Tornádo bylo žluté a jmenovalo se Smolík

Před rokem jsme v našem Průvodci Tour de France připomínali osud dvou hrdinů počátků Závodu míru – vítěze ročníku 1949 Jana Veselého a jeho mladšího reprezentačního kolegy Jana Kubra, který pod přezdívkou Clifton fascinoval davy v polovině 50. let. Jeho kariéru ale komplikovala zranění – a hlavně smolný ročník 1957, který společně s Veselým vzdali.

Komunistické vedení jejich odstoupení považovalo za akt vzdoru. Funkcionáři si svůj vztek na dvojici cyklistů vybili naplno: pro oba sportovní kariéra skončila, třiadvacetiletý Kubr namísto ní betonoval orlickou přehradu. Zvůle minulého režimu se projevovala různě a mnohdy daleko horším způsobem, i tak ale dodnes zaráží svou nesmyslností.

Československý tým od té doby na největším závodě ve východním bloku strádal. Na dlouhou dobu posledním triumfem zůstalo vítězství Vlastimila Růžičky v šesté etapě ročníku 1957, která končila na stadionu v Lipsku – tom samém stadionu, na němž česká fotbalová reprezentace sehrála svůj první neúspěšný duel na letošním mistrovství Evropy.

Hubené období protrhl až Ladislav Heller, který triumfoval po sólovém nástupu v Karlových Varech. Psal se třináctý květen 1961 a Československo slavilo po čtyřech letech zase vítězství v etapě. Vyučený svářeč Heller se ale neradoval dlouho – hned následující den spadl na tramvajové koleji a nohu si zlámal tak pořádně, že se dlouhé měsíce učil znovu chodit. A nebyla to bohužel poslední tragická událost, která jej v životě potkala.

Maturita a nástavba

Československu nicméně dozrála po chudých letech konečně nová cyklistická generace. Jejím hlasitým mluvčím se stal Pavel Doležel, rodák z Černé Hory u Blanska a cyklista s přezdívkou Toleďák – to po Federicu Bahamontesovi, slavném španělském vrchaři, který se v roce 1959 stal vítězem Tour de France a šestkrát zvítězil ve vrchařské soutěži.

To se Doleželovi nikdy v kariéře pochopitelně nepodařilo – vyzkoušel si pouze závod nadějí Tour de l'Avenir. V československém mužstvu pro ročník 1964, které v roli kapitána vedl někdejší dráhař Josef Volf, ale platil za vycházející hvězdu. Vždyť před rokem málem pronikl mezi deset nejlepších, což se povedlo naposledy Veselému v roce 1955.

V týmu se znovu sešel s dalším mladíkem, jednadvacetiletým Janem Smolíkem. V mírovém družstvu se potkali již před rokem, kdy společně absolvovali také Avenir. "Naučili se hospodařit silami, naučili se jezdit strmé velehory s převýšením až 2000 metrů, naučili se sjíždět stokilometrovou rychlostí z hor, kde jen při pohledu dolů se normálnímu člověku točí hlava. (...) Maturita – Závod míru, nástavba – Tour de l'Avenir," napsali Jiří Holub a Zdeněk Paul ve své knize O žlutý trikot, která detailně mapuje tehdejší závod.

Maturitu (jak tu sportovní, tak skutečnou na Stavební průmyslové škole v Hradci Králové) tedy měl za sebou. A v obou případech prospěl. "V československém družstvu bylo sedm dříčů a jeden cyklista – Smolík," psalo se v novinách po návratu mužstva z Francie. Stále pouze začínajícího cyklistu to pobouřilo, ale ve skrytu duše možná i nakoplo.

V květnu 1964 přišel čas vše potvrdit na Závodu míru, který se tenkrát jel na trase Varšava–Berlín–Praha.

Tornádo bylo žluté

Ročník, od kterého letos v květnu uplynulo rovných šedesát let, začal v polském hlavním městě devíti okruhy. O vítězství se finišovalo na Stadionu Dziesieciolecia, tedy Stadionu Desetiletí, který se čtyři roky na to stal němým svědkem první živé pochodně Ryszarda Siwiece a jeho aktu na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. 

