Sněžení či prasklé kolo v padesátce. Velocipedista Zimovčák se řítí dál
Řím – Třímetrové závěje sněhu kolem silnice, teplota pod nulou, sklon silnice pohybující se kolem 15 % a mezi tím vším funící, ale nezlomná postava na velocipedu, jež se společně se skupinou cyklistů pomalu řítí k vrcholu. Josef Zimovčák to zvládl, zdolal královskou etapu Gira a opět ukázal, proč je nejlepší na světě. Vrcholy kopců však nebyly jedinou obtíží, s kterou v posledních třech dnech musel potýkat.
Když v minulém roce na Tour de France zdolal legendární Mont Ventoux a Alpe d'Huez, prohlásil: "Kopce jsou kořením cyklistiky a já jsem se na ně skutečně těšil." A oblíbených stoupání si v královské šestnácté etapě na Giro d'Italia velocipedista Josef Zimovčák užil pořádně. Jako první totiž musel zdolat Passo Gavia, tedy třiadvacetikilometrové stoupání okořeněné sněžením a další nečekanou obtíží.
"Autům nebyl povolen vjezd. Bylo to pro nás komplikovanější, že jsme si museli vzít věci do batohů," řekl Zimovčák, patron charitativní cyklotour Na kole dětem, pro něhož Gavia má speciální význam.
Právě zde totiž v roce 2006, kdy byl na Giru poprvé, se srazil jeden z jeho doprovodných vozů s německým motorkářem, který následně zemřel. "V roce 2006 jsem právě tam skončil. Takže pro mě to bylo takové ukončení toho roku 2006. Teprve letos jsem Gavii zvládl. I ta pieta, která posloužila k připomenutí té tragické události. Bylo to z mé strany takové vnitřní vyrovnání," prozradil sedmapadesátiletý velocipedista.
Ještě těžší výzva však na Zimovčáka a spol. čekala na nejnáročnějším stoupání etapy Passo dello Stelvio. "Je to kopec jako hrom. Pro všechny to byl skutečný test, protože se jelo ve třímetrových závějích v minus dvou stupních. Vypíchl bych výkon Jana Bicka, který, ač šlape s jednou nohou, to dal, což je skvělé," uznal Zimovčák, jenž se Gira účastní podruhé. Rovněž dvakrát zdolal Tour de France a jednou španělskou Vueltu.
Zimovčák i tentokrát musel místy ze sedla, jelikož sklon opět převyšoval 15 % a kola velocipedu se tak začala protáčet. Desetinásobný mistr světa v jízdě na vysokém kole však přiznal, že by radši dřel dál v sedle, než aby klusal vedle. "Člověk vyjde z rytmu a je to takový cyklokros. Ten kopec se ale holt vyjet nedá. To kolo má své možnosti a čtrnáct patnáct stupňů sklon je strop. Bere to strašně sil, když člověk šlápne a v podstatě stojí na místě," nechal se slyšet.
Blázniví řidiči a prasklé kolo
To sedmnáctá etapa byla o poznání snazší a většina trasy vedla rovinkami mezi vinicemi. Peloton v čele se Zimovčákem se řítil průměrnou rychlostí přes dvaadvacet kilometrů v hodině. Avšak ani v ní se zkušený velocipedista nevyhnul potížím. Dvakrát ho totiž málem smetli nepozorní italští řidiči a při jednom z ojedinělých sjezdů mu praskl spoj na zadním malém kolečku. "Bylo to skutečně velmi problematické a nebylo příliš jednoduché to řešit," řekl Zimovčák, jenž ze situace vyšel bez pádu či zranění.
Zpátky do hor se vrátil peloton, jehož pole rozšířili cyklisté z České republiky i Ukrajiny, v etapě osmnácté, kdy na ně čekali výšlapy na Passo San Pellegrino a Passo del Redemus, na nichž se Zimovčák opět musel potýkat s extrémními sklony. "Nebylo to nic jednoduchého, jelikož osmnáctiprocentní stoupání je již pro mě obtížné."
Zároveň však dodal, že obtížnější je pro něj poté takové kopce sjet. "Je to daleko horší. Někdy se při tom i pořádně zadýchám. Člověk nesmí ani na chvíli slevit z pozornosti," dodal Zimovčák, jenž jede Giro v režimu profesionálních jezdců, vždy čtyřiadvacet hodin před závodníky, a do cíle v Terstu mu tak chybí tři etapy.
