Pantani. Plachý Pirát na sebedestruktivní cestě (1999–2004)
Červen 1999 znamenal pro Marca Pantaniho sportovní i životní zlom, v jistém smyslu jím jeho kariéra končí. Výsledky testu před jednadvacátou etapou Giro d'Italia udělaly z italského hrdiny a pro mnohé symbolu čisté cyklistiky pravý opak. Více v našem článku. O Pantaniho vzestupu a velkých úspěších čtěte ZDE.
Madonna di Campiglio 1999
Pantani se stává veřejným majetkem a jeho tvář je všude: na reklamách Mercatone Uno, na sklách prodejen Citroënu (reklamy zde a zde), banka Romagna dokonce dává žluté dresy klientům, kteří si u ní zařídí konto. Do Gira vstupuje v konkurenci Jalaberta, José Marii Jimenéze nebo Paola Savoldelliho jako hlavní favorit a svou pozici potvrzuje. V horských etapách na jeho akceleraci i následné vysoké kontinuální tempo nemá nikdo. Vyhrává i etapu do Madonny di Campiglio: na čáře neslaví, tak běžná byla tehdy jeho vítězství. To se mělo změnit hned následující ráno.
Deset analýz Pantaniho vzorku provedli dopingoví komisaři. Všech deset bylo pozitivních, hladina hematokritu naměřená v Pirátově krvi činila 52 %. V týmu Mercatone Uno propuká panika. Pantani ve svém pokoji vysklí svou pěstí okno a obráží stěny pokoje, vedení stáje zatímspolečně s managementem hotelu přemýšlí, zda ho nepropašovat v terénním autě zadním výjezdem z areálu. Na veřejnosti se objeví až v 13 hodin – neschopný stát ho musí podpírat –, hotel je obležený novináři. "Tady se stalo něco hrozného a podezřelého. Musím říct, že dostat se z téhle situace... sebral jsem se z vážných kolizí a pádů, ale morálně jsem teď na nejhlubším dně," říká, načež s ředitelem týmu Martinellim nasedá do auta a odjíždí pryč. V Imole společně navštíví nemocnici pro další testy – naměří mu necelých 48 %, což však v tuto chvíli pochopitelně nemá žádný význam. Mercatone Uno se snaží zpochybnit kompetenci komisařů, což vyzní více než cokoliv jiného desperátně a zoufale.
- "Hněv, frustrace, hrozná potupa... to je něco z toho, co teď v sobě cítím. Pravda je, že jsem Giro vyhrál a věřím, že ve stylu, který byl dokonalý, po takové spoustě práce. A teď se nacházet před takovým verdiktem, to je hrozně studená sprcha," řekl v následujících dnech Pantani.
Kostlivci v Conconiho databázi
U cyklistických profíků se hematokrit běžně pohybuje na hranici 42, 43 %. Pantaniho byl o deset procent vyšší, navíc jen data za rok 1999 u něho vykazují výkyv devíti procent – možnost dosáhnout takových hodnot bez vnější pomoci je nemožná. Pantani se mezitím vrátí domů, zavře se za bezpečnostními dveřmi své ložnice (jen ilustrace toho, jak u něho paranoia a chronická uzavřenost před okolním světem pracovaly už dříve) a podle své tehdejší přítelkyně začíná brát kokain. Tehdejší pravidla mu dovolovala vyrazit na Tour – pauza mezi oběma závody byla větší než tehdy platných 14 dní. Pantani si však vybral jinak – vybral si bílý prášek.
Začíná koloběh vyšetřování, který bude Pantaniho po dalších pět let postupně podemílat. Soud se zabývá vyšetřováním z roku 1995 (nemocniční nález po Milán-Turín) nebo databázemi nalezenými v počítači ve sportovním centru Francesca Conconiho – ve dvou dokumentech pojmenovaných epo.wks a dblab.wks nalézají data pro desítky elitních sportovců, nejen těch cyklistických. Založena jsou zde slavná jména jako Gianni Bugno, Claudio Chiapucci, Ralf Sörensen, Ivan Gotti nebo dávný rival Pjotr Ugrumov. Nechybí ani Pantani.
PANTANIHO ÚDAJE:
březen 1994 – hematokrit 40,7 %
květen 1994 – hematokrit 54,5 %
květen 1994 – hematokrit 58,0 %
červenec 1994 – hematokrit 57,4 %
březen 1995 – hematokrit 45,0 %
červen 1995 – hematokrit 56,0 %
Z údajů v databázích jasně vyplývá způsob, jakým se ještě ve stáji Carrera s Pantanim (a ostatními cyklisty) pracovalo. Vysoké hodnoty odpovídají době, kdy je cyklista nejvytíženější – období od května do července je obdobím velkých závodů a na ně bylo potřeba takříkajíc vyladit formu. Soudy a soudní znalci se mezitím zabývají námitkami Pantaniho o nespolehlivosti testů – a vyvrací je. Dospějí také k tomu, že v Turíně v roce 1995 byl Pirát na pokraji smrti a jistě by zemřel bez okamžité lékařské asistence.
