BLOG: Pět příběhů ze sportovního roku 2021

Zánět slepého střeva nepatří k nejtěžším zdravotním potížím, které vás mohou postihnout, dozajista vám ale radost neudělá a aktivnímu sportu musíte dát minimálně na měsíc sbohem. Ne tak Wout van Aert, který z nemocniční postele vstal jako vzkříšený Lazar a po dvou měsících od operace už stál na startu Tour de France. To samo o sobě ale ještě není tím, proč si jeho letošní příběh zaslouží zmínku.

Van Aert byl podobně jako v minulých letech nesmírně všestranný a viděli jsme ho šlapat v různých rolích – jako podavač vody či jako obětavý dělník na čele pelotonu se znovu osvědčil na jedničku. Kromě toho ale v týmu, který se musel po osmi odjetých etapách rozloučit s potlučeným Primožem Rogličem, dostal i dost prostoru jet sám na sebe. A toho využil beze zbytku.

Belgický cyklista v desáté etapě sprintoval proti Marku Cavendishovi, který se ve Valence přiblížil na jedinou výhru k rekordu Eddyho Merckxe (o tři dny později slavný zápis skutečně vyrovnal). Následující den – v královské horské etapě – pak Van Aert z úniku vyhrál závod s dvěma výstupy na Mont Ventoux, jednu z nejslavnějších hor v profesionální cyklistice. Oba výkony se nazývají cyklistikou, mají k sobě ale tak daleko jako brankář a útočník na fotbalovém hřišti.

A to ještě nebylo vše. Van Aert místo toho, aby se zotavoval z operace, zakončil Tour de France jako pravý šampion. V předposlední den závodu vyhrál časovku a o den později i hromadný finiš na Champs-Elysées, tedy spurterský triumf, který mu předtím Cavendish uzmul. Ano, vítězem Staré dámy byl znovu Tadej Pogačar a jeho představení bylo ohromné. Dech mi však bral více Van Aert a jeho mistrovství v silničním cyklistickém víceboji.

22 vteřin od olympiády

Z Pražského maratonu zbyl jen okleštěný závod pro vybrané a nejrychlejší závodníky, také trať se výrazně lišila. Místo zdlouhavé štreky po obou březích Vltavy se závodníci vydali na okruh v nejbližším okolí Staroměstského náměstí. Někteří si stěžovali na dlažbu v Celetné ulici, pro jiné byl naopak obrovským zážitkem intenzivní kontakt s fanoušky, k němuž by během "standardního" Pražského maratonu nedošlo.

Pro mě byl závod také jedinou profesionální sportovní akcí, které jsem byl letos přímým svědkem. A nutno říct, že jsem si vybral dobře, protože v ulicích pražského centra se na konci května rozhodovalo o tom, kdo o čtvrt roku později poletí na olympiádu do Japonska. Pro Evu Vrabcovou-Nývltovou už téměř rutina, naopak z hlediska Moiry Stewartová skvělá a ne tak zcela očekávaná šance.

Olympijská kritéria přitom pro neznalé mohla působit docela komplikovaně. Roli hrál nemilosrdný časový limit, který byl zafixován na hodnotu 2:29:30. V kontextu českých vytrvalkyň (muži se v tomto olympijském cyklu splnění požadovaného času bohužel nepřiblížili) se však ukázala jako zásadní ještě jedna informace, která by se dala shrnout slovy "ani zaběhnutý čas vám nemusí stačit".

Každá země totiž mohla do japonského Sappora, kde olympijský maraton a také závody v chůzi nakonec proběhly, poslat maximálně tři závodnice. V předvečer Pražského maratonu byly karty rozdány následujícím způsobem. Marcela Joglová limit už splnila v dubnu na letišti Twente u nizozemského města Enschede (2:28:16) a Tereze Hrochové se jen týden před závodem v Praze podařilo při jejím debutu zaběhnout v Rakousku čas 2:29:06.

Teď to bylo na Vrabcové-Nývltové a Stewartové, aby se s mamutí distancí popasovaly co nejlépe. Brzy po startu se kolem obou vytvořily skupinky: první jmenované pomáhal David Vaš, zatímco Stewartová se zařadila za své parťáky z klubu Spartak Praha 4. Jejich pokusy o splnění olympijského limitu tak byly i jakýmsi kolektivním dílem domácí běžecké scény, což bylo vidět i z povzbuzování okolo trati.

