Nejstarší z Monumentů. La Doyenne zakončuje jarní klasiky

Formující léta

Nejkrásnější z pěti Monumentů a ten vůbec nejtěžší, tak o závodu mluví samotní cyklisté. Je také nejstarším: na sklonku května roku 1892 lutyšští organizátoři uspořádali testový závod pro svůj zamýšlený podnik Lutych-Paříž-Lutych. Místo hlavního francouzského města se prozatím dohodli na otočce v jihobelgickém Bastogne, a to hlavně z toho prostého důvodu, že se tam mohli komfortně dostat vlakem ještě před závodníky a zkontrolovat tak, zda si někdo z cyklistů poněkud nezkracuje trasu. Po pěti hodinách dorazil do Bastogne osamocený Léon Houa – na kole poprvé seděl jen pár měsíců před závodem, to mu však nijak nezabránilo v tom setřást všechny své belgické kolegy. Zpáteční cesta mu trvala ještě o hodinu déle (vinou pádu a poškozenému pedálu mohl část cesty zabírat jen jednou nohou), do Lutychu však po 250 kilometrech stejně dorazil o dvacet minut před nejrychlejším pronásledovatelem.

Dalších dvou ročníku se kromě belgické konkurence zúčastnil i pozdější první vítěz Tour de France Maurice Garin, ani to však nezabránilo Houovi ve zkompletování hattricku. Raná historie La Doyenne se nicméně v roce 1894 uzavírá – populárnější než silniční bylo tehdy dráhové závodění, další ročník se uskutečnil až v roce 1908. Tehdy už bez muže prvních let, zato s premiérovým nebelgickým vítězem: vliv ekonomicky mnohem silnější Francie se svým rychle se rozvíjejícím systémem závodů potvrdil vítězstvím André Trousselier.

Po válce se závod vrací v září 1919. Jih Belgie není tak zdevastován jako severnější části země, na startu se však neobjeví ani třicítka závodníků – ve Valonsku cyklistika není tak populární a La Doyenne zůstává až do období po druhé světové válce v závěsu jiných podniků. Přesto zde závodí tehdejší belgická (rovná se světová) špička: Philippe Thys, Léon Scieur, Firmin Lambot nebo Louis Mottiat spolu zápasili ve dvacátých letech jak na Tour, tak v okolí Lutychu. Poslední předválečný ročník se uskuteční v roce 1939, první poválečný v srpnu 1945 – závod, obtěžkaný památníky odkazujícími k poslednímu německému válečnému vzepětí v Ardenách, tímto vstupuje mezi nejprestižnější jednorázová klání světa.

Močili si na ruce, aby si je zahřáli

Pozice přitom nebyla dvakrát ideální, Lutych-Bastogne-Lutych (LBL) je dokonce ve stínu nedávno vzniklého Valonského šípu. Ten se na rozdíl od LBL totiž dostává i do programu nového sezonního kalendáře Desgrange-Colombo, určitého předobrazu současného UCI World Tour. Z iniciativy deníku Les Sports se však do programu seriálu posléze v roce 1951 vpasuje i LBL – a nastává zlatá éra závodu. Na prahu padesátých let triumfuje nejprve dvakrát neohrabaný Švýcar Ferdi Kübler, načež se dominantním stane domácí Fred De Bruyne: vyhrává 1956, 1958 a 1959. Uprostřed chybí rok 1957, který se do historie zapsal jako nejpozoruhodnější klasika všech dob.