2000: Poslední Tour
Pantani mezitím začíná svou sebedestruktivní jízdu. V lednu 2000 si na oslavu svých třicátých narozenin, která probíhá ve společnosti dalších jezdců z Mercatone Uno, vezme pytlík s kokainem a jeho závislost už definitivně přestane být tajemstvím. Pak trénuje natolik, že absolvuje Tour de France – dodnes notoricky známá je etapa na Mont Ventoux, kdy Lance Armstrong Pirátovi věnoval na čáře vítězství. Pantani to nesl velmi těžce. Poté vyhrává ještě jednu etapu do Courcheval, vůbec poslední ve své kariéře. Pravdou je, že ze sedmi vítězných Armstrongových Tour měl právě v této Američan největší problémy, z velké části způsobené nepředvídatelným Pantanim.
Pirát na cestě k šílenství
Spirála jeho sebedestrukce se roztáčí navzdory snaze týmu, manažerky, přítelkyně. "Jsem sám sobě největším nepřítelem. Budu v pořádku, pokuď to vyřeším," řekne na týmové prezentaci před sezonou 2001. "Za své chyby se trestám každý den. Nejsem zdaleka dokonalý, udělal jsem spoustu chyb – vždy ale v dobré víře a s dobrým úmyslem." Z Gira v květnu odstupuje po hádce s ředitelem Martinellim, na Tour vůbec není pozván a stíhá ho osud další italské hvězdy Maria Cippoliniho, který – ač vynikající sprinter –, také pravidelně přicházel o pozvánku.
Lékařská vyšetření z posledních Pantaniho let se čtou těžce, nacházíme diagnózy deprese, bipolární poruchy, stopy kokainu i cracku. Přesto mu autority udělí závodnickou licenci, což se z dnešního pohledu může jevit jako pochybný zázrak. Fantastická jsou Pantaniho slova k jednomu z psychologů: "Když nezávodím, můžu brát kokain?" Ve výsledcích se potácí v nezajímavých pátých, šestých, sedmých desítkách. Pak dostává distanc na osm měsíců – za přechovávání nedovolených látek. Vrší se dopravní incidenty, noční úniky na riviéru, volání na tísňové linky, rodiče – se kterými měl podivný vztah, jistě ovlivněný i matčiným pokusem o sebevraždu, když byl Marco malý – nachází po domě poschovávané zásoby drog.
Poslední sezonou je pro něho rok 2003. Vstupuje do něho vybaven plastickou operací, která mu srovnala nos a spravila odstáté uši: ve výsledku byla křehkost nahrazena umělou přetvářkou. Il Elefantino zmizel definitivně pod vrstvou retuší. Dostává se na Giro – a končí na slušném čtrnáctém místě. Na podzim vyráží na Kubu, potkává se s Diegem Maradonou a nachází si novou přítelkyni. Také se však sjede natolik, že se sám toulá po předměstích Havany nevěda o sobě. Vztahy s jeho blízkými mezitím už definitivně letí z okna.
Rimini
Události přecházející jeho smrti jsou dobře známé a dostatečně mediálně zmapované. Pět dní, které Pantani strávil v Rimini, strávil zamčený ve svém hotelovém pokoji. Kontakt s ním měla jen uklízečka, recepční, u níž si přes telefon objednával dodávky pizzy, a dealer, který mu doručil dnes už víme smrtící dávku kokainu. Čtrnáctého února pak zaměstnanec hotelu vyrazí zabarikádované dveře (Pantani je se svou obsesivností zablokoval židlemi, skříněmi, vyrval i mikrovlnou troubu) a najde slavného cyklistu ležet zkrvaveného vedle postele. Lékař později potvrdí, že tam takto ležel hodiny. Příběh se uzavřel.
V prostředí pelotonu 90. let nebyl Pantani výjimkou – tedy co se týče jeho dopingových zvyků. Už výše byli zmíněni cyklisté, o něž se starala dvojice doktorů Conconi a Ferrari. Je tak problematické dopouštět se lákavých zkratek a dělat z něho démonického antihrdinu, černou skvrnu a kaňku na cyklistice té doby. Je mnohem spíše výraznou konturou obrazu devadesátých let typu Armstrong či Ullrich, jejichž vlastní příběhy jsou nyní už dobře známy. Sám se k užívání EPA nikdy nepřiznal a ve své paranoii stále dokola opakoval slova o spiknutí, sebe viděl jako oběť ať už novinářských, sponzorských nebo závodnických intrik. V jistém slova smyslu se divit nelze – jeho kariéra fakticky skončila náhle, rázně, na vrcholu a s prakticky vyhraným Girem d’Italia, to vše v situaci, kdy bez jakékoliv hysterie vlastně jen udržoval pravidla hry.
