25 let od Ullrichova triumfu. Z budoucnosti Tour de France se stal jejím černým svědomím

Co se vám vybaví jako první, když přijde řeč na Tour de France z roku 1997? Pro mnohé to je jistě vítězství Jana Ullricha v celkové klasifikaci, po kterém měla následovat řada dalších – v tomto se ovšem očekávání nikdy nenaplnila. Německý cyklista sám by si zřejmě vzpomněl na své rozpaky z toho, zda ve Francii vede sestavu stáje Telekom on, nebo Bjarne Riis. Francouzské publikum zase dodnes nezapomnělo na Cédrica Vasseura, který na rozdíl od svého otce Alaina na konci šedesátých let dokázal na Tour nejen vyhrát etapu, ale co víc, po celých pět dní s vypětím všech sil a použitím širokého rejstříku grimas držet žlutý dres.

Na tehdejší Tour se ovšem vzpomíná také jako na tu poslední, kdy se ještě dalo mluvit o nevinnosti. Nikdy poté už fanoušci nemohli tak bezelstně věřit cyklistům, že za jejich výkony stojí jen trénink a správná strava. Je nakonec až bolestně zábavné dnes, s pětadvacetiletým odstupem, sledovat naivitu antidopingového zabezpečení tehdejšího závodu. Mezinárodní cyklistická unie (UCI) se totiž ve spolupráci se samotnými závodníky šalamounsky vyhnula jakýmkoliv průšvihům, když cyklisty s pozitivním testem sice posílala domů, ovšem s dovětkem, že se jen musí dát zdravotně do pořádku. S tresty si tehdy ještě nikdo hlavu nelámal.

Premiéru měl systém 50 % hematokritu, tedy úrovně hladiny červených krvinek v krvi cyklistů, která je ještě v přípustných mezích. V roce 1997 se už vědělo o existenci EPA v pelotonu (přesto když o rok později vypukla aféra stáje Festina, přišlo to pro mnohé jako blesk z čistého nebe), neexistoval ale způsob, jak ho v krvi závodníků detekovat. Proto byl zaveden systém, který měl zajistit rovné podmínky pro všechny. Do 50 % bylo vše v pořádku, nad touto hranicí se mohly ukrývat problémy (o dva roky později z tohoto důvodu musel Giro d’Italia opustit Marco Pantani), zatím jen drobného rázu. Jak s úsměvem pro kameru ITV prohodil pozdější Armstrongův šerpa George Hincapie, zatím šlo jen o to, jak "zabezpečit zdraví sportovců".

Ullrich rozhodl v Pyrenejích

Na startovní čáru v Rouen, rodišti pětinásobného vítěze Jacquese Anquetila, se postavili ti nejlepší cyklisté planety a ve vzduchu bylo cítit očekávání a příslib velkých příběhů. Byl tu introvertní vítěz předchozí edice Riis, jehož pravou rukou měl být stejně jako před rokem Ullrich, který tentokrát vezl dres německého šampiona. V tomto pořadí obsadili dvě nejvyšší příčky loňského pódia a vedení německého Telekomu věřilo v zopakování tohoto úspěchu.

Ve víc než loňské třetí místo mezitím doufal Richard Virenque, v té době už trojnásobný vítěz soutěže vrchařů, podporovaný silným týmem Festina. Stál tu také v pelotonu neoblíbený Jevgenij Berzin, který v roce 1996 držel žlutý dres dva dny – dohromady ale jen pouhopouhých 81 kilometrů. Španělské barvy zase hájil Abraham Olano, který před sezonou přešel do Indurainovy stáje Banesto s ambicí hlavně se od slavného krajana učit. "Big Mig" ale v zimě spěšně ukončil kariéru a na Olanových zádech najednou visela veškerá tíha španělských nadějí. Seznam širších favoritů doplňovalo "Slůně", totiž po pauze zaviněné zraněním se vracející Pantani.

Společně vyjeli z Rouen vstříc prvnímu týdnu, do toho druhého už ale jejich sestava prořídla. Nepokračoval již Berzin, který se vzdal po několika pádech. Podobně jako on opustili v sanitce závod také třetí z minulého roku Tony Rominger i jeho krajan Alex Zülle. Riis mezitím řešil problémy na trati – ve druhé etapě totiž zůstal za hromadným pádem a při příjezdu do Pyrenejí už ztrácel na svého sekundanta Ullricha přes minutu. Přesto alespoň na papíře zůstával lídrem týmu.

Ve 33 letech to měl složité. Vyhrál sice předchozí Tour, na záda mu ale už tehdy dýchal o celou dekádu mladší Ullrich, který svůj debut ve Francii zakončil suverénním vítězstvím v časovce. Dynamika starší lídr – mladý ambiciózní pomocník měla Telekomu vyhovovat také nyní, ukázalo se však, že žák už svého učitele přerostl. Když tak v deváté etapě z Pau do Loudenvielle podnikl Virenque další ze svých mnoha ataků, vydal se Ullrich spolu s Pantanim za ním. Nepřestával se při tom ohlížet za sebe a s provinilým výrazem ve tváři hledat, kde se nachází Riis. Bylo ale už zřejmé, že čekání přestalo dávat smysl. Unavený Riis si nakonec do Loudenvielle přivezl půlminutové manko.