135 závodníků ani nenastoupilo, 107 odstoupilo, 27 dokončilo. Cyklisty trápil déšť a sníh – na vozovce ho leželo až 5 cm –, vítěz minulého ročníku De Bruyne se totálně zmrzlý zhroutil, jiní si močili na ruce tak, aby si je alespoň trochu zahřáli. Na rozdíl od všeobecné představy totiž Belgie není tak plochou zemí, přinejmenším ve Valonsku se při závodě stoupá na Côte de Wanne až do výšky takřka 500 metrů, kde mrazy vůbec nejsou výjimečné. "Ve škole vás učí, že Belgie je rovinatá země. Rád bych dnes viděl obličej svého zeměpisáře," řekl po skončení závodu jeden z odstoupivších. Kontroverze vzbudil i souboj o vítězství – to si nakonec mezi sebou rozdělili dva jezdci poté, co vznikla pře o to, zda pravidla dovolují projet přejezdem i po spadnutí závor.

Konec padesátých let pak dvěma vítězstvími vyplnil ještě Fred De Bruyne, jedna z legendárních postav závodu. Byly to jeho poslední – následovala dopravní nehoda, před níž řidiče jeho vozu zaujala po chodníku kráčející Brigitte Bardot více než protijedoucí automobil. De Bruyne se poté vrhl na komentování, o němž panují vcelku legendární historky.

• "Na začátku závodu obvykle zněl opilý a přísahám, že na jeho konci ho občas museli držet, aby nespadl. Když ho pak pustili mezi závodníky, bylo to jako vidět opilce klopýtat do kostela," říká cyklistický historik Les Woodland.

"Jel jsem rychle, abych nezmrzl"

V roce 1961 vyhrává Rik Van Looy a jako první tímto získává i svůj poslední zbývající Monument. Pět let nato debutuje Eddy Merckx a končí osmý, více než pět minut za Jacquesem Anquetilem. Na vítězství si počká do roku 1969, kdy provádí poprvé svůj tradiční útok na úpatí Côte de Stockeu – prudké, v průměru dvanáctiprocentní (s vrcholem 24 %) stěny, na které se nastupuje z prudké otočky takřka o 180 stupňů. Kdo není vepředu, ztratí rychlost a naopak velmi rychle nabírá odstup na čelo. Merckx toto zvládal impozantně a čtyři z jeho celkem pěti vítězství přišly právě po útoku na Côte de Stockeu. A byly z toho dodnes legendární závody, kdy Merckx sám útočil i 90 kilometrů před cílem a dokázal si rozvrhnout síly tak, že na něho soupeři hleděli jen zezadu. 1969, 1971–73 a 1975 jsou Merckxovy roky na La Doyenne.

Ročník 1980 vyhrává Bernard Hinault po událostech trochu obdobných, jako byly ty před třiadvaceti lety. Znovu sněžilo (tentokrát se udává vpravdě neuvěřitelných 20 centimetrů sněhové pokrývky), znovu se odstupovalo – samotného Hinaulta v závodě drželo to, že nechtěl skončit dříve než někdo z jeho týmu. Když se trochu zlepšilo počasí, odložil bundu proti dešti – načež se znovu ochladilo a Hinault dle vlastních slov musel jet co nejrychleji to šlo zkrátka proto, aby na kole nezmrzl. Všechny závodníky, kteří ještě pokračovali, předjel v době, kdy do cíle bylo ještě 80 kilometrů. Celou dobu jel v šílené zimě osamocen, a když dorazil do Lutychu, devět minut před nejrychlejšími z ostatních, byl tak zmrzlý, že ani nezvedl ruce nad hlavu.

• "Na trati jsem se nekoukal kolem sebe. Nic jsem neviděl. Myslel jsem jen na sebe. Kdybych pak v cíli zvedl ruce, rozplácl bych se tam," řekl Hinault, který i po více než třiceti letech prý na svých prstech cítí následky tehdejšího mrazu.