Devadesát cyklistů, kteří tvořili tehdejší peloton, se řítilo do finiše, v němž se radoval vyučený zámečník a debutant na Závodě míru Dieter Mickein. Rodák ze saského Sagaru, kterému doma díky elegantnímu stylu přezdívali Coppi, porazil druhého Smolíka a oblékl po své premiérové mírové etapě žlutý dres. Udržel jej i ve druhé etapě – 84 kilometrů dlouhé časovce družstev do Lodži, kterou vyhrálo družstvo Německé demokratické republiky před Sovětským svazem a třetím Československem.

Po třetím dnu ale už bylo všechno jinak. Pády a větrné poryvy roztrhaly peloton kdesi mezi Lodží a Vratislaví. Vítězové: trojice Čechoslováků včetně Smolíka. Poražení: Němci, kteří zůstali vzadu se svou ikonou, dvojnásobným vítězem Gustavem Adolfem Schurem, a lídrem závodu Mickeinem. Do čela se – i kvůli obětavé týmové práci domestiků v červené, modré a bílé – již nevrátili. "Das war ein Meisterstück," pochválil Schur soupeře.

Smolík byl rázem ve žluté a svůj dres už nikomu po zbytek závodu nepůjčil. Právě naopak, navyšoval převahu v individuální klasifikaci. Poprvé v Berlíně, kam závod dorazil čtrnáctého května. Před sedmi lety se tu jeho předchůdci Janové Veselý a Kubr plížili ulicemi jako prašiví psi a čekali na příjezd vlaku, který je měl odvézt zpátky do Prahy – a do cílové rovinky jejich kariér. "Chodili jsme po Berlíně sem a tam. Start deváté etapy byl za rohem. Nešli jsme se tam ani podívat. Nepatřili jsme tam. Už jsme nebyli lidmi, ale vyvrheli," vzpomínal po letech Veselý.

Smolík měl úplně jiné problémy, lépe řečeno neměl žádné. V ulicích města zaútočil podobným způsobem, jako to v současném pelotonu umí jezdci jako Alberto Bettiol či Filippo Ganna: brutálně, bez kompromisů. "Tornádo bylo žluté a jmenovalo se Smolík," napíší Holub s Paulem ve své reportážní knížce z průběhu tehdejšího závodu. "Osmdesát tisíc lidí čekalo modrý dres s holubičkou a uvidělo sršně," hodnotili dusno na Stadionu Waltera Ulbrichta, který šel k zemi v roce 1992 a nyní na jeho místě stojí sídlo Spolkové zpravodajské služby. 

Od Smolíka to nebylo všechno. Vyhrál také v Erfurtu, kde byl jeho triumf zastíněný neúspěchem celého družstva, které kleslo až na páté místo v tabulce národů (která ten rok zahrnovala kromě kubánského týmu i podivuhodný výběr tří kontinentů se zástupci Libanonu, Austrálie, Švédska a Norska). Třetí a poslední triumf v ročníku přidal o den později v Oberhofu, dnes známém především jako dějiště biatlonového Světového poháru.

Sedmnáctého května 1964 ale bylo toto středisko ležící v Durynském lese svědkem dojezdu pětačtyřicetikilometrové horské časovky. Na tabuli, která v zimě ukazuje časy biatlonistům, se jeden po druhém zobrazovaly výkony závodníků – v cíli již byli Schur, Wiedemann nebo loňský vítěz Klaus Ampler. Ani jeden z Němců však na Smolíka, který startoval jako poslední, neměl. Na lyžařském stadionu hrála dechovka, ale domácím do kroku nebylo. Tohle nebyl jejich závod. Pro vítězství si se svojí obvyklou placatkou rumu v kapse dresu jel jednadvacetiletý Smolík.

