BLOG: Smutné odcházení Petera Sagana. Raketa v zelené děsila soupeře, skončila ale bez fanfár
Skončila jedna velká sportovní kariéra, alespoň tedy pokud Petera Sagana vnímáme hlavně jako silničního cyklistu. Její závěr přišel bez velkých ovací, ostatně takové byly i jeho poslední sezony. Proč závodění trojnásobného mistra světa přestalo bavit a jak na jeho úspěchy vzpomínat? Za kariérou Petera Sagana se ohlížíme také ve Velo fokus podcastu.
Píše se rok 2010 a na scénu vlétla zelená raketa. Není ještě lídrem bodovací soutěže na Tour de France, ale právě Peter Sagan a zelená barva, to bylo prakticky po celou minulou dekádu nerozlučné spojení. Později se přidal i duhový pruh mistra světa, který postupně z hrudi přešel na čestné místo na rukávech dresu. A na nich zůstal až do samotného konce, kdy už Sagan stěží připomínal neobyčejně silného šampiona z minulých let.
Vítězství Sagan za celou kariéru nasbíral podle oficiálních počtů 121. To první před třinácti lety ve francouzském Aurillacu, kde ve finiši třetí etapy Paříž–Nice přesprintoval další, byť spíše vrchařskou legendu Joaquíma Rodrígueze. Z dnešního pohledu je zajímavý rozhovor z cíle, v němž se sotva dvacetiletý Sagan omlouvá, že v celkovém pořadí předskočil Romana Kreuzigera. "Šéfem je tu on," říká kostrbatou angličtinou.
Právě Kreuziger byl tehdy lídrem týmu Liquigas, jehož světle zelené barvy vozily i další legendy Vincenzo Nibali, Elia Viviani či dlouholetý Saganův parťák Daniel Oss. Sagan je vlastně postupně všechny přerostl. O dva dny později zvítězil znovu a od té doby se, až na posledních několik sezon, nezastavil. Mezi jeho triumfy je samozřejmě klíčová zlatá trojice z mistrovství světa, sedm zelených dresů a rovný tucet vítězství v etapách Tour de France.
Sagan: Umění všeho
Peter Sagan dokázal být nezastavitelný. Dá se říci, že právě on byl předchůdcem dnešních univerzálů, jako je Mathieu van der Poel nebo Wout van Aert. Měl rychlost, s níž dokázal přespurtovat ty nejrychlejší finišmany. Měl ale i technickou zručnost, která byla evidentní na Flandrech nebo Roubaix. Když se podíváme na jeho slavná vítězství, je zřetelná také neobyčejná síla – ne nadarmo tolik dřel v posilovně. Ke všemu to solidně uměl i v kopcích. A všechno si navíc musel zpravidla oddřít sám.
Ve svých nejlepších chvílích se dotkl sportovní nesmrtelnosti. To když před osmi lety ujel celému pelotonu a stal se v americkém Richmondu poprvé mistrem světa. Nebo když o rok později na Tour inicioval překvapivý nástup a o vítězství spurtoval s Chrisem Froomem. Ve stejný rok na Flandrech zase zcela zlomil Sepa Vanmarcka (o dvanáct měsíců později se mohl stát vítězem znovu, nebýt nechvalně proslulého svetru na bariérách, do něhož se zamotal).
A pokračovat by se dalo dále. Sagan ale samozřejmě také nebyl vždy jen kladným hrdinou. Jak dokázal fanoušky bavit svou akrobacií a jízdou na zadním kole, tak občas jeho klaunovská maska spadla. Uměl seřvat fanoušky i své soupeře na kole, což ještě letos v červnu poznal o generaci mladší Pavel Bittner. Nebylo to chování hodné šampiona.
Jeho rivalové si také stěžovali na bezohlednost, s níž se pohyboval v hromadných finiších. Dodnes živou je událost z roku 2017, kdy jeho účinkování na Tour skončilo už po čtvrté etapě. Za svůj pohyb u bariéry, kterým zavřel cestu Marku Cavendishovi, byl ze závodu diskvalifikován. Mnozí experti jej tehdy odsoudili, našli se však i ti, kteří diskvalifikaci považovali za příliš přísnou. Sagan se proti rozhodnutí komisařů odvolal a nakonec byl úspěšný, když sportovní arbitráž po důkladném prozkoumání záběrů s téměř půlročním zpožděním rozhodla, že šlo o "nešťastný a neúmyslný incident".
V roce 2021 porušil covidový zákaz vycházení a opilý napadl policistu. Před několika měsíci také za řízení pod vlivem dostal tříměsíční podmínku.
Cyklistou se sebezapřením
Tyto incidenty jako by stínovaly jeho úpadek. Někde okolo roku 2019 končí Saganova éra a od té doby jsme sledovali jen občasné záblesky někdejší velikosti. Tak jako když si na Giru 2020 pohrál v jedné z etap se všemi soupeři. Nebo když vloni vyhrál svou poslední etapu ve Švýcarsku, kde drží prakticky nepřekonatelný rekord v počtu etapových vítězství (18).
"Chtěl jsem přestat už před třemi lety, ale tehdy jsem byl ještě plný sil," přiznal letos Sagan. Byl to jen jeden z mnoha rozhovorů na téma, které by se dalo shrnout slovy "Proč už mě nebaví jezdit na kole". Ne každý šampion se dočká velkého rozloučení. To, že Sagan neskončil na velkém závodě, ale na druhořadém podniku ve Francii (byť důležitém pro jeho tým), je vlastně docela smutné samo o sobě.
Na Tour de Vendée jej v závěru často hledaly televizní kamery. Čekalo se, že celý tým TotalEnergies pojede na něj, nakonec ale třiatřicetiletý veterán hrál jen roli rozjížděče pro týmového kolegu. Skončilo to ve stylu posledních sezon: Sagan zabral příliš brzy a ztratil za sebou Sandyho Dujardina, který nakonec finišoval na třetím místě – míle za vítězným Arnaudem Démarem. Celé to bylo mdlé a bez vůně a zápachu.
Sagan projel cílem svého posledního silničního závodu devátý a se svěšenou hlavou. Jestli v sobě znovu najde kdesi a kdysi ztracenou radost z pohybu na kole, která z něj sálala na všechny strany v první polovině kariéry, bude otázkou nadcházejících měsíců. Silniční kariéru má sice za sebou, ale bikerský epilog v podobě účasti na příštích olympijských hrách má prý ještě přijít. Alespoň to slovenský šampion říká. Můžeme v to doufat.
Jeho kariéra by si totiž zasloužila důstojnější tečku.
