Poslední týden Tour. Cyklisty o titul připravovala zranění, hory i časovky

Začněme před více než čtyřiceti lety, kdy si na Champs-Élysées pro své první vítězství dojel Bernard Hinault. Jde o rok, který nejprve notně ovlivnily dopingové zásahy – v šestnácté etapě končící na Alpe d’Huez zaútočil ve stoupání Michel Pollentier, za sebou nechal hlavní konkurenty Hinaulta s Zoetemelkem a na vrcholu byl první s náskokem plných dvou minut.

Pro belgického cyklistu to znamenalo žlutý dres, jenže – na následném dopingovém testu se Pollentier objevil s dvouhodinovým zpožděním a co hůře, byl přistižen, jak se snaží podstrčit cizí vzorek. Následovalo vyloučení a do žlutého šel Nizozemec Zoetemelk, který vedení držel až do dvacáté etapy. Tou byla časovka s cílem v Nancy, v níž na Hinaulta ztratil více než čtyři minuty. Po jeho snu konečně dosáhnout na celkové vítězství bylo veta (dočkal se až o dva roky později, po bezprecedentních šesti druhých místech) a Hinault poprvé slavil.

Podobu ročníku 1983 ovlivnilo Hinaultovo zranění, které hlavní hvězdě stáje Renault neumožnilo účast na Tour. Na týmové soupisce ho nahradil mladičký Laurent Fignon, jenž v tom samém roce již stihl vyhrát Vueltu (tehdy se jela na přelomu dubna a května) a vedení týmu mělo zprvu obavy, jestli 22letý cyklista zvládne kvalitně objet oba velké závody.

Fignon však jel zřejmě i nad týmová očekávání a v pořadí před ním byl jen takřka neznámý Pascal Simon, který pelotonu ujel v Pyrenejích a vezl si více než čtyřminutový náskok. Osudným se mu však stal pád, při němž si zlomil klíční kost – v závodu sice pokračoval, jeho náskok se však den po dni zkracoval a zkracoval. Rozhodující se pak stala etapa do Alp d’Huez, kdy musel Simon během stoupání odstoupit a do vedení se dostal právě jezdec Renaultu Fignon, který žlutý dres dovezl až do Paříže. V cíli měl komfortní náskok čtyř minut na své pronásledovatele.

Stephen Roche vyhrál Tour v mezidobí

Bernard Hinault ukončil kariéru, jeho krajan Fignon stále nedosahoval své dřívější závodní úrovně a ani hvězdný Greg LeMond se ročníku 1987 neúčastnil – jeho důvody však byly o poznání vážnější. Američana při lovu krocanů postřelil jeho švagr, LeMond byl vážně zraněn a podle lékařů jen malým zázrakem unikl smrti, když ztratil více než 60 procent krve. Závod tak byl nebývale otevřený pro ostatní jezdce, přičemž hlavní souboj probíhal mezi Španělem Delgadem a irským cyklistou Rochem.

Rozhodující pro celkový osud Tour se stala 21. etapa, v níž Roche předvedl taktický manévr, kdy nechal lepšího vrchaře Delgada zprvu poodjet a teprve v závěru dne zrychlil své tempo tak, že na něho španělský cyklista šetřící už síly na další etapy najel jen několik sekund. Ty mu posléze chyběly v předposlední etapě, kterou byla časovka v Dijonu – Roche v ní dojel druhý s více než minutovým náskokem a celkové vítězství bylo jeho.  

Greg LeMond po svém návratu dvakrát v řadě zvítězil

O dva roky později byl LeMond znovu na startu a hlavním soupeřem mu byl Fignon v ročníku, který se nyní s odstupem takřka čtvrtstoletí těší legendárního statutu. Jezdci se ve žlutém střídali – první týden vedl LeMond, Fignon však uspěl v Pyrenejích a následně i v Alpách, kde si nahospodařil padesátisekundový náskok.