Na kole pod taktovkou Stasi

Zastavme se ještě – zatímco Smolíček pacholíček upaluje přes Aue, Karlovy Vary, Liberec, Pardubice a České Budějovice do pražského cíle – u jména, které již padlo. Dieter Wiedemann jel podobně jako Smolík nebo Doležel svůj druhý Závod míru. Rodák z malého saského města Flöha, které je dnes prakticky již předměstím Chotěbuzi, měl ale během etap myšlenky na úplně něco jiného než jen na závodění.

Cyklistický historik Herbie Sykes ve své knize The Race Against the Stasi líčí, co vůbec obnášelo být východoněmeckým sportovcem. V případě cyklistů to znamenalo důkladné prověrky, hlídání na každém kroku, síť informátorů a neustálý tlak na spolupráci s tajnou službou Stasi. Sportovní hledisko se ztrácelo pod tím vším kdesi hodně hluboko. Samotní cyklisté byli figurky na šachovnici. Tahal za ně někdo úplně jiný. Člověk bez tváře a těla.

Wiedemannův příběh se proplétá napříč jeho knihou. Je nevšední v tom, že důvody čtyřiadvacetiletého Němce k emigraci nebyly primárně politické, nýbrž romantické – dívka, se kterou se hodlal oženit a se kterou si dopisoval, žila na západní straně hranice. Wiedemann se během roku 1964 rozhodl k tomu, že tento vztah je pro něj důležitější než cyklistická kariéra v zemi, která jej sice vyzdvihuje na piedestal coby reprezentanta NDR, ale mezitím jej za jeho zády hlídá na každém kroku.

Využil k tomu olympijský kvalifikační závod, který v létě toho roku hostilo město Giessen. "Věděl jsem, že tím ztratím vše, co nechám za sebou: rodinu, přátele, které jsem znal od dětství. Ale byl to můj život," říká v knize třetí cyklista tehdejšího Závodu míru. "Jeli jsme tam narvaným autobusem. Byl plný lidí, které jsem v životě nevěděl a o kterých jsem mohl jen předpokládat, že to byli agenti. Určitě se tam nejeli dívat na památky," dodává.

Jeho plán se mu nakonec vydařil. Naložil kolo do kufru a s pomocí rodiny své nastávající zmizel z dohledu. Měl před sebou nový život, který jej o tři roky později dovedl i na Tour de France. Dieter Wiedemann byl v roce 1967 na Mont Ventoux jedním z těch, kteří projížděli okolo dehydrovaného a popleteného Toma Simpsona, který se již na rozdíl od nich z hory dolů do údolí nevrátil. Vyzkoušel si také profesionální mistrovství světa nebo belgické klasiky. Založil rodinu. Dočkal se čtyř pravnoučat.

Vztahy s jeho východoněmeckou rodinou ale emigraci nepřežily. Jeho otec ztratil práci, bratr musel přestat závodit, matka se přes jeho odchod nepřenesla. V Sykesově knize najdeme také spoustu dokumentů z archivu Stasi, které ukazují, jak prošpikované informátory bylo tehdejší Východní Německo. "Oběťmi jsme ale byli my všichni," říká v závěru Wiedemann.    

Když se nedařilo, všechno bylo špatně

Pro československou výpravu domácí etapy skončily dalšími vavříny. Heller si zopakoval po třech letech svůj "lázeňský" triumf na karlovarské kolonádě. Jeden z nejtalentovanějších cyklistů své generace tentokrát dorazil až do Prahy bez karambolu a připsal si desáté místo – svůj nejlepší výsledek. Vylepšit jej mohl v roce 1965, kdy vyhrál svou třetí a poslední etapu. Ovšem pád v Tatrách pro něj skončil zlomenou nohou, která prakticky ukončila jeho kariéru. Hellerův osud, který popisuje Ota Pavel ve své povídce Pár kilometrů od Terezína, byl plný patálií a skončil předčasně. V únoru 1970 jej na trati do Děčína přejel vlak. Bylo mu jednatřicet let.