Pro Stewartovou to nakonec dopadlo hořkosladce. Požadovaný čas o dvě vteřiny splnila, ale už z její reakce za cílovou čarou bylo zřejmé, že na slavení nemá pomyšlení. Hrochová totiž v Rakousku běžela ještě o 22 vteřin rychleji, čímž své krajance vystavila nepříjemného Černého Petra. Byla až čtvrtou nejrychlejší a olympiádu – z hlediska české trojice nakonec nepovedenou – mohla sledovat jen doma z gauče.

Její výkon na Běchovicích či říjnové překonání nejlepšího půlmaratonského výkonu (1:10:16) alespoň připomněly, jakou naději v ní česká atletika má. 

Moderní pětiboj obětoval koně

Kdyby mi na začátku roku někdo řekl, že moderní pětiboj (přesněji jeho zastřešující federace (UIPM) bude urputně bojovat, aby se zbavil jedné ze svých disciplín, asi bych si řekl, že jde jen o pokus o vtip. Dění okolo jediného sportu, který vznikl "na objednávku" olympijských her, ale na podzim skutečně eskalovalo a v současnosti je návrh na odstranění parkurové (jezdecké) části už schválen kongresem UIPM.

Bylo by přehnané tvrdit, že za všechno mohl kůň Saint Boy, který se na olympijských hrách vzepřel německé závodnici Annice Schleuové. Tento "Svatoušek" přimněl svou neposlušností Němku k slzám a její trenérku k několika úderům, což zase vedlo k velkému pohoršení ze strany ochránců zvířat. Trenérka musela z Tokia předčasně zmizet, zatímco se znovu rozhořela debata o tom, zda je s pětibojařským parkurem vše v pořádku.

Právě parkur je totiž dlouhodobě problémovou součástí sportu, který si před sto lety vysnil baron Coubertin coby svého druhu test zdatnosti pro příslušníky kavalérie. Ti měli být kromě střelby, plavání, běhu a šermu schopni také obratné jízdy na (předem neznámém) koni, kterého by se museli v případě potřeby rychle naučit ovládat. To se však promítá do toho, že pětibojaři mají s koňmi, které si pro závod losují, dlouhodobě problémy.

Nejen to, je také velmi finančně náročné na nich pravidelně trénovat, což vede k tomu, že mladí pětibojaři na koních ani nezávodí. K tomu připočtěme mezinárodní ostudu a pobouření, které nerovná parkurová část opakovaně přinášela, a máme recept na zásadní krizi pětibojařského sportu. Pod tlakem Mezinárodního olympijského výboru (MOV) federace ohlásila, že chce jezdectví vyměnit za jiný sport – jednou z variant je i cyklistika.

Šachy nás učily, že zbrklost se nevyplácí

Šachový zápas o mistra světa u nás nepatří k hlavním sportovním událostem, ovšem v mnoha jiných zemích jde pomalu o vrchol sezony. Například v Norsku, kde je Magnus Carlsen sportovní i společenskou hvězdou. Objevuje se v reklamách, kde pózuje jako model, spoluvlastní šachové servery (kterým díky pandemii rapidně narostla návštěvnost) a především perfektně hraje šachy.

I když Carlsenovi rostou mladší soupeři jako Daniil Dubov, Jan-Krzysztof Duda a hlavně Alírezá Fírúzdža, stále zůstává díky svým zkušenostem a pověstné výdrži prvním šachistou světa. Nic na tom nezměnil ani zápas v Dubaji, kde se Nor před lety stal šachovým velmistrem a kde nyní čelil svému ruskému vyzyvateli Janu Něpomňaščijovi, pátému hráči světa. Výsledek byl jednoznačný, tedy 7,5:3,5 pro Carlsena, poslední tři partie se už nemusely dohrávat.

Konečný výsledek přitom ne zcela reflektuje situaci na šachovnici, kde byl v prvních pěti partiích Něpomňaščij důsledným soupeřem, který měl i své šance. Komentátoři jej kritizovali za zbrklost, se kterou zahrával své tahy – ve srovnání s ním si Carlsen dával na čas, čímž se dostával do problémů s kontrolou. Na prvních 40 tahů totiž šachisté měli dvě hodiny a například v šesté partii se Nor dostal limitu opravdu hodně blízko.

Právě šestá partie zřejmě rozhodla celý zápas. Něpomňaščij byl s černými figurami blízko získání velké výhody, ovšem (a zde možná sehrála roli zmiňovaná zbrklost) přehlédl tah, kterým pod časovým tlakem hrajícího Carlsena mohl zahnat do úzkých. Namísto toho se Nor dostal na požadovaných čtyřicet tahů, zkonsolidoval svou pozici a najednou to byl on, kdo měl navrch.

