Jaroš o sestupu z K2: Kdyby potřebovali spolulezci pomoc, počkám
Praha – Vysokohorské lezení je specifickým sportem a své o tom ví Radek Jaroš, čerstvý pokořitel zrádné K2. Při sestupu zasáhla českou expedici hustá vánice a laici Jarošovi vyčítali, že nečekal na své pomalejší spolulezce. "Při vysokohorském lezení platí jiné zásady," namítá ale Jaroš. "Kdyby potřebovali pomoc, počkám," dodává. Nejen o sestupu z K2, ale i o dalších nástrahách vysokohorského lezení se na chatu ČT sport rozpovídal Radek Jaroš.
Při horolezení platí, že zdolat vrchol je jen polovina úspěchu a sestup do základního tábora může být často nebezpečnější než samotný výstup. "Naučil jsem se, že vrchol je teprve polovina cesty. Člověk musí mít sílu a koncentraci na sestup. Cesta končí až v základním táboře," potvrdil Radek Jaroš.
Do České republiky putovaly informace o expedici K2 takřka v reálném čase a mnozí čtenáři se báli o Jarošův život, když se dozvídali, že české horolezce zastihlo při sestupu sněžení a vánice. Ve skutečnosti však situace na K2 prý nebyla tak dramatická. "Přiznám se, že jsme nevěděli o tom, že naše komunikace přes vysílačku je posílána přes Internet dál do světa. Několikrát se nám nepodařilo s táborem spojit, a i proto vzniklo to drama," vysvětlil Jaroš.
Dolů na vlastní pěst
Napětí přiživila i zpráva, že při sestupu se Jaroš rozhodl nečekat na své pomalejší spolulezce Jana Trávníčka a Petra Maška, kteří přenocovali ve druhém výškovém táboře, a na vlastní pěst se vydal do základny.
"Při vysokohorském lezení platí jiné zásady. Na takovémto postupu jsme byli společně domluvení a nikdo z nás to nepovažuje za špatné. Rychlost v horách znamená bezpečnost a čekat několik hodit ve vichřici na pomalejší spolulezce (kteří postupují ve dvou) by mohlo znamenat ohrožení života. Samozřejmě kdyby šlo o nějaký zdravotní problém nebo kdyby spolulezci řekli, žepotřebují pomoct, tak by sestup vypadal jinak," přiblížil horolezec.
15 kroků a pak 50 nádechů
Vysokohorské lezení se v mnohém liší od běžného. Horolezci nebojují ani tak s kolmými stěnami jako s nedostatkem kyslíku a zimou. I proto se často stává, že výstup vzdají jen pár stovek metrů před vrcholem, na víc už zkrátka nezbývají síly. "Lezecká náročnost vysokých hor je dána především klimatem a nedostatkem kyslíku. V terénu, kde na šestnáct kroků potřebuješ odpočinek a padesát nádechů, nemůžeš lézt technicky náročné pasáže," popsal Jaroš.
"Ve výšce 8500 m je strašně málo kyslíku - viděl jsem Pákistánce, jak dělá jeden krok a potom asi 4 minuty odpočívá, než udělá další krok. Když jsem ho 'předběhl', i pro mě následoval úsek, který z mojí paměti díky 'zrychlení' úplně vypadl - hrozilo mi bezvědomí. Tady jsem to nepočítal, ale na Lhotse jsem dělal patnáct kroků a potom jsem se musel 50x nadechnout, abych byl schopný udělat dalších patnáct," vyprávěl o nástrahách vysokohorského lezení.
V Pákistánu nemají pivo!
V Pákistánu se prý Jarošovi po úspěšném sestupu dlouho zůstávat nechtělo. "Setrvat dole v horách člověk určitě netouží, obzvlášť ne v Pákistánu, kde je strašné vedro a nemají tam pivo. Takže co nejrychleji domů!" Ve vážnějším tónu ale Jaroš dodal, že za nechutí zůstávat v Pákistánu je i místní bezpečnostní situace.
"Situace v Pákistánu je čím dál tím horší. Pravděpodobně i tím, že Američani omezili svojí vojenskou a finanční pomoc. V oblasti Nanga Parbatu s námi po silnici vždycky jela ozbrojená patrola, a když jsme spali v hotelu v Chilasu, hlídalo nás 10 vojáků se samopaly. Turismus jako takový, jak ho známe, v Pákistánu téměř neexistuje," uzavřel Jaroš.
