BLOG: Pět gólů v Osijeku. Realita, nebo den blbec?
Byla to darda – fotbalová reprezentace prohrála 1:5 s Chorvatskem v Osijeku. A tak si říkám, jestli je to obraz současného českého fotbalu, který poráží trpaslíky z Gibraltaru i ty odrostlejší z Faerských ostrovů i ty už hodně vzrostlé z Černé Hory, nebo je to jen shoda okolností?
Nejspíš směs obojího. Trenér Hašek ví, že lepší hráče k dispozici neměl, až na zraněného Hložka. "Hráčům nelze upřít snaha. Ale soupeř má prostě takovou kvalitu, že vás při jakékoliv malé chybě okamžitě potrestá," řekl kouč s tím, že rozdíl mezi oběma týmy byl na hřišti znát.
Co s tím? Noví bojovníci se zatím nerodí, a když už, tak bojovníků máme celkem dost, potřebujeme hlavně fotbalisty, kteří dokáží i v tom současném rychlofotbale vymýšlet a realizovat nečekané nápady. Měnit rytmus hry, strhnout tým.
To nám zatím v konfrontaci se špičkou schází. Kdo může být vůdcem? Kapitán Souček má zkušeností na rozdávání, je na hřišti cítit, jde příkladem v bojovnosti, dal i gól, ale špílmachr to není.
Černý po báječné sezoně ve Skotsku jede, snaží se vymýšlet, ale to, co platilo na Černou Horu, bylo na chorvatskou sílu málo.
Něco podobného by se dalo napsat i o Šulcovi.
A obávaný kanon na hrotu útoku jménem Schick není hráčem do mezihry. Potřebuje servis kolem vápna soupeře, tam si najde místo, naběhne si, uvolní se a udeří. A když není z čeho, neudeří.
Třeba Zelený hlavně v první půli naznačil, že se nebojí vlka (ani toho chorvatského) nic. Obešel hráče, naběhl si, zatáhl balon… ale často neměl ani komu míč dát.
A takhle bychom mohli brát hráče po hráči. "Není to žádná tragédie, život jde dál," řekl po zápase Karel Poborský, ale moc radosti mu ta konfrontace zjevně nepřinesla.
I když v tom byly dvě hodně nešťastné penalty, u nichž byl vždycky Holeš. Ale myslím si, že mu nemůžeme vyčítat ani jednu. A tu ruku u těla, kterou posoudil rozhodčí jako druhou pentli, tu si měl podle něho asi uříznout. Zmatky kolem posuzování ruky v pokutovém území to jen podpořilo.
Ovšem zpátky k tématu. Byl to den blbec českého fotbalu. Po přestávce a českém vyrovnání se najednou všechno sesypalo a bohužel se nenašel nikdo, kdo by se tomu vzepřel.
Nadějí je možná rozjetý Kušej. Podsaditý řízek z Edenu, který si troufne na kohokoliv. A sebevědomí nám hlavně v úvodu zápasu hodně scházelo a na konci už tam nebylo vůbec.
A tak nezbývá než doufat, že se na šampionát dostaneme z baráže, protože z prvního místa už to moc nepůjde, i kdybychom doma Chorvatsko porazili, protože při rovnosti bodů rozhoduje skóre.
Nedělejme si velké plány a mrkněme se do toho zrcadla, které nám Modrič a spol. nastavili. A můžeme doufat, že přece jen trochu zkresluje.
Nelze jen doufat, že za čas budeme tam, kde jsme bývali, když národní tým vozil medaile z mistrovství světa a hlavně Evropy. Třeba už jednadvacítka na nadcházejícím Euru na Slovensku naznačí, že svítá na lepší časy.
A chce to jít tomu svítání naproti, protože výchova špičkového fotbalisty je dlouhý proces a k tomu, abychom našli ty správné talenty, musíme mít také ty správné trenéry. Neboť, jak známo, všechno souvisí se vším.