Cyklistika nahromaděné zloby

To nejhorší pro něj ale ještě mělo přijít. Jestliže se vedení Telekomu a sportovní ředitel týmu Walter Godefroot dosud nerozhodli, zda Dánovy šance na obhajobu obětují, po etapě na Andorru Arcalis už o tom nemohlo být pochyb. Závěrečné stoupání jel Ullrich na zcela jiné úrovni než ostatní – byl to vrchol možností tehdejší cyklistiky a zrození hvězdy, jež neměla dlouhé roky zapadnout. Cyklistiku udělal na pohled nevzhlednou, plnou urputnosti a nahromaděné zloby, která si ventil hledala na svazích a v dlouhých časovkářských martyriích.

V rukou Marca Pantaniho bylo závodění uměním, Jevgenij Berzin v pedálech tančil svůj několik okamžiků trvající balet a Richard Virenque sváděl předem prohrané souboje s regimentem vlastních komplexů. Na rozdíl od nich byl Ullrichův projev na kole vítězstvím síly nad uměním, elementárních počtů nad instinktem. "Der Kaiser" šlapal do pedálů s přesností vojenského marše a na soupeře používal kartáčové palby.

Na vrcholu Arcalis měl minutový náskok na dvojici Pantani, Virenque, další více než dvě minuty v cíli ztrácel Riis. Němečtí fanoušci měli důvod slavit, a to po velmi dlouhé době – Ullrich se totiž stal prvním Němcem od roku 1978, který se oblékl do žlutého dresu. Zatímco jeho předchůdce Klaus-Peter Thaler se však do vedení dostal náhodou po týmové časovce a vydržel v něm pouhé dva dny, Ullrich se vedení nemínil vzdát. A v pelotonu nebyl nikdo, kdo by jej vůbec mohl ohrozit.

Věděli to i v Telekomu, kde se rozhodli nepřipustit podobné drama, jakému čelila o jedenáct let dříve stáj La Vie Claire. Souboj mezi Bernardem Hinaultem a Gregem LeMondem tehdy přerostl ve studenou válku, kterou se různými způsoby snažili kontrolovat excentrický majitel Bernard Tapie (ten byl mimochodem v jednu dobu také prezidentem fotbalového klubu Olympique Marseille, na jehož stadionu bude začínat a končit 20. etapa letošní Tour) a ředitel týmu Paul Köchli. Dnes se na tehdejší Tour de France díváme jako na jednu z nejnapínavějších v historii, tehdy však soupeření mezi oběma jezdci mohlo vyústit až ve sportovní katastrofu. Vždyť LeMond, který se bál sabotáže od vlastních mechaniků a kupoval si raději vlastní vodu a potraviny, několikrát v průběhu závodu uvažoval o tom, že raději odstoupí.

V Telekomu ale byla situace odlišná. "Ullrich je tady bez diskuse nejsilnějším závodníkem. Virenque a Pantani jsou skvělí vrchaři, ale on na ně v posledním stoupání získal přes minutu. Takže my nevedeme žádné diskuse o tom, kdo je tu lídrem. Pracujeme pro Ullricha," odvětil na dotazy novinářů manažer Godefroot. Pro Riise to bezpochyby nebylo snadné, svého někdejšího pobočníka ale loajálně podporoval až do Paříže.

Soupeření s Virenquem

Ullrich se na cestě do francouzské metropole nevyhnul kontroverzím a krizovým momentům. Nejprve si ale zajistil takový náskok, že o jeho převaze nemohlo být pochyb. Ve dvanácté etapě znemožnil svého nejbližšího soupeře Virenquea, jehož v časovce v okolí Saint-Étienne dokonce dokázal na trati předjet. Francouz ale i tak paradoxně mohl být spokojený, neboť i se ztrátou více než tří minut nakonec zajel druhý nejrychlejší čas a upevnil si druhou příčku v průběžném pořadí. Tak totální ale byla Ullrichova převaha nad zbytkem startovního pole, že se k němu nikdo ze soupeřů nedokázal ani přiblížit.

Následující den svou sílu potvrdil v jednadvaceti slavných zatáčkách na Alpe d’Huez, ve kterých mu ujel pouze Pantani. Jejich styl nemohl být odlišnější – zatímco Ital strávil velkou část stoupání ze sedla, Ullrich šlapal beze změny svůj těžký převod. Mezi obrovskými špalíry přihlížejících zvítězila elegance nad chladnou rozvahou, Tour 97 už ale v té době byla pevně v rukou německého šampiona. Poslední hrozbou mohl snad být domácí miláček Virenque (francouzští fanoušci po celou Tour skandovali "Vi-renque! Vi-renque!"), avšak ani jeho frontální ofenziva v etapě do Courchevel neměla kýžený efekt.

