Zapomenutá československá mistryně světa, která změnila šachovou historii. Kdo byla Věra Menčíková?

Psal se rok 1929 a tehdy třiadvacetiletá žena vstoupila mezi dvacet jedna šachistů do hotelu Imperial v Karlových Varech, a rozvířila tak vody klidného sportu. Muži se sebevědomými úsměvy z počátku talentu nové účastnice nevěřili, a vídeňský šachista Albert Becker proto z žertu navrhl zřízení Klubu Věry Menčíkové sdružujícího hráče, které by hráčka porazila či s nimi remizovala.

Ironií osudu se Becker ihned stal jeho první členem a ostatní ho za jeho výkon zvolili předsedou. I přestože se celkově turnaj Menčíkové nepovedl, zapsala se nesmazatelně do povědomí všech zúčastněných a nezmizela z něj až do své předčasné smrti v roce 1944, kdy její klub čítal již přes sto šachistů.

Zahájení – zpátky na začátek

Věra Menčíková se narodila 16. února 1906 v Moskvě, v carském Rusku trávila s mladší sestrou Olgou celé dětství, i přestože její rodiče byli původem z jiných zemí. František Menčík pocházel z Čech, matka Olga Illingworthová byla poloviční Angličanka. V Rusku se seznámili, pracovali pro šlechtické rodiny a později zde vlastnili dům a mlýn.

Po revoluci o majetky přišli a rozhodli se pro změnu, rodina se ale stěhováním rozpadla. Otec se vydal zpátky do rodné vlasti a matka vzala obě dcery k babičce do Anglie, kde se usadily v malém městě St. Leonards-on-Sea. V roce 1923 začala starší Věra navštěvovat hastingský šachový klub, kde se jejím mentorem stal maďarský velmistr Géza Maróczy.

"Často se mne ptají, co mě přimělo, abych se vážně zabývala šachem. Zdá se, že atmosféra hlubokého mlčení a hustých kotoučů dýmu není vhodná pro mladou dívku. Nechť! Možná že za jiných životních okolností by mne nikdy nenapadlo tráviti tak čas, ale šachy jsou hra mlčenlivá, a proto se jeví zábavou pro člověka, který nezná náležitě jazyka," napsala pro ruský časopis Šachmaty Menčíková.

Úplné počátky budoucí kariéry se však odehrály už v Rusku, kde dostala k devátým narozeninám šachy, otec ji naučil základy hry a účastnila se prvního turnaje.

Střední hra – královna a průkopnice

Úspěchy v Británii na sebe nenechaly dlouho čekat a v roce 1926 zvítězila v Girl’s Open Championship. V soutěžích ale nemohla hrát pod britskou vlajkou, a tak reprezentovala otcovu zemi, jejíž občanství měla. V Československu pak Menčíková bývala na turnajích nebo na návštěvě u otce, česky ovšem neuměla.

Odmala mluvila rusky, a proto o ní i v dobách jejích vítězství psali v některých novinách jako o Rusce. Žádná ze tří zemí jí tak nebyla přímo blízká. Československo je však dodnes podepsáno u většiny jejích úspěchů.

V roce 1927 se konalo v rámci první šachové olympiády i první mistrovství světa žen a Menčíková ho ovládla jednoznačně, když získala z 11 bodů 10 a půl. V podobném duchu pak kralovala i na dalších šesti šampionátech mezi lety 1930–1939 (další titul získala v mistrovském zápase se Sonjou Grafovou v roce 1937, který byl potvrzen dodatečně). Z 83 partií, které na turnajích mistrovství světa žen sehrála, čtyřikrát remizovala a jen jednou prohrála. Její nadvláda tak byla nezpochybnitelná a vydobyla jí místo i na mužských turnajích.

Na týmovém turnaji v Ramsgate 1929 byla Menčíková jedinou ženou a připsala si zde své nejlepší umístění. Skončila na děleném druhém místě za bývalým mistrem světa Kubáncem José Raulem Capablancou, který ji nazval "jedinou ženou, která hraje jako muž".

I kvůli úspěchu v Británii byla v témže roce pozvána do Karlových Varů, kde hrála světová špička meziválečného šachu. Menčíková sice obsadila poslední dvaadvacátou pozici se třemi získanými body, ale dokázala překonat předsudky nejen Alberta Beckera a Klub Věry Menčíkové byl na světě.

Soudobý mistr světa Alexandr Aljechin, který byl na turnaji jako zpravodaj a reportáže publikoval v The New York Times, napsal: "Dosud jsem odkládal hodnocení Věry Menčíkové z Ruska, protože u osoby natolik výjimečné si to vyžaduje maximální opatrnost a objektivitu. Nicméně po 15 kolech je jisté, že je absolutní výjimkou mezi ženami."

