BLOG: Pět příběhů sportovního roku 2023

Ragby nepatří mezi ty největší stálice a držáky domácí sportovní scény – se vší úctou k těm, kteří tento sport v Česku provozují. Možná se to nezmění ani po letošním mistrovství světa. Celý šampionát, který uspořádala Francie, ale nabídl opravdu spoustu dechberoucích momentů i pro ty, kteří si pravidla ragby připomenou jen jednou za čtyři roky.

Řadím se mezi ně. Mistrovství jsem v minulých případech vnímal maximálně jedním okem v restauračních zařízeních, tentokrát jsem ale k vlastnímu překvapení šampionát, který byl kompletně k vidění na ČT sport, sledoval pečlivě – od skupin přes play-off až po finále. A žádnou sportovní událost letošního roku jsem si tolik neužil.

Skvělých momentů byla celá řada, vždyť třeba už jen celé finále mezi Jihoafrickou republikou a Nový Zélandem jimi bylo nabité k prasknutí. Úplně nejvíce mě ale zpětně viděno nadchnul druhý poločas čtvrtfinálového utkání mezi novozélandským výběrem s hned trojicí bratrů Barretových a Irskem, které naposledy vedl kapitán Jonathan Sexton.

Irům šlo o hodně – poprvé chtěli na šampionátu projít přes čtvrtfinále. Byli tomu blízko, v závěru zahnali v úžasné sekvenci favorita skutečně do úzkých, Barrettové a spol. se bránili z posledních sil a za úžasného sebeobětování. Ale Irům nebylo dáno. Prohráli 24:28 a z Francie odjeli domů, smutní a poražení. Poražení, ale také s hlavou vztyčenou. Příště už to vyjde.

Nalakuj mě narůžovo

Pojem sportwashing už dávno není jakýmsi akademickým pojmem a konceptem – v roce 2023 se právě toto slovo skloňovalo pravidelně a již vcelku samozřejmě. Většinou u toho byla Saúdská Arábie coby země, která to s leštěním svého veřejného obrazu vzala v posledních letech poměrně z gruntu.

Cristiano Ronaldo, golfové hvězdy, formule 1, boxeři a v budoucnu snad i závodníci v zimních sportech – ti všichni se ocitli ve spárech krutého režimu, který jen pět let zpátky nechal zavraždit novináře Džamála Chášakdžího, a své oponenty nechává na dlouhé (desítky) let zavírat do vězení či je rovnou posílá na popravu. Jen v loňském roce se takto zbavil 92 lidí.

Saúdská Arábie nyní investuje vysoké miliardy korun do toho, abychom skrz sportovní výkony našich oblíbených hvězd dokázali zapomenout na to, jak otřesný režim v zemi vládne. A ani se za to slovy svého korunního prince Mohammeda bin Salmána příliš nestydí. "Prostě to funguje," řekl v jednom z mála rozhovorů, který poskytl americké televizi Fox News.

Podle jednoho rčení platí, že každý se dá koupit – záleží jen na ceně. Bývalý kapitán fotbalového Liverpoolu Jordan Henderson tak například zapomenul na roky kampaní za práva LGBT. Golfisté zase jaksi vytěsnili z hlavy, jak vznešeně ještě před rokem oponovali existenci saúdskými penězi poháněné série LIV Golf. A pokračovat by se dalo dále.

Vlastní gól? Snad, ale pohádkové peníze, kterých má Saúdská Arábie bezedné množství, tyhle rány zřejmě dokáží zahojit. V příštích letech se tak můžeme těšit na řadu sportovních akcí (včetně těch zimních) pořádaných v zemi, vedle které by zbledla leckterá diktatura. Korunu tomu všemu (velmi pravděpodobně) dá v roce 2034 mistrovství světa ve fotbale, tedy sportu, který znovu s velkou pompou spojí lidi všech vyznání, ras, názorů a sexuálních preferencí.

Na závod a pak hned domů

V posledním roce jsem se xkrát přistihnul, jak moc mě unavuje nadutost profesionálního sportu a sportovního prostředí. Mluvím o představě, že právě toto odvětví (tento konkrétní sport) je středem všeho. A všichni o tom musí vědět. Spousta řečí (skoro) o ničem. Přestupy tam a zase zpátky. Neurvalost reakcí na sociálních sítích. Pomíjivost včerejšího výsledku.

Čím dál více jsem se uchyloval k vlastnímu sportování coby osobní bezpečné zóně (a chráněné dílně, mluvíme-li o kvalitě samotných výkonů). V době vrcholícího mistrovství světa v hokeji jsem odjel pryč na dálkový (bikepackingový) závod Race Through Poland, který se názvu navzdory pohyboval většinou v českých a slovenských horách.