Francouzskému vrchaři naopak přinesla další hanbu. Tehdejší manažer týmu Festina Bruno Roussel bude později popisovat, jak si jeho svěřenec od Ullricha koupil vítězství za 100 tisíc francouzských franků. Virenquea navíc ještě shodil tvrzením, že byl jinak příliš velký skrblík – když se mu totiž o několik dnů později ve Vogézách podařilo Ullricha konečně utrhnout, měl podle Roussela svým kolegům z úniku nabídnout za spolupráci jen deset tisíc franků. Těm se to však zdálo málo, a tak se lídrovi Tour podařilo své soupeře dostihnout. Ullrich to nicméně později označil za smyšlenku.

Jedna za námi, sedm dalších čeká

"Říká, že skončí, až mu bude třicet. Tušíte, co to znamená? Může vyhrát Tour de France ještě sedmkrát!" říkal na sklonku třítýdenního závodu slavný komentátor Phil Liggett. Zatímco se jezdec, o kterém mluvil, proháněl po Champs-Elysées ve žlutém dresu a se šampaňským v rukou, mnozí začali počítat. Ullrichův náskok byl největší od roku 1984, kdy Laurent Fignon potupil po zranění se vracejícího Bernarda Hinaulta, a prozatím se ani žádnému z dalších vítězů nepodařilo vyhrát s větším rozdílem. Navíc byl stále velice mladý, na Tour mu bylo teprve třiadvacet. To ve sportu, kde cyklisté dosahují vrcholu těsně před třicítkou, nebyl žádný věk.

V pelotonu nejela na konci července 1997 větší hvězda a Ullrich vypadal jako závodník předurčený k tomu, aby dominoval po řadu nadcházejících let. Německý cyklista uměl excelentně zajet časovky, byl silný na rovinách a v horách dokázal držet krok s těmi nejlepšími vrchaři. Už následující rok mu ale na Galibieru k šoku německých příznivců odjel Marco Pantani, který v etapě získal na Ullricha devět minut a nakonec vyhrál i celou Tour. Ukázalo se, jako je v silniční cyklistice časté, že přísliby sportovní nadvlády mohou také zůstat pouze tím, čím ve skutečnosti jsou – přísliby.

Liggettova předtucha se nevyplnila a Ullricha nenaplněné naděje pronásledovaly po celou jeho kariéru. Jeho příběh je jedním z nejsmutnějších mezi vítězi Tour de France. Neskončil sice tragicky jako v případě italského soka Pantaniho nebo v celospolečenském opovržení a vážných finančních problémech, jako se to stalo Lanci Armstrongovi, avšak u málokterého držitele žlutého dresu bychom našli strmější pád ze slávy.

Ullrichovi se rozpadl dlouholetý vztah, léčil se se syndromem vyhoření, v opilosti havaroval a zranil dva lidi, na mnoho let se úplně stáhl ze světa cyklistiky a zvolil mlčení jako způsob, jak se chránit před veřejností. V německé cyklistice je stále persona non grata, což se ukázalo, když oficiálně nebyl pozván na start závodu v roce 2017, který se konal v německém Düsseldorfu. V posledních pěti letech čelil obvinění z napadení, neoprávněného vniknutí, dlouze se léčil ze závislosti na amfetaminech.

To, že během své kariéry stejně jako vysoké procento cyklistického pelotonu dopoval, přiznal až několik měsíců poté, co se v show Oprah Winfreyové doznal Armstrong. Volbou svých slov přitom některé cyklisty, kteří se jako například Christoph Bassons pokoušeli jezdit čistě, nepotěšil. "Podle mě nešlo o podvádění, to bych musel získat neférovou výhodu nad ostatními. Tak to ale nebylo," uvedl Ullrich. To, že není doping jako doping a čistým cyklistům například jejich týmy do vlastních domovů nenechaly podobně jako Ullrichovi postavit speciální vybavení simulující pobyt v nadmořské výšce, už ale nezmínil.

Jeho jméno nicméně v historických knihách o Tour de France zůstává a vypadá to, že tomu tak bude i nadále. Ullrichův život se čte jako příběh velkého talentu, který nedokázal zcela naplnit původní očekávání. Je ale také poměrně syrovým dokumentem dost možná nejtemnějšího období silniční cyklistiky vůbec, pro něž byla Tour 1997 důležitou předehrou.

Na konci je ale přece jen naděje. Ullrich se po několika kolech léčení znovu usadil v Merdingenu, malé vesnici u německo-francouzských hranic, kde žil už v době svých největších úspěchů. S pomocí několika přátel, mezi které se řadí také Armstrong s Georgem Hincapiem, se dokázal dát do pořádku. A vyšla kniha britského novináře Daniela Frieba, která se Ullrichově vzestupu a pádu věnuje, stanice ARD zase odvysílala pětidílný dokument o jeho životě. 

Je to život jako na horské dráze a Jan Ullrich se momentálně nachází v dobrém období. Snad vydrží.