Jak by se třeba díval dnes na úspěchy, kterých dosáhl Bjarne Riis (sám proslulý Pan 60 % - odkaz na jeho lékařskou přípravu pro své vítězství na Tour 1996)? Ten je nyní respektovaným ředitelem úspěšné stáje Tinkoff-Saxo, ve své podstatě přitom během závodnické kariéry dělal to samé jako Pantani (a kvantum dalších jezdců). Měl však to pochybné štěstí, že komisaři ještě neměli tak dobré vybavení k tomu, aby EPO detekovali, a také na rozdíl od Pantaniho nebyl zosobněním snů a projekcí milionů lidí, kteří v něm viděli takřka spasitele cyklistiky a národa. Riis jako daleko větší pragmatik a stabilní osobnost ustál všechny kritické situace (sám řekl, že mu titul z Tour klidně mohou sebrat, že mu na něm nezáleží) a dnes je jedním z nejrespektovanějších jmen proficyklistiky.
To však Pantaniho přirozeně v ničem neomlouvá. Být čistý se i ve značně morálně šedivém pelotonu dalo (stačí vzpomenout na Christopha Bassonse, viz níže) a Pantaniho věčné popírání viny mu také v ničem nepomáhá.
Christophe Bassons je bývalý jezdec stáje Festina, za níž jel prokletou Tour 1998. Jako jediný z týmu nebyl testován pozitivně, a to z něj společně s jeho otevřeným postojem proti nedovoleným prostředkům udělalo jakéhosi ambasadora čistého sportu. Na následují Tour psal sloupky pro deník L'Equipe, v nichž popisoval situaci v pelotonu a podezřelé chování některých jezdců. To se mu "vrátilo", když ho v dostatečně medializovaném incidentu Lance Armstrong označil za práskače, řekl mu, ať raději jede domů, a vulgárně ho urážel. Bassons se stal černou ovcí cyklistiky, na jednom ze závodů se ho skupina dalších jezdců snažila shodit do škarpy. Peloton opustil v roce 2001.
Marco Pantani byl produktem své doby a určité etapy dějin sportu; etapy, na níž se všeobecně pohlíží jako na zkaženou. Jeho příběh je navíc až literárně přitažlivým narativem outsidera, který se díky svému úsilí dostal až na samý vrchol. Někteří se možná táží, zda euforie, radost a ve své podstatě zážitky, které v letech postupně vedoucích až k jeho pádu přinesl – jakkoliv to celé stálo na křehkých dopingových nohou – nepřevažují nad jeho prohřešky. Zvlášť když si uvědomíme, že prakticky každý z tehdejší špičky bral. "Ten, kdo si pomáhá jen sodovkou, nikdy Tour nevyhraje," řekl ostatně Jacques Anquetil. A pomáhání si nedovolenými prostředky bylo pochopitelně v pelotonu zakódováno odjakživa: jen se lišily ty prostředky. I v dnešní cyklistice, daleko čistší než dříve, panují diskuze třeba o používání tišícího léku Tramadol, který jezdci hlavně týmu Sky využívají k regeneraci. Taylor Phinney z BMC dokonce po jednom svém vítězství napsal, jak je rád, že ho dosáhl právě bez pomoci Tramadolu.
Nic ale – ani popírání, ublíženost, relativizace viny – nesejmou z Pantaniho plášť podvodníka. Všechny jeho úspěchy (od roku 1994 dále) stojí na základě zakázaných substancí. Lze ho brát jako oběť své doby, litovat ho, zatracovat ho a dělat z něj hrobníka sportu (což je přinejmenším sporné). Možností, jak se ke všemu postavit, je vícero a žádná nevypráví celý příběh. Enigmou a pokroucenou konstrukcí byl Marco Pantani už od svých prvních let.
- "Jeho úspěchy byly fiktivní fantazie bez jakékoliv opory v realitě, které existovaly především v myslích diváků. S jeho jménem se nám spojily pocity euforie. Nyní ale víme, že všechno bylo způsobené drogami, kterému mu kolovaly v těle. A stejně tak jsme byli zdrogováni i my, kteří jsme jeho úspěchy sledovali," nabízí určité uzavření celého příběhu novinář Matt Rendell.