Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Univerzitní hokejová liga: North Wings Ústí – Engineers Prague

BLOG: 5 příběhů sportovního roku 2022

Za letošním rokem, nejen tím sportovním, už padá opona. Bylo to poměrně intenzivních dvanáct měsíců, což se nevyhnulo ani sportovištím. Šlo o velkými akcemi nabitý rok - lyžaři, bruslaři a další měli své olympijské hry, fotbalisté se zase dočkali mistrovství světa. Ale ne vše se odehrálo na těchto sešlostech.

Zničený fotbalový areál v ukrajinském městě Černihiv
zdroj: Profimedia

Ocitnout se v kůži někoho jiného může být ošidné, jen málokterý sportovec by se ale rád stal reprezentantem Ruska. Bavme se o sportovním měřítku: ruský sport byl za poslední dekádu z mezinárodní scény vyřazen už podruhé. Nejprve po olympijských hrách v Soči (2014) kvůli dopingovému skandálu obřích rozměrů.

Přestože se Rusové alespoň v některých sportech objevovali pod "neutrální" hlavičkou a vlajkou, jejich cesta na největší akce byla zásadně ztížena, nemluvě o tom, že se na ně po odhalení sofistikovaných i méně důmyslných způsobů podvádění nahlíží často skrz prsty. Vzhledem k závažnosti odhaleného podvádění ale nelze nic jiného ani očekávat.

V roce 2022 Rusko ze sportovní scény zmizelo znovu, tentokrát vinou své válečné agrese, kterou od února trpí obyvatelé Ukrajiny. Nářkům ruských závodníků lze na jednu stranu i rozumět: Alexandr Bolšunov nemůže za Kremlem vyvolanou válku, stejně jako za ni nejsou odpovědné ruské krasobruslařky nebo hráči a hráčky curlingu.

Zároveň je ale právě sport jednou z možností, jak Rusko za jeho porušení mezinárodního práva trestat. A tváří v tvář milionům Ukrajinců, kteří přišli o své domovy, v těchto dnech živoří zimou nebo brání svou zemi proti okupantům, jde o nářky, které bychom neměli vyslyšet.

V posledních dnech a týdnech se ale už začíná mluvit o tom, že by Mezinárodní olympijský výbor (MOV) rád změnil své únorové doporučení a povolil návrat Rusů a Bělorusů, kteří by ovšem soupeřili pod neutrální vlajkou. Zřejmě i proto, že se postupně blíží konání letní olympiády 2024, kterou bude hostit Paříž. Jak se MOV rozhodne, bude poměrně důležitou zprávou.

Samozřejmé gesto

Jedním ze sportů, kde Rusové závodit mohou, je silniční cyklistika. Alexandr Vlasov sice nemohl předvést svůj dres ruského šampiona, v pelotonu se ale pohybovat mohl a nutno říci, že velmi úspěšně, o čemž svědčí jeho páté místo na letošní Tour de France (Vlasov je také jedním z těch Rusů, kteří ruskou válku veřejně odsoudili).

Ještě lépe si ale ve Francii vedli Jonas Vingegaard s Tadejem Pogačarem. Dánský cyklista vstupoval do závodu, který začal tzv. Grand Départ na jeho domácí půdě v Kodani, jako jeden z papírově nejsilnějších závodníků. To také potvrdil v následujících třech týdnech - a přidal až nečekanou psychickou odolnost.

Závod rozhodla jedenáctá etapa, která vedla přes slavný Galibier až na vrchol Col du Granon. Vingegaard i díky pomoci svých týmových kolegů, především Wouta van Aerta a Primože Rogliče, na Pogačara najel téměř tři minuty, které nakonec dokázal s přehledem uhájit až do Paříže.

Celý závod si ale možná nejvíce budeme pamatovat pro moment z osmnácté etapy, v níž Vingegaard počkal na svého největšího soupeře. Pogačar totiž upadl v jedné ze zatáček sjezdu z Col de Spandelles, když mu kolo v zatáčce ustřelilo na vysypaném štěrku. Vingegaard mohl pokračovat dál - přesto na slovinského cyklistu počkal.

Bylo to prosté, až samozřejmé gesto. Oba absolvovali více než 3000 kilometrů, bezpočet výškových metrů, bezpočet přejezdů a bezesných nocí. Bylo to tak i gesto vzájemného respektu, kdy dlouhý a přetěžký závod neměla rozhodnout jedna jezdecká chyba. A jiné sporty by se z něho mohly poučit.

