Riis vs. Indurain: Dánský jezdec před 20 lety dirigoval konec šampiona
Paříž – Tour de France 1996 znamenala konec vítězné éry Miguela Induraina. Jeho pád v Alpách a Pyrenejích způsobil dvaatřicetiletý Bjärne Riis, dánský jezdec německé stáje Telekom. Jeho vítězství je ale navždy poznamenané používáním zakázaného EPA a dalších prostředků.
Miguel Indurain, Laurent Jalabert, Alex Zülle, Richard Virenque, Jevgenij Berzin, Tony Rominger, Jan Ullrich a Bjärne Riis. Jména jezdců, kteří v polovině 90. let patřili k nejlepším, mají dnes legendární status, čtou se ale ztěžka. Jejich obratné výkony ve stoupání či v některých případech spíš strojová matematika, díky níž kalkulovali svá vystoupení, dnes zastiňují rozličné dopingové aféry, schovávání po hotelových pokojích a noční jízdy na rotopedu, které jim léčily chronickou nespavost způsobenou EPEm a dalšími látkami.
Ročník 1996 byl ovšem unikátní. Unikátní proto, že tu padla Indurainova éra – pět ročníků po sobě získal flegmatický Španěl, aby po neúspěšném pokusu o šestý rychle ukončil kariéru. Kdo ví – dopingové testy se zlepšovaly a co bylo možné v první polovině devadesátek, už se v té druhé omluvit nedalo. Indurain ze všeho stačil vyklouznoul s čistým štítem, což je v realitě cyklistické scény bezmála hrdinstvím. Jen málo mělo takové štěstí.
Zároveň ovšem Tour 1996 nezačala žádnou závodnickou dynastii. Indurain vládl do roku 1995, o dva roky později už to byl zase Jan Ullrich, který se ovšem váže už k Armstrongově éře sedmi triumfů. Tour de France 1996 je tak někde mezi, uprostřed. Vítězství Bjärneho Riise zůstává osamoceným úspěchem, bezmála hubeným mezi érami slavnějších jezdců.
Déšť, pozdní finiše a hádky
Na start, který tehdy hostilo Nizozemsko, přijel Indurain se snahou překonat historické tabulky a vyhrát Tour pošesté, což se nikomu do té (a nakonec i od té) doby nepodařilo. Byl tu i talentovaný a frajerský Jevgenij Berzin. Španělská stáj O.N.C.E. přivezla hned dva schopné závodníky, Laurenta Jalaberta a Alexe Zülleho. Francouzské publikum věřilo jedničce stáje Festina Richardu Virenqueovi, který se měl o dva roky později stát středobodem slavného skandálu. A pak tu byl německý Telekom s lídrem Bjärnem Riisem a jeho pomocníkem a dynamem v kopcích Janem Ullrichem.
Riis nevstupoval na Tour ve vůbec snadné pozici – příliš se mu nevěřilo a vlastní tým ho evidentně příliš nepřijal. "Byl to mladý tým a nikdo příliš nepočítal s tím, že bychom jeli na celkové pořadí," vzpomíná. V úvodních etapách trápilo jezdce počasí ("od začátku v Nizozemsku pršelo, a když přestalo pršet, tak zase v Alpách začalo sněžit"), a také rozhodnutí o posunutí etap na později odpoledne – závodníkům tak končila práce třeba až po sedmé večer, což peloton nesnášel. To rozhodně nepřispělo pohodě v pelotonu. Existují videa, na nichž si tehdy mladý Lance Armstrong, který posléze nedokončil šestou etapu, hlasitě vyřizuje účty s jedním z organizátorů. Nervózní byli i Indurain či Zülle.
Riis měl mezitím ještě jiné problémy, které začaly už v přípravě na Tour. "Strašně se trénovalo, až zbytečně. Já jsem se třeba rád zastavil při tréninku na kávu – zatímco jsem ale seděl v kavárně, tak ostatní jezdili kolem ní, protože si mysleli, že by ztráceli čas. Strávili v tréninku až sedm hodin na kole, já jsem odjezdil tak čtyři až pět," poznamenal k mentalitě v německé stáji. A pak tu byly pochybnosti od domácích jezdců, kteří Riisovi vůbec nevěřili. "Erik Zabel a Rolf Aldag byli na něj hodně naštvaní a tým se rozdělil. Nebyli jsme moc dobří kamarádi," vzpomíná jediný Riisův dánský kolega Brian Holm. "Smáli se mi, protože jsem řekl, že tu Tour vyhraji. A tomu nikdo nevěřil," dodává Riis.