Léta s EPO

Morenu Argentinovi nikdy nesvědčily etapové závody – na to nebyl tak zdatný vrchař –, disponoval však enormní silou a zrychlením v koncovkách. To italský jezdec prokázal naplno poprvé v roce 1985, kdy na cílové čáře přespurtoval Stephena Roche a Claudia Criquieliona. Následovaly další dva slepené triumfy, přičemž obzvlášť ten druhý dodnes stojí za to – Roche s Criquielionem se už chystali k finiši, když se kolem nich na posledních metrech prohnal Argentin. "I po pětadvaceti letech se mi dělá husí kůže, když na to pomyslím," pamatuje si porážku Roche. Argentin poté vyhrál ještě jednou, v roce 1991 na pásce porazil Miguela Induraina, z dnešního pohledu však nad jeho úspěchy leží stín nechvalně známého doktora Michela Ferrariho – pozdějšího hlavního spolupracovníka a "dealera" Lance Armstronga. Čtyři triumfy nicméně Argentinovi patrně nikdo neodepře.

Příběhem devadesátých let na LBL je ročník 1999 a snaha Michela Bartoliho o zkompletování svého vítězného hattricku. Nedošla naplnění – 24letý belgický rychlík Frank Vandebroucke odrazil jeho ataky, podíval se na něho a vyrazil. Vandebroucke měl celou kariéru před sebou, vítězství v Lutychu však zůstalo tím posledním významným – jeho stáj ho brzy suspendovala za nedostatek disciplíny a kontakty s Bernardem Sainzem, temným mužem pelotonu nazývaným Dr. Mabuse. Šanci mu dal Patrick Lefevere (nynější šéf Štybarovy Omegy Pharmy-Quick Step), po několika měsících však policie v cyklistově domě našla zásobu EPO, clenbuterolu a morfia. To bylo roku 2004, o dvě léta později už znovu závodil – avšak pod falešným průkazem s přilepenou fotkou Toma Boonena, což celý příběh hází až do poněkud groteskního světla. Následoval však náhlý a tvrdý konec: po oznámení, že se ze svých problémů konečně dostal, umírá Vandebroucke ve 34 letech na plicní embolii.

S dopingem se závod potýkal celá nultá léta, z osmi vítězů mezi lety 2000 a 2009 jich šest mělo v průběhu kariéry pozitivní test (a následný distanc) – vyjímají se jen Paolo Bettini a Andy Schleck. Žádný z nálezů sice neproběhl během LBL, přesto to nebylo zrovna radostné období a vítězové jako Alexandr Vinokurov, Tyler Hamilton nebo i letošní velký favorit Alejandro Valverde (roky 2006 a 2008) nejsou v historii závodu zapsáni zrovna jako velcí hrdinové.

Ročník č. 100: Gilbert, Valverde nebo někdo jiný?

Philippe Gilbert naopak oslavován je. Jeden z mála domácích valonských vítězů závodu a největší belgický cyklista od doby Eddyho Merckxe zvítězil v roce 2011; roce, který ho zastihl ve fenomenální, až neuvěřitelné formě. Na jaře totiž jako druhý v historii vyhrál všechny tři ardenské klasiky a sezonu zakončil ještě titulem mistra světa. Loni se mu sice tolik nedařilo (až desáté místo na LBL, vyhrál Ir Dan Martin), v probíhající sezoně je však na tom zase lépe: první místa z Branbanstkého šípu i Amstel Gold Race mluví v jeho prospěch.

Hlavním favoritem je však už zmíněný Alejandro Valverde: v týdnu vyhrál Valonský šíp po velice působivém a zkušeném výkonu na závěrečném Mur de Huy. Pokud se mu na poslední jarní klasice podaří vyhrát, dostane se navíc do exkluzivního klubu třínásobných vítězů. Počítá s Baukem Mollemou, jehož zlepšující forma jistě straší okruh favoritů, na startu bude také Dan Martin, imperátor Tour de France Chris Froome a v neposlední řadě taktéž Roman Kreuziger. Stá edice závodu (v pelotonu patrně toho nejvíc oblíbeného) je v každém případě otevřená a jistě znovu bude platit staré rčení, že do Lutychu se jako první vrací ti skutečně nejsilnější závodníci.