Pavel Doležel přidal poslední etapový triumf v Českých Budějovicích a pak už přišla na řadu Praha. Fanoušci na stadionu pražského Dynama (nynější Slavie) čekali v desetitisícových počtech – starý Eden praskal ve švech. "Uprostřed zelené plochy stáli společně dva muži. Jeden uprášený, který ještě neměl ani čas na umytí, druhý v civilu, s cyklistickou čepičkou na hlavě. Dva sportovní kamarádi, dva přátelé pro život," líčí pamětníci setkání Täveho Schura s Janem Veselým. 

Dnes už žije pouze Schur, který v únoru oslavil třiadevadesáté narozeniny. Když budete mít štěstí, narazíte na něj v muzeu Závodu míru ve vesnici Kleinmühlingen nedaleko Magdeburgu. "Na Závodu míru se mohli potkat lidé z celé střední Evropy. Byl to ale také symbol přátelství mezi příslušníky všech národů. Lidé tu byli velice příjemní a ten nejvíce přátelský, to byl Jan Veselý. Potkávali jsme se s celými rodinami, třeba na pražských Vinohradech. Byl to pro mě hrozně důležitý člověk," vyprávěl mi před pěti lety, kdy se svou vitalitou stále mohl rovnat mnohým padesátníkům. A nebyly to jen řeči: vždyť svého syna pojmenoval Jan na kamarádovu počest.

Hvězdou dojezdu ale byl Smolík, který se v jednadvaceti stal nejmladším vítězem mírového závodu (pro srovnání, Veselému bylo v roce 1949 téměř šestadvacet). "Po mém vítězství se strhlo celonárodní šílenství, doma jsem měl dva kufry dopisů od fanoušků, rodiče mi je pomáhali třídit. Jezdit jsem z besedy na besedu, až jsem z toho byl nešťastný. Asi měsíc jsem proto neseděl na kole," popisoval své léto 1964 před několika lety pro MF Dnes.

Také on brzy podobně jako Veselý poznal, jaké to je, když se přízeň osudu a KSČ otočí. "Výkon cyklistů se posuzoval jen podle Závodu míru, mistrovství světa nebo olympiáda nikoho nezajímaly. Když dopadl dobře, všechno bylo v pořádku a člověk mohl jezdit po světě po závodech. Ale když se nedařilo, všechno bylo špatně," dodal.

Závod míru jel ještě čtyřikrát. V roce 1967 vezl žlutý dres, ale neudržel jej a spadl na čtvrté místo. Naposledy startoval o tři roky později, kdy toužil po zahraničním angažmá – dokonce již měl vše domluvené v Itálii a navíc mu režim přislíbil, že pokud Čechoslováci skončí v soutěži národů na stupních vítězů, dostane souhlas k vycestování. "Bohužel, přišel za mnou trenér Kamil Haťapka s tím, že to nejde. Kvůli normalizaci to stát zarazil," vzpomínal. 

Kariéru ukončil v roce 1972, kdy mu bylo teprve třicet let. Další život se s ním nemazlil, vystřídal mnoho zaměstnání včetně řidiče kamionu nebo traťového komisaře na Masarykově okruhu, potkala jej tragédie v rodině. Vždycky zůstala myšlenka na to, co mohlo být. Vzpomínky na květen 1964 však nic nevymaže.  

Výsledky Závodu míru 1964:

1. Jan Smolík 54:49:08
2. Günter Hoffmann (NDR) +7:45
3. Dieter Wiedemann (NDR) +7:55
4. Jan Kudra (Polsko) +8:29
5. Ryszard Zapala (Polsko) +8:36
10. Ladislav Heller +11:06
14. Pavel Doležel +11:57
26. Rudolf Schejbal +20:21
38. Emanuel Lešetický +45:13
46. Josef Volf + 1:21:31

1. Německá demokratická republika 166:46:59
2. Rumunsko +6:14
3. Polsko +7:36
4. Československo +11:14
5. Maďarsko +18:01