Ježek: Doktor z místa pádu si myslel, že nepřežiji
Praha – Dva týdny po pádu během hromadného spurtu na mistrovství světa v cyklistice hendikepovaných, kdy mu dle všeho šlo o život, se Jiří Ježek vrátil k inkriminovanému okamžiku i kritice nebezpečných reklamních plotů v cílovém prostoru těsně před závodem. Paralympiáda v Riu není v jeho případě na pořadu dne, ale víra odhodlanému a úspěšnému profesionálnímu sportovci nechybí. "Věřím, že se na závodní kolo mohu vrátit," řekl v Interview ČT24 Světlany Witowské první oficiální předjezdec s hendikepem na časovce Tour de France.
Hned po úvodu nemohla nepřijít první otázka, jak se momentálně cítí. "V životě už mi bylo lépe, ale vzhledem k rozsahu zranění, je můj stav teď lepší, než jsem doufal já i lékaři. Bolesti mám, ale dá se to snést," okomentoval aktuální stav.
Otázkou zůstává, jak moc si organizátoři vzali k srdci jeho kritiku cílového prostoru už den před závodem. "Plůtky v cílové rovince nebyly standardní. Nebyly z tlusté hliníkové tyčoviny kulatého průměru. Byly to svařené čtyřhranné ocelové profily, které měly ostré hrany. O jednu z nich jsem si rozpáral hrudní koš. Kritizoval jsem je už před závodem, když jsem si projížděl trať. Říkal jsem, jak je možné, že tohle cyklistická unie povolila na akci, jako je mistrovství světa," přiblížil.
Na situaci si úplně přesně nepamatuje, vybavuje si pouze okolnosti. "V rychlosti kolem padesáti kilometrů jsem neměl moc manévrovací prostor. Závodník, který mi spadl pod přední kolo, musel mít karambol s někým dalším a já jsem už nemohl nic dělat. Tak to v cyklistice bývá. Byla to nešťastná náhoda a ta se prostě může stát," prohlásil.
Za vinu to nikomu přímo nedával. "Závodník, který to odnesl otřesem mozku, se manželce omlouval. Věděl, že pád způsobil on, ale má amputovanou celou jednu končetinu a řídítka ovládá protézou. Když mu do nich někdo strčil, tak neměl takovou stabilitu," řekl.
První den po probuzení z umělého spánku mohl s manželkou komunikovat jen očima. Mluvit nemohl kvůli intubaci krku. S dýcháním mu tak pomáhal přístroj a navíc necítil ani jednu ruku. "To, že se mnou mohla být manželka dvacet čtyři hodin denně i na jednotce intenzivní péče a potom po celou dobu pobytu v nemocnici, jsem opravdu kvitoval. Bylo to příjemnější," ocenil výhody zdravotnického systému v USA.
Ježek musel na operace v krátkém sledu. Rozříznutý hrudník byl velmi dobře operovaný a naštěstí se hojí rychleji, než všichni doufali. "S manželkou jsme předali dokumentaci z Greenville všem tady v Praze. Profesor Pafko říkal, že se nemusím obávat. Dal mi radu, abych hlavně zůstal pozitivní a choval se normálně."
Trpělivost, cílevědomost a podpora okolí
Pravá část horní končetiny, kterou zdobí na první pohled neobvyklá jizva, dopadla hůře. "Profesor Štulík s asistentem Krylem už tak pozitivní nebyli. Zlomenina byla hodně komplikovaná a oba řekli, že na ní musím být opatrný. To budu respektovat. Budu se o ni starat a chci být trpělivý pacient," řekl přesvědčivě.
Paralympijské hry v Brazílii, na kterých plánoval ukončit kariéru, jsou jeho cílem i nadále. "Cítím se jako závodník. Rio je za rok a půl. Můj sportovní cíl je dát se přes nadcházející zimu a jaro zdravotně do pořádku, abych se mohl za jednu sezonu na Rio připravit," prohlásil šestinásobný paralympijský vítěz.
Dá se vůbec vrcholově sportovat bez části plíce, amputovaného prsního svalu a po těžké zlomenině pažní kosti? "Lidské tělo je zázračné. Když budu chtít já, tak se budu moct vrátit na úroveň, na které jsem byl. Návrat bude pro mě jako příprava na další závod po tréninku," věří sportovec, který už vyhrál ve své disciplíně, co mohl.
Co stojí za až možná zázračně rychlým hojením? "Moje tělo bylo díky přípravě na mistrovství světa ve skvělé kondici a také samozřejmě výborná péče. Operace prováděli největší experti ve Spojených státech. Zní to pateticky, ale říkal jsem si, hlavně nesmím umřít. Věděl jsem, že zranění jsou vážná. Ošetřující lékař přímo z místa úrazu mi týden po pádu řekl, že si myslel, že nepřežiji," uvedl. Cenil si i podpory fanoušků, která mu dodávala vůli. "Musím všem poděkovat za pozitivní vzkazy. Pak hlavně manželce, lidem kolem nás a lékařům," řekl.
Americký přístup ho potěšil
Srovnání úrazu z jedenácti let, kdy přišel o nohu po srážce s nákladním autem plným cementu, nemohl provést. "Teď to bolelo mnohem více, až mě to překvapilo. Možná proto, že člověk zapomene na to špatné a pamatuje si, jak to šlo snadno. Děti vidí věci zkresleně. Tehdy jsem neřešil, co bude. Chtěl jsem se co nejrychleji vrátit mezi spolužáky a fungovat. Když jste starší a přijde vážnější úraz, tak je mnohem těžší se s tím vyrovnat, ale ty moje asi srovnávat nejde," popsal pocity.
České nemocnice zná a dal by za znalosti i práci tuzemských lékařů ruku do ohně. Za mořem si však všiml odlišného přístupu personálu k pacientovi i příbuzným. "Všichni byli bez negativních emocí. Pořád se ptali, jak se cítím. Sestra určená pro můj pokoj se nestarala o nikoho jiného. Přístup asistentů ošetřujících lékařů k příbuznému pacienta byl také jiný. Manželka říkala, že byla přes vysílačku i během operací informovaná, co se se mnou děje," konstatoval.
Jako profesionál se cyklistikou živí už deset let, jestli tomu bude i po skončení kariéry, zatím netuší. "U cyklistiky nebo sportu bych chtěl nějakým způsobem zůstat, ale třeba dostanu jinou výzvu. Nevím," uzavřel.