Fignon tak před závěrečnou 25kilometrovou časovkou držel žlutý dres a zdálo se veskrze nereálné, že by LeMond mohl osud závodu zvrátit ve svůj prospěch. Avšak stalo se – Američan jel průměrnou rychlostí 55 kilometrů za hodinu a v cíli byl první s náskokem 58 sekund před Fignonem, které mu stačily na celkové vítězství. Fignon se ani po letech přes toto zklamání nepřenesl a na otázky ohledně závěrečné časovky (v níž skončil třetí) odpovídal značně podrážděně.

Rok 1990 znovu patřil LeMondovi, hlavní postavou ročníku však byl někdo jiný – do té doby nepříliš známý Ital Claudio Chiapucci, který byl součástí malého úniku hned v úvodní etapě. Peloton tehdy uprchlíky nepovažoval za nebezpečné a umožnil jim v cíli více než 10minutový náskok, což se ukázalo být poněkud neprozíravým taktickým tahem.

Žlutý trikot posléze koloval mezi jezdci z onoho úniku, a to až do předposlední etapy, jíž byla časovka do Lac de Vassivière. Chiapuccimu zbývalo posledních pět vteřin náskoku, proti v časovkách výbornému LeMondovi ale neměl šanci. V cíli ztratil dvě minuty a LeMondovi již v Paříži nic nestálo v cestě. Svůj třetí titul měl v kapse.

Ullrich již fenomenálního Pantaniho v posledních dnech nedohonil

V roce 1998 Tour poprvé odstartovala z Dublinu, avšak toto (bohužel) nebyla jediná význačná událost. Na begicko-francouzských hranicích byl totiž zadržen vůz stáje Festina převážející nedovolené látky – to posléze vyústilo ve vyloučení stáje, k níž se následně v protestu proti krokům direktorů závodu přidaly i další týmy. Na čele mezitím vypukl souboj dvou velkých postav cyklistiky devadesátých let, Jana Ullricha a Marka Pantaniho.

Ullrich dlouho vedl, avšak na samém počátku závěrečného týdne Pantani zaútočil v horské etapě do Les Deux Alpes – na vrcholu byl o celých 9 minut dříve než překvapený Ullrich, v celkové klasifikaci jeho náskok činil minut šest a ty už v posledních dnech nepustil. Němec Ullrich vyhrál etapu i závěrečnou časovku, bylo mu to však málo platné. Pantani oslavoval svůj jediný triumf na Tour okořeněný navíc i prvenstvím na Giru a dodnes je posledním cyklistou, kterému se tento výkon povedl.

Žlutý dres unikl Fränku i Andymu Schleckovi

Třetí týden v následujících letech přinesl další změny na čele, počínaje rokem 2007, kdy stáj Rabobank vyloučila ze závodu vlastního jezdce Michaela Rasmussena po aféře s pokoutným trénováním v Itálii. Rasmussen tehdy jel ve žlutém a po jeho stažení ho na čele vystřídal Alberto Contador, který svůj náskok před Evansem a Leipheimerem již uhájil.

O rok později zase do posledního týdne vstupoval jako lídr bratr slavnějšího Andyho Fränk Schleck, v 17. etapě pár dní před koncem Tour však nestačil zareagovat na nástup Carlose Sastreho a své manko již do konce závodu ani po velké snaze nesmazal.

Pro poslední velký obrat ve fináních dnech Tour nemusíme chodit daleko. V roce 2011 žlutý dres dlouho vozil domácí Thomas Voeckler a svými heroickými výkony uváděl do varu francouzské diváky, hlavní adepti na celkové pořadí však celou dobu byli jinde.

Andy Schleck Voecklera předstihl v cíli na Alp d'Huez v době, kdy do Paříže zbývaly již jen dvě etapy. Tou hlavní však byla časovka, tedy disciplína, v níž má Schleck velkou slabinu. A to se potvrdilo, když třetí muž pořadí Cadel Evans zajel druhý čas, Lucemburčana za sebou nechal o dvě a půl minuty a v Paříži slavil svůj první triumf.