Kittel i ostatní. Jaké jsou zákonitosti za sprinterskými finiši?

Rovinaté etapy = nuda, takto je nastavena rovnice pro mnohé. Na druhou stranu právě ve sprintech, kterými se rovinaté dny z velké většiny uzavírají, můžeme spatřovat a rozklíčovávat detaily z aerodynamiky, taktiky či fyziognomie závodníků. Studií na toto téma neexistuje mnoho a sprinterské koncovky etap jsou tak do určité míry stále ne zcela prozkoumaným územím.

Jeden z nových výzkumů (pracuje s dostupnými daty a statistikami za poslední tři roky) se zaměřil na zkoumání vztahů a korelací, ke kterým ve sprintech a mezi samotnými závodníky dochází. Měřením výkonnových dat se došlo k následujícím hodnotám: Sprinteři dosáhnou na posledních metrech průměrného výkonu 1120 wattů, přičemž nejvyšší hodnoty během sprintu sahají až nad hranici 1400 W. Pokud jde o dosaženou rychlost, ta v průměru činí zhruba 66 km/h. 

Jsou to ohromná čísla (pro úplně základní představu, i běžné rotopedy mají většinou maximum nastavené na 400 W). Určité srovnání mohou nabízet i data Vincenza Nibaliho z druhé etapy letošní Tour – italský závodník v ní zaútočil 1,5 km před cílem a právě z tohoto úseku pochází následující údaje. Vídíme, že průměrný Nibaliho výkon byl lehce pod hranicí 500 wattů (ovšem v době jeho nástupu hodnoty skákaly až k dvojnásobným číslům).

Musíme si rovněž uvědomit, že ke sprintům dochází po nejméně 150 km, většinou ještě po více. Zmiňovaný výzkum Paola Menaspy uvádí, že únava snižuje čísla v rozmezí 10-15 % (v "klidném" stavu by tak činila až 1700 W). To ještě stále není nic proti dráhovým cyklistům, kteří dosahují absurdně vysokých hodnot nad 2000 wattů.

Avšak sprint není jen hrou čísel, přímý vztah mezi dosaženými watty a umístěním v cíli tady není. Do hry se totiž dostávají i další faktory – aerodynamika a taktika. 

Aerodynamika a taktika

Hodnota, se kterou se v tomto ohledu pracuje, se nazývá CdA a znázorňuje odpor vzduchu, který musí závodník překonávat – obecně tedy čím nižší toto číslo, tím lépe. Menaspův výkum pro srovnání uvádí údaje Eddyho Merckxe při jeho rekordu v hodinovce (0,262) a údaje běžného závodníka v pelotonu během silničního závodu (0,300). Už desetiprocentní snížení odporu přitom podle dostupných údajů přidá jezdci v závěrečném sprintu až tři metry – dosažené watty se tak dost často musí sklonit před lepší aerodynamickou pozicí.

Zajímavé údaje přináší analýza toho, kde se má sprinter nacházet ještě před samotným finišem – tak, aby měl vůbec šanci na vítězství. Dochází se k tomu, že minutu před koncem byl sprinter ideálně na šesté pozici a půl minuty před cílem na třetí pozici. Když byl závodník minutu před finišem hůře než devátý, nevyhrál ani v jednom z analyzovaných případů, a stejně neúspěšně sprint skončil, pokud závodník nebyl v první šestce půl minuty před finišem. 

Důležitá je také podpora týmových kolegů. Obecně se uvádí, že minutu před koncovkou by sprinter před sebou měl mít dva kolegy z týmu, po 30 vteřinách pak už jednoho. Tímto se vyhne docvakávání se za jiné sprintery z ostatních týmů, jezdec před ním by ho měl navést do ideální pozice – a pak ho nechat upláchnout.