Peloton si projde Peklem severu. Vyhraje znovu Cancellara?

Podmínky a prostředí je tu silnější než jezdci, tak zní jedno z notoricky zmiňovaných pořekadel vážících se k závodu Paříž-Roubaix. Říká se mu Peklo severu – to z toho důvodu, že když se po první světové válce organizátoři a novináři vydali na sever Francie, nenašli pro krajinu zdevastovanou roky válčení adekvátnější pojmenování. "Ve vzduchu byl cítit pach stok, odpadu a zahnívajícího dobytka. Ze stromů zbyly zčernalá, rozedraná torza, jejichž větve vypadaly jako hrůzná póza umírajících," napsal tehdy jeden z novinářů. Vítěz ročníku 1919 Henri Pélissier zase přirovnal závod k poutní cestě.

Peklo však cyklisty čeká i letos, kdy místo krátery po bombách pojedou zemědělskou krajinou severovýchodní Francie. Způsobuje to jedna věc, a to zmíněné pavé. Nejde si však představit městské dlažební kostky například českých měst, toto jsou hrubé a pro jezdce velice nepříjemné útvary. Cyklisté na nich stráví druhou polovinu trati, kdy je čeká celkem 28 vydlážděných úseků – začíná se tím nejkratším, měřícím 300 metrů, nejdelší dlážděný kus trati však měří až čtyři kilometry (celkem itinerář udává 51 kilometrů).

K těmto dlažebním kostkám se vůbec váže mnoho příběhů a dá se snad říci, že bez nich by Roubaix nebylo tím, čím v cyklistickém světě je. Historicky jsou staré několik staletí, což poněkud paradoxně málem vedlo k jejich konci – silnice v této oblasti Francie zkrátka takto byly postaveny, což po druhé světové válce a zvláště v 70. letech začalo vadit místním politikům. Stručně řečeno starostům vesnic, přes které závod probíhal, přestalo vyhovovat zlepšující se televizní pokrytí závodu, které stále více odhalovalo špatný stav komunikací.

Organizátoři tak byli nuceni hledat skrytější trasy a různé způsoby, jak se vyhnout obstrukcím ze stran lokální samosprávy. A podařilo se – dnes jsou silnice, na nichž se závod jezdí, normální dopravě uzavřeny a přístup na ně mají jen místní zemědělci, kteří je používají pro svou činnost. Z dlažebních kostek, jež před několika desítkami let "stály v cestě pokroku", jsou najednou ikonickou a vpravdě neodmyslitelnou součástí tamního koloritu.

Těch 51 kilometrů po kostkách je natolik extrémních, že závod spousta jezdců vůbec odmítá jezdit. Ohromně trpí také samotná kola – pro relativně větší pohodlí jezdců podhušťují mechanici pneumatiky, silniční speciály však absolutně na povrchové podmínky nejsou stavěny. Trať je spíš pro horská kola, ozývá se často. Na svých kolech tak jezdci většinou odjedou jen jeden závod, po němž se už bicykly v soutěžích použít nedají – zohýbané součástky a rámy jsou oběťmi náročnosti trasy.

• "Buď ten závod milujete, anebo ne. A pokud ne, tak tam snad radši vůbec nejezděte," řekl bývalý mechanik legendárního "Kanibala" Eddyho Merckxe Julien DeVriesse.

Nestartuje se, jak by název naznačoval, v hlavním městě, nýbrž v historickém sídle francouzských monarchů a místu podepsaní poválečného příměří Compiegne. Kurz závodu se pak přesouvá k severovýchodu a končí se de facto na belgických hranicích. Právě Belgičané jsou tradičně na Paříž-Roubaix úspěšní: Tom Boonen je spolu s Rogerem De Vlaeminckem se čtyřmi vítězstvími rekordmanem závodu, o jeden triumf méně zase má Eddy Merckx a další tři belgičtí jezdci. Francouzi jsou na tom podstatně hůře – po Fréderiku Giesdonovi v roce 1997 následovalo už šestnáct ročníků bez domácího vítězství, na čemž se s velkou pravděpodobností nic nezmění ani letos.

Závod se jel poprvé v roce 1896 (nestartovalo se jen ve válečných letech) a podobně jako jiné tradiční podniky je jeho historie protkaná dnes poněkud legračními příběhy, nevyřešenými kontroverzemi i technickým pokrokem, který rámoval postupný vývoj Paříž–Roubaix. Jako takový vznikl z iniciativy francouzských novin Le Vélo (Tour de France je spjata s konkurenčním periodikem L'Auto, jiný deník Le Parisien je zase spojen s událostmi z roku 1976, kdy protesty propuštěných zaměstnanců novin narušily průběh závodu), postupné inovace a přechod nejprve z tisku k rozhlasu a poté i k televiznímu pokrytí neodmyslitelně formovaly historii závodu. Významné jsou i dokumenty, které byly o Peklu severu natočeny: zmíněný ročník 1976 zmapoval dánský režisér Jörgen Leth ve svém vynikajícím snímku A Sunday In Hell, v roce 2008 zase vznikl dokument Road to Roubaix.

Letos na jezdce čeká celkem 257 kilometrů, končit se bude tradičně na ikonickém velodromu v Roubaix. Víceméně se očekává vítězství Fabiana Cancellary a jeho třetí double (vítězství v závodě Kolem Flander a o týden později i na Paříž–Roubaix). Bude to však mít těžké, na krk mu bude dýchat věčný rival Tom Boonen a nedá se zapomenout na události z minulého roku. Tehdy jeli ještě patnáct kilometrů před cílem na čele ve trojici Cancellara, Sep Vanmarcke a Zdeněk Štybar. Českého cyklistu, který alespoň vizuálně vypadal fyzicky velice dobře, však nešťastně pozdržel kontakt s divákem u trati a tyto ztracené vteřiny se ukázaly jako rozhodující. Štybar už své soupeře nechytil, Cancellara posléze ve sprintu předčil Vanmarckeho a slavil třetí prvenství. 

• "Je to šílené. Nevypadá to vlastně jako závod, ani když je suché počasí, natož když prší – to je to pak úplně mimo kontrolu, kola podklouzávají, všude jsou nehody. I policie musí používat terénní motorky, aby se tam vůbec dostala," řekl o závodu Lance Armstrong.

Předpověď počasí, které přirozeně vždy hraje velkou roli, předpokládá suché počasí a nepříjemný vítr. Ten by možná mohl zabránit některým únikům, neboť by uprchlíky podstatně zpomaloval. Veškeré prognózy jsou však ve většině případů rozmetány ať už kolizemi, nebo defekty, které se v každém případě na trati v hojném počtu vyskytnou. Jak se s 257 kilometry závodu, 51 kilometry extrémního dláždění a celkem zhruba sedmi hodinami jízdy vypořádá Zdeněk Štybar a další český zástupce Jan Bárta (NetApp Endura), se ukáže odpoledne.