankách Romagna nebo restauracích a obchodech se sportovními potřebami. Kdo by si vsadil, že Pirát už nikdy nevyhraje žádný velký závod.

Příští rok na Giru zářil a ovládl čtyři etapy, tu poslední v Madonna di Campiglio. V horském resortu ale následující ráno odevzdal komisařům vzorek, který o dvě procenta překročil povolenou hranici hematokritu v krvi. Když Giro skončilo den nato v Miláně, Pantani se už nacházel doma v Cesenaticu. Psychické problémy, které do té doby takřka zázrakem dokázal mít pod kontrolou, vypukly naplno. O pět let později, na den svatého Valentýna, se předávkoval kokainem v hotelovém pokoji v Rimini.

Tečku za ročníkem 1998 udělala o patnáct let později zpráva francouzského senátu. Znovuotestování vzorků ukázalo, že první dva muži pořadí užívali na Tour EPO. Pantani neprošel po etapách 11, 15 (slavné Les Deux Alpes) a 16, pozitivní byly i některé Ullrichovy vzorky (po etapách 12, 14 a 21). Třetí v pořadí, Bobby Julich, přiznal, že EPO přestal brát v průběhu Tour poté, co se o tom dozvěděla jeho snoubenka. Zpráva uvádí, že jediný jeho vzorek (po etapě 11) měl „podezřelé“ hodnoty.

"Bylo to období, které jsem nechal zamčené kdesi v mé hlavě. Jako bych tehdy byl někým jiným. Když jsem ve sklepě našel zarámovanou fotografii z dublinského prologu, skoro jsem vykřikl, že ten člověk na ní přece nejsem já," vzpomíná Julich. "Ale víte co, přes to všechno to byl skvělý závod," dodává Američan, který výrazně ovlivnil osud dalších Tour. Ne ovšem kvůli vlastním výsledkům. Jeho třetí místo v Paříži motivovalo k návratu Lance Armstronga.

A to už byl zase jiný příběh.