Sportwashing

V letošním roce se dvě největší sportovní akce konaly v zemích s výrazným deficitem v dodržování lidských práv. Zimní olympijské hry uspořádala Čína, fotbalový šampionát se odehrál na stadionech v Kataru. Obojí doprovázely protesty a velká kritika, která upozorňovala na chování pořadatelských zemí k národnostním nebo sexuálním menšinám.

V případě Kataru se dá přidat i zjevné korupční prostředí, které vedlo k tomu, že pořádání MS vůbec tato země dostala. Jistě, i podle ohlasů většiny návštěvníků šlo o velmi dobře zorganizovaný turnaj, čemuž napomohla i geografická blízkost, kdy na rozdíl od minulého mistrovství v Rusku šlo stihnout i dva zápasy během jediného dne.

Celý turnaj poté zakončilo skvělé finále mezi Argentinou a Francií, navíc oslazené příběhem Lionela Messiho. Přesto bychom ale neměli zapomenout na to, že zatímco představitelé FIFA v čele s Giannim Infantinem slavili po finále spolu s Argentinci téměř jako by sami celý šampionát vyhráli, v katarských věznicích sedí lidé, kteří se provinili jen svou přirozeností nebo tím, že se opovážili katarský režim zpochybnit. A to je něco, co nejde odbýt jen tím, že "fotbal se tam přece hrál skvělý".

Závěrečný turnaj LIV Golf 2022 na americké Floridě
zdroj: ČTK / AP / Michele Eve Sandberg/Icon Sportswire

Sportwashing, tedy jakési lakování obrazu zemí na růžovo prostřednictvím sportu, se letos dotkl také golfu. Stalo se tak kvůli odštěpenecké lize LIV Golf, kterou financuje prostřednictvím svých fondů Saúdská Arábie. Připojilo se k ní mnoho špičkových golfistů včetně Dustina Johnsona, Phila Mickelsona, Henrika Stensona, Camerona Smithe a dalších.

Perverze celé LIV Golf spočívá v tom, že tu o motivaci hráčů vlastně nemůže být ani řeč. Slabé výmluvy o nutnosti reformovat PGA Tour jsou jen zástěrkou, zde zkrátka rozhodují peníze, kterých je saúdskoarabská sportovní diplomacie ochotná vyplácet prakticky nekonečné množství.

Vlastně je to ale osvěžující: na golfových hřištích jako je to s názvem Doral na Floridě, které vlastní americký exprezident Donald Trump a které hostilo letošní finále této ligy, si už na nic hrát nemusíme. Zde už nejsou nutné ani Infantinovy báchorky o tom, že fotbal dokáže katarský režim reformovat. LIV Golf nic reformovat nehodlá, chce se jen stát ještě bohatší. Maskovat to už ani není třeba.

Skandál nad šachovnicí

Šachovým světem otřásly dvě události, a u obou byl Magnus Carlsen. Norský velmistr, všeobecně uznávaný za nejlepšího hráče všech dob, nejprve oznámil, že už znovu nebude obhajovat titul mistra světa. Ten drží od roku 2013, kdy porazil Inda Višvanáthana Ánanda. Příští zápas už ale bude bez něj - Carlsen titul obhajovat nebude.

"Ten titul jsem čtyřikrát obhájil, ale cítím se tak, že jsem to dělal hlavně kvůli druhým - bylo to něco, co se ode mě čekalo. Poslední zápas (před rokem proti Janu Něpomňaščimu, pozn. red.) pro mě nic neznamenal. Vůbec nic. Byl jsem spokojený, že jsem splnil svůj úkol. Spokojený, že jsem neprohrál. Ale to bylo všechno," vysvětloval své rozhodnutí Carlsen.

Ztráta motivace nebo pocit, že už není co dalšího dokázat, tak stály za Norovým rozhodnutím. A dozajista jej uspíšilo i to, že jeho případným vyzyvatelem by byl znovu Rus Něpomňaščij, kterého v roce 2021 jednoznačně porazil poté, co velmistr v druhé polovině měsíc trvajícího zápasu partie již psychicky nezvládal.