Etapa číslo 7 znamenala konec Indurainovy éry
Závod nicméně i přes hádky a neshody pokračoval. První z horských etap pak rozhodla o podobě závodu, a zároveň i závodnickém konci Miguela Induraina. Každý šampion dříve či později musí sklopit zbraně – v případě pětinásobného vítěze to bylo stoupání na Les Arcs. Riisův Telekom tu sehrál roli dirigenta na Indurainově pohřbu. Na začátku stoupání Dán poslal své domestiky Udo Boltse a Ullricha, aby rozjeli ďábelské tempo, čímž Induraina zcela izolovali od jakékoliv pomoci. A tři kilometry před cílem Španělovi došly síly. "Najednou už tam nebyl. Říkal jsem si Wow! Co se bude dít teď," popisoval Riis.
Byl to monumentální den, kdy padl suverén posledních pěti let. V cíli etapy ztratil na skupinu s Riisem a ostatními favority tři a půl minuty a jeho Tour byla u konce. Do žlutého šel Jevgenij Berzin, talentovaný, nicméně arogantní ruský závodník (Riis: "Rozmazlený mladý fracek, jenž měl spoustu talentu – strašný egoista."), který vedení ovšem udržel jen dvě etapy. Pak už přišel Riisův čas. V deváté etapě do Sestrieres, která se musela kvůli počasí výrazně zkrátit jen na necelých padesát kilometrů, na Berzina došlo a Riis si dojel pro etapové vítězství, jež rovněž znamenalo žlutý dres.
Ten si pojistil o sedm etap později na pyrenejském Hautacamu. "To byl poslední horský finiš a skutečně klíčová etapa. Potvrdil mi to i Laurent Fignon, který mi tehdy říkal, abych si na tu etapu dal pozor. Tak jsem se na to připravil," popisuje Riis. Dán nastoupil poprvé, čímž zlikvidoval Berzina. Nastoupil podruhé, potřetí a vždy mu ubylo soupeřů. Čtvrtá akcelerace zničila nadobro Induraina. A když odpadl i Virenque, zbyl už jen Riis a vrchol Hautacamu. Cíl v Paříži se blížil a s ním i celkové vítězství. Na pódium Riise doprovodil Ullrich a Virenque, Indurain obsadil nakonec až jedenáctou příčku.
Jeremy White (dlouholetý zpravodaj z Tour): "Po etapě přišel do press centra a chvíli tam stál. Měl rozšířené zorničky a šílený pohled, který mě hrozně zarazil. Všechno se to sešlo – jeho lehkost ve stoupání, jeho sebejistota a nakonec tento jeho pohled. Tehdy jsem ještě nevěděl, co za tím bylo – teď už to samozřejmě vím. Na konci osmdesátých let byl domestikem pro Fignona, a ne zrovna dobrým. A najednou vyhrával takovéhle závody. Myslím, že byl jedním z těch, kteří uviděli příležitost v EPU a využili ji."
Pan šedesátka
Jak nyní již dobře víme – ať už po přečtení Riisovy biografie či zkrátka při povšechném sledování reality 90. let –, za Dánovým triumfem ovšem nestál jen kvalitní trénink a dobrá forma. Riisovi se začalo přezdívat "Mr. 60 %" s odkazem na výši hladiny hematokritu v krvi. V dobách před tím, než se antidopingovým komisařům podařilo detekovat EPO jinými způsoby, jako metoda totiž sloužila právě hladina hematokritu – do padesáti procent byl závodník akceptován jako čistý, nad padesát měl problémy. Riis dosahoval v tomto ohledu šedesátky.
Nutno říci, že později sám prohlásil, že pokud mu někdo bude chtít žlutý dres vzít, tak ať si ho tedy vezme. I tak to ale vypadá, že používá stejnou obranu jako Armstrong a jiní hrdinové dopingové éry. Ta ve zkratce zní – používali to všichni, takže tím pádem dopingem nikdo nemohl získat výhodu.
Bjärne Riis: "Bez toho, abych chtěl někoho obviňovat, tak na tom byl každý stejně jako já. Takhle to zkrátka bylo. Tak proč bych neměl být hrdý na svůj žlutý dres?"
To je ale lichý argument, a to ať už z morálního pohledu (podvádění je podvádění bez ohledu na to, jestli ho provádím sám nebo ne), tak z vědeckého pohledu. Neexistuje totiž jedno standardní a pro všechny stejné EPO. Na každého má tato droga jiné účinky a můžeme říci, že ti nejlepší byli také těmi, kteří na látku reagovali nejlépe. A pak je tu rovněž úloha týmových doktorů – čím movitější tým, tím lepší doktor a lepší prostředky, kterými se o závodníky staral.
Riis využil možností, které v té době měl, a v současnosti působí jako člověk, který za svou minulostí udělal tlustou čáru. "Doping byl součástí mého života, to ale bylo jen jedno období," říká. "Když jste si vzal doping, znamená to, že jste špatný člověk?," dodává. Jeho vítězná Tour jím ale bude navždy zatížená.
