Christophe Bassons. Pan Čistý uprostřed Armstrongova pelotonu

Tour de France 1998. Peloton se chystá na Grand Départ, fanoušci studují silnice, po kterých se jezdci budou prohánět, týmy finišují s posledními přípravami – a mezitím vše zastíní zprvu snad nenápadný incident na belgicko-francouzských hranicích blízko Lille. Dodávku stáje Festina (předního týmu té doby s hlavní hvězdou Richardem Virenquem) zastaví francouzští celníci. Obsah nákladového prostoru zatřepe cyklistikou – nic už nebude takové jako předtím.

Soigneur týmu Willy Voet převážel na start Tour zásoby EPA, anabolických steroidů, balení injekčních stříkaček a vůbec plejáda nedovolených produktů to byla vcelku úctihodná. V následujícím týdnu se zhroutí jedna z největších stájí pelotonu, Virenque s pláčem opustí Tour a vždy bude už jen stínem sebe sama, cyklistika prožije jednu z vůbec největších ran na své pověsti – a nyní už po více než patnáct let se bude s většími či menšími úspěchy snažit setřást dopingová podezření a skandály. Christophe Bassons se tehdy nacházel v samém centru příběhu.

"Nepatří k těm podvodníkům, nenáleží do toho prostředí," napíše se o Bassonsovi v týdnech po aféře Festina. Tehdy 24letý Francouz se skutečně vymykal – jako jediný z jezdců stáje Festina neměl pozitivní test, takříkajíc nebral. V pelotonu, který budou stabilně rok co rok sežehávat dopingová odhalení, sama o sobě věc, která dávala fanouškům určitou naději. A jestli jde Bassonse obdivovat pro jeho postoj v prostředí, kde se EPO či jiné nedovolené substance staly normou, pak nemenší pozornost si zaslouží jeho následující kroky. V roce 1999, na optimisticky nazvané Znovuzrozené Tour, bude pro francouzský list Le Parisien psát pravidelné sloupky, které nabídnou komentáře zevnitř pelotonu.

• "Nepopisoval nijak dramatická odhalení, ty sloupky byly spíše nevinné, až skoro zábavné pohledy do jezdeckého světa. Někdy se i sám stavěl proti podezřením – po etapě do Blois, kde padl rekord v průměrné rychlosti, viděl jako důvod silný vítr. Nicméně o Lanci Armstrongovi, který se vrátil po překonané rakovině, napsal, že jeho výkony peloton šokovaly," dává určitý náhled novinář Ian Austen.

Tím definitivně zkřížil cestu texaské hvězdě. Známé jsou pak události z desáté etapy tehdejší Tour, která si klestila cestu na Alpe d'Huez. Peloton v reakci na Bassonsovy sloupky záměrně jel pomalé tempo – a když se Francouz pokusil odjet, kolektivně ho na rovinatém úseku hlavní pole pohltilo. Z této etapy ale hlavně pochází konverzace, která se ve své ošklivosti rovná snad jen Armstrongovu gestu směrem k Filippo Simeonimu.

"Přijel ke mně, dal mi ruku na rameno a před zraky všech ostatních mě zastavil. Řekl, že to, co říkám, není pravda a že je to špatné pro cyklistiku, že to nesmím říkat a měl bych přestat závodit, skončit na Tour. Na konec mi začal nadávat," popisoval později. "Jeho obvinění nejsou dobrá pro cyklistiku, pro jeho tým, pro mě, vůbec pro kohokoliv. Jestli si myslí, že ten sport takto funguje, mýlí se a raději by měl jet domů," po etapě řekl na kamery Armstrong.

Bassons se stal osamocenou figurkou uprostřed takměř dvousethlavého startovního pole. Psychicky izolován a v situaci, kdy ho i jezdci vlastního týmu (tehdy už FDJ) odmítali byť jen zdravit, ještě dokončil následující etapu do Saint Etienne – před tou další v brzkých ranních hodinách opouští hotel a v závodě končí. Jezdec, upozorňující na ne zcela zdravé poměry sportu, ještě k tomu v závodě, který se veřejně hlásil k ideji čistého sportu, byl okolím de facto vyštván.

Jen o pár měsíců dříve, na Giro d 'Italia, přitom opustil závod jiný jezdec – Marco Pantani po pozitivním testu na EPO. Zatímco u italské hvězdy se rozpoutaly mediální bouře, kontroverze a apologie, Bassonsův odjezd proplul na okraji veřejného zájmu. "Má málo přátel, spoustě lidí vadí. Jeho osamocenost je živoucím důkazem toho, že se ve sportu nic podstatného nezměnilo. Peloton už zapomněl na číslo 152," napíší později noviny.

• "Cítil jsem šílené napětí. Někteří se mnou vůbec nemluvili, jiní předstírali, že se vlastně nic nestalo. Nejsem jediným čistým jezdcem, ale není mnoho těch, kteří to o sobě mohou říct," řekne v následujících letech, kdy se pokouší pokračovat v kariéře v dresu menšího týmu Jean Delatour.

Poté, co se ho v roce 2001 při závodu Four Days of Dunkerque několik jezdců "pokusilo shodit do škarpy", pak dokonce končí docela. "Začalo to být nebezpečné a já jsem si uvědomil, že to za to nestojí." V následujících letech se bude věnovat vyučování na vysoké škole, následně i své pozici na ministerstvu, kde má na starost problematiku dopingových testů.

Dovětek pak přinese sklonek minulého roku, kdy po letech dojde k setkání Amrstronga s Bassonsem. Američan se na dvě sezony (2009 a 2010) vrátil k závodění, avšak toto rozhodnutí mu více než cokoliv jiného přineslo problémy s antidopingovými agenturami i kritickým veřejným míněním. Americká USADA vydá v roce 2012 svou zprávu, ve které odejme Armstrongovi všech sedm titulů – a dá mu doživotní zákaz. V lednu 2013 pak proběhne známé interview s Oprah Winfreyovou, v němž se přizná k většině (odmítá například stále doping v letech svého návratu na Tour) obvinění.

Od té doby sledujeme Armstrongovu snahu prezentovat se jako kající se člověk, který ví, že jeho minulost je zaplněná chybami. Sem spadá i jeho schůzka s Christophem Bassonsem v hotelu na Champs Elysées, tedy na místě, kde slavil o dekádu dříve své tituly. Přišla omluva a určité, alespoň navenek prezentované smíření. Kdo je vítězem a kdo poraženým, je v tomto příběhu zřetelné.