Hans Niemann
zdroj: Twitter.com/GrandChessTour autor: Lennart Ootes

Nový mistr světa tak vzejde z duelu Něpomňaščiho s Číňanem Ting Li-ženem. Titul by někdy v budoucnu mohl získat také devatenáctiletý Hans Niemann, vyrůstající hvězda amerického šachu. Američan se mistrem světa stal naposledy v roce 1972, kdy slavný zápas v Rejkjavíku vyhrál Bobby Fischer. A právě Niemann by se mohl stát jeho pokračovatelem. 

Jenže tak jednoduché to zřejmě nebude. Jednačtyřicátý hráč světa sice v září porazil Carlsena, když tím uťal Norovu fantastickou sérii 53 neprohraných partií s bílými figurami. V šachovém světě to byla událost měsíce. Poté, co Carlsen na Twitteru oznámil, že z turnaje hraném v Saint Louis odstupuje, už ale šlo o událost minimálně podzimu.

Carlsen nejprve nepřímo nařkl Niemanna z podvádění, což později už udělal "natvrdo". Přidali se k němu další: Nora podpořil jeho velký soupeř a velká postava šachu Hikaru Nakamura, připojil se i server Chess. com, podle jehož analýzy Niemann podváděl při více než stovce on-line partií.

Mladý Američan se obviněním hlasitě brání, i když připustil, že si coby teenager několikrát nedovoleně pomohl. Jak se celá kauza, o které se bavili v průběhu podzimu i ti, kteří o šach jinak příliš nezavadí, bude vyvíjet, je otázkou. Niemann na konci října u soudu podal na Carlsena, Nakamuru i server Chess.com žalobu, v níž požaduje 100 milionů dolarů (2,2 miliardy korun) coby odškodné za poškození svého dobrého jména.  

Sportovní dlouhověkost

Na závěr snad jen pár o slov o sportovních matadorech. Na olympijských hrách to byla Claudia Pechsteinová, která v padesáti letech startovala na svých osmých olympijských hrách, čímž vyrovnala rekord skokana na lyžích Noriakiho Kasaie. Nebavme se o kariéře německé rychlobruslařky, která kromě úžasných výsledků čítá i dopingový trest.

Bavme se o věku. Pechsteinová svůj první světový rekord zajela v roce 1997, svou první olympijskou medaili získala už o pět let dříve na Hrách v Albertville. Irene Schoutenové, současné rychlobruslařské hvězdě a vítězce tří individuálních zlat z Pekingu, tehdy byly čtyři měsíce.

Sportovní matadory máme i v Česku. Jaromír Jágr, taktéž padesátiletý, v případě nouze vyjede na led v dresu Kladna. Ještě větším esem je devětačtyřicetiletý Stanislav Řezáč, který se stále drží ve špičkovém laufařském seriálu Ski Classics a v letošní sezoně by rád bojoval s podobně "postiženým" Andersem Aucklandem o post nejlepšího veterána v bílé stopě.

Je nám líto, video expirovalo.
Téma SZ: Stanislav Řezáč a start sezony Ski Classics

Řezáč je v českém éteru nezaslouženě zapsán kvůli svému rozhovoru "ve třech jazycích", jde ale o jednoho z dlouhodobě nejzdatnějších českých sportovců. Jizerskou padesátku vyhrál už na přelomu milénia a letos ji stále zvládl za dvě hodiny a minutu, zvítězil i na italské Marcialonze, mnohokrát stál na stupních vítězů ve švédské Moře, kde končí Vasův běh. 

Před sebou má možná poslední sezonu. "Je to možné," připouští legendární vytrvalec. "Nechci říct, že bych neměl formu, ale věk je znát. Mladí mají více energie, více síly. Uvidíme, jak to s nimi letos zvládnu," usmívá se Řezáč, který sice není nejsdílnějším ze sportovců, ale zasloužil by si za své sportovní zásluhy mnohem více úcty, než se mu dostává.

Vytrvalost, ať už si pod tím představíme výkonnostní veličinu nebo věkovou, je v dnešním sportu, mnohdy si cenícím pouze okamžitého a co nejefektivnějšího výkonu, podceňována. A je to škoda. Protože kvality jako výdrž, neústupnost, i určité donkichotství a zatvrzelost nemají pouze sportovní, ale také obecnou platnost. 

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články