Přimělo mě to kromě mnoha jiného i k uvažování, co vlastně na sportu mám rád a co nemám. Namísto poslouchání nekonečných analýz a expertních názorů na cokoliv jsem zkrátka jen jel a šlapal a dělal sport, což se mi v tu chvíli i viděno zpětně jeví jako mé zdaleka nejlepší rozhodnutí za poslední rok.

Shodou okolností jsem tam byl i nepřímým svědkem jednoho z, troufám si říct, největších sportovních výsledků, které se v roce 2023 udály. Adam Bialek celý závod vyhrál, když celkových 1500 kilometrů absolvoval za tři dny a pět hodin. Tři dny za sebou zvládl ujet pět set kilometrů – počasí nepočasí, světlo nebo tma.

Ale nejvíce jsem asi obdivoval, jak se po dojezdu sbalil, vypil pivo a snědl sušenku a odjel zase sám, na svém kole, domů, kde jej druhý den čekala práce. Přišlo mi to vlastně úplně samozřejmé, totálně bez pompy a ega. Myslím, že by se z toho mnoho sportovních hvězd dneška mohlo poučit.

Instalatér šipkařem

Přelom roku je obdobím žní pro příznivce šipkařského sportu. Letos tomu bylo třicet let, kdy se od tzv. British Dart Organisation odtrhla úzká skupina hráčů kolem Dennise Priestleyho a Phila Taylora a založila vlastní organizaci, kterou nazvala "Professional Darts Corporation". Byl to od nich gamble, ale vyplatil se. A asi nejvíce je to vidět na každoročním mistrovství světa.

To začíná v polovině prosince a než z původních 96 hráčů vykrystalizuje ten nejlepší, který se stane novým šampionem, trvá to tři týdny. Skot Cameron Menzies se jím nestane – vypadl už ve druhém kole. Ještě předtím se ale postaral o jeden z momentů celého turnaje, když na svém twitterovém (X) účtu publikoval několik fotografií.

Ty jej zachycují v den úvodního zápasu v londýnském Alexandra Palace. Čtyřiatřicetiletý šipkař, který se na MS kvalifikoval teprve podruhé, je totiž sportovcem pouze na poloviční úvazek – pracuje také jako instalatér. A tak zatímco hvězdy jako obhájce titulu Michael Smith finalizovaly svou přípravu, hrabal se Menzies ještě klientovi v koupelně.

"V jedenáct oprava trubek, v osm šipky. Hotovo," napsal skotský šipkař, který navzdory svému "hendikepu" utkání prvního kola proti Rakušanovi Rustymu-Jakeovi Rodríguezovi nakonec dokázal vyhrát. "A asi mi právě vybouchl mobil," komentoval i záplavu gratulací, které jeho účet na sociální síti zaplavily.

V době profesionalismu, důrazu na každičký detail a zkrátka sportovního perfekcionismu to bylo něco jako závan čerstvého větru. Sport – i ten vrcholový – může být občas přístupný i pro instalatéra, který si k němu odskočí od své "skutečné" práce. Menzies nakonec dohrál v následujícím kole po těsné porážce od Davea Chisnalla, hrdinou turnaje se stal ale i tak.

Stále rychlejší maratony

Na závěr alespoň jeden ryze sportovní výkon na nejvyšší úrovni. Na podzim během několika málo týdnů padly oba světové rekordy v maratonu. Tigist Assefaová nejprve ten ženský stlačila pod dvě hodiny a dvanáct minut. Kelvin Kiptum ji napodobil v Chicagu, kde se jako první na světě v oficiálním závodě dostal pod dvě hodiny a jednu minutu.

Můžeme dlouze spekulovat, jak velkou roli v tom hrály (nové a novější) modely bot. Kolik procent tomu kterému běžci jsou schopny přidat. Jak se kvůli technologiím celý sport za posledních deset let proměnil. Všechno to jsou legitimní témata pro diskusi. Neměla by pod tím vším ale zaniknout neuvěřitelná oddanost běžců pro svůj sport.

Málokteré sportovní odvětví totiž vyžaduje od závodníků takové úsilí. Tréninkové dávky jsou enormní (Kiptum v některých týdnech běhá i více než 300 kilometrů týdně), hrozba zranění všudypřítomná. Afričtí běžci pochází většinou z velmi nuzných poměrů a sport je pro ně šancí na lepší život. Konkurence je obrovská. Uspěje jen zlomek talentů.

Českého fanouška může těšit, že i domácí vytrvalecká scéna roste a díky Moiře Stewartové má po letošní sezoně i podstatně vylepšené národní maximum. Stewartová dala zapomenout na zpackanou kvalifikaci do Tokia, zaběhla za 2:25 a získala místo na nadcházejí olympiádě. Nenápadný, ale jeden z nejzaslouženějších českých výsledků roku 2023.