"Je vysoce šachově nadaná a při další práci a sbírání zkušeností v turnajích se jí určitě podaří proniknout na prvotřídní mezinárodní úroveň. (…) Svět šachu má povinnost pomoci jí všemi prostředky k dalšímu rozvoji," dodal.

Koncovka – poslední šampionát

Přestože byla povětšinou na turnajích jediná žena v místnosti, zůstávala vždy klidná a u šachovnice stoická. "Celou hru sedí s rukama vpředu, aniž by pohnula svalem ve tváři," napsali o ní v British Chess Magazine v roce 1937.

Často se také soudobé listy věnovaly jejímu vzhledu a v Sussex Daily News z roku 1927 ji například popsali jako "malou domácí dívku s úžasným úsměvem a pravidelnými rysy".

Během života se živila výukou jazyků, trénováním šachu a psaním do šachových časopisů. Byla také jednou vdaná, když si v roce 1937 vzala editora Britského šachového magazínu Rufuse H. S. Stevensona. Svatbou získala po šestnácti letech v Británii občanství a na posledním mistrovství světa žen v roce 1939 už reprezentovala místo Československa novou zemi.

Druhá světová válka začala právě během turnaje v Buenos Aires, kde se konala šachová olympiáda i ženský světový šampionát. "Vraceli jsme se po dobrodružné plavbě z Jižní Ameriky. Cestou nás zadržel britský křižník a poručil změnit kurs. Druhá světová válka byla v plném proudu. Bylo to truchlivé loučení. Věděli jsme, že se hned tak neuvidíme, " vzpomínal československý hráč Karel Opočenský.

Po posledním a osmém světovém vítězství byla jmenována funkcionářkou Národního šachového centra, které však bylo po roce zničeno při náletech. Další ranou pak byla smrt jejího manžela v roce 1943. "Protiútok je duší hry. V dobách nouze, kdy čelíme velmi stísněné nebo dokonce prohrané hře, je naší nejlepší šancí na obnovení rovnováhy zavést komplikace," napsala v roce 1935 v The Social Chess Quarterly. Svůj protiútok vůči těžké době už nezvládla.

Šach mat – udeřila druhá světová válka

Osudného 26. června 1944 se Menčíková s matkou a sestrou, také úspěšnou šachistkou a účastnicí dvou světových šampionátů, schovávala v suterénu domu na jihu Londýna, když budovu zasáhla raketa V-1. Osmatřicetiletá Věra a šestatřicetiletá Olga spolu s jejich matkou zemřely, záznamy a poháry z šachové kariéry byly zničeny. V zahradě zůstal pouze neporušený protiletecký kryt.

"Zvědaví fanoušci se často ptají, jak by hrála Věra Menčíková v poválečných letech, když začaly sovětské šachistky přicházet do světové arény. (…) Menčíková by byla velkou v jakékoliv době. Sehrála obrovskou roli ve vývoji šachové kultury. Jméno Věry Menčíkové je velké i tím, že byla první šachovou Valentinou Těreškovovou (první ženou v kosmu)," vzpomínal československý šachista Salo Flohr.

Černobílý svět ztratil letitou královnu, která mohla dominovat ženské kategorii i déle, a další mistryní světa se stala až po válce v roce 1950 sovětská šachistka Ljudmila Ruděnková.

Kromě Věry Menčíkové zemřeli ve čtyřicátých letech i někteří její soupeři a významné osobnosti šedesáti čtyř polí.

Bývalí mistři světa Emanuel Lasker a José Raul Capablanca skonali ještě před Menčíkovou. V roce 1946 pak před obhajobou titulu zemřel za dodnes nevyjasněných okolností Alexander Aljechin. Československý šach zase přišel o dvě účastnice ženského světového šampionátu Nelly Fišerovou, která zemřela v koncentračním táboře, a Blaženu Janečkovou, která se účastnila odboje, přežila čtyři roky v táboře, skončila se šachy a zemřela v šedesátých letech.

V kontextu všech takových příběhů zůstalo jméno Věry Menčíkové možná na čas zapomenuto. Po letech však byl pojmenován pohár pro vítězky ženské šachové olympiády Vera Menchik Cup, v roce 2005 byla v Čechách zvolena Královnou šachu 20. století. O šest let později byla uvedena do Světové síně slávy Mezinárodní šachové federace (FIDE) jako první žena a opět tak vydláždila cestu dalším, které ji následovaly.