Uplynula další hodina, a po ní další a další. Po sérii výměn zbyly obhájci dvě věže a jezdec, zatímco Něpomňaščij ještě disponoval dámou. Ta ale nebyla s to zastavit obezřetný postup Carlsenových pěšců. Cítil jsem s ruským šachistou, který se takříkajíc chytal každého stébla, ale soupeře zastavit nemohl. Viděl jsem prázdnotu a vyčerpání, když po bezmála osmi hodinách v beznadějné situaci partii vzdal.

Něpomňaščij se ocitl v jednobodovém manku, které ale ještě nemuselo být rozhodující. Jenže jakmile jej Carlsen jednou porazil (a bylo to první vítězství v klasické partii od roku 2016), bylo rozhodnuto, neboť se jako pravdivá ukázala slova Carlsenova předchůdce Višvanatana Ananda: "Dobrý Něpomňaščij může hrát stejně jako dobrý Carlsen. Ale špatný Carlsen je mnohem lepší než špatný Něpomňaščij."

Rus ztratil partie 8, 9 a 11 a bylo rozhodnuto. K porážkám přitom došlo po chybách, za které by se červenal i mnohem horší šachista – především v deváté partii, kde se se svým střelcem dostal do pasti, načež odešel od šachovnice a nechal za ní Carlsena, který několikrát zakoulel očima, téměř dvacet minut čekat. Kdo ví, zda se Něpomňaščij z debaklu oklepe. Šachovému fanouškovi jej muselo být líto, jak ale sám Rus na tiskové konferenci řekl, lítost nebyla tím, pro co si do Dubaje přijel.

Ósakaová s Bilesovou šly s křehkostí na trh

Naomi Ósakaová odmítla na Roland Garros chodit na tiskové konference, které podle jejích slov škodí jejímu duševnímu zdraví. Třiadvacetiletá vítězka čtyř tenisových grandslamů raději platila pokuty od organizátorů, později z turnaje sama odstoupila a nakonec nehrála ani na londýnském Wimbledonu.

Příklad Ósakaové rozproudil debatu o tlaku, jemuž tenisté a další sportovci musí čelit. Neustálá pozornost během sportovního výkonu, ale možná zásadněji i mimo něj: tlak ze sociálních sítí, tlak sponzorů a lidí, kteří se kolem daného sportovce pohybují. Ósakaová a další hvězdy jsou pod drobnohledem čtyřiadvacet hodin denně.

Že může být takové množství pozornosti příliš, si, zdá se, uvědomují i organizátoři některých tenisových turnajů. Na rozdíl od pařížského grandslamu, kde se japonská hráčka nedočkala pochopení, zřídili na US Open pro tenisty tiché místnosti, kde se jedinec může v klidu koncentrovat, a nabídli jim také pomoc psychologa.

Takový krok oceňuje i Helena Suková, která se po skončení kariéry začala živit jako psycholožka. Podle ní se nároky, které jako společnost klademe na profesionální sportovce, zvyšují. "Dnešní doba je strašně složitá a problémy nesportujících lidí mají i sportovci. K tomu se přidává tlak – požadují se od vás výkony ze strany týmu, fanoušků, vaší země. Ve společnosti stejně jako ve sportu se tlak na výkon navyšuje, zároveň je tam i více peněz a na vás závisí další lidé," řekla v rozhovoru pro ČT24.

A není podle ní ani pravdou to, že by k podobným problémům sportovců v minulosti nedocházelo. Jen se o nich tolik nemluvilo a jejich kauzy byly vnímány jako jednotlivé excesy. "V minulosti, kdy to nebylo tak vystupňované, jsme viděli, že hráčky přestaly hrát. Třeba Jennifer Capriatiová, která vyhrála olympiádu, byla přistižena při krádeži v obchodě. To je vše spojené s psychickým tlakem, který hráčky nezvládají," dodává Suková.

Debata se ovšem netýká pouze tenisu. Jednou z osobností uplynulé olympiády byla gymnastka Simone Bilesová, která na minulých Hrách získala pět zlatých medailí a ve Spojených státech je sportovní hvězdou. V Tokiu ale odstoupila už z úvodní soutěže družstev s tím, že má potíže s koncentrací a pohybem při gymnastických prvcích.

Ósakaová a Bilesová v letošním roce ukázaly, že sportovec není jen nezničitelným strojem, kterého se nic nedotkne. Za přiznání vlastní křehkosti se od některých dočkaly účasti a potlesku, jiní jejich chování považují za přehnané bolestínství. Uvidíme, jaký pohled převládne. Zda sportovec-buldozer, nebo sportovec - lidská bytost.