Černý den pro motorsport: tragédie v Le Mans si vyžádala téměř stovku obětí
I po 70 letech zůstává masakr během vytrvalostního závodu v Le Mans největší tragédií v dějinách motoristického sportu. Po strašlivé havárii vyhasl život nejméně 83 lidí, zraněných bylo na dvě stovky. Z dnešního pohledu se zdá jen těžko uvěřitelné, že se i za těchto okolností v závodě pokračovalo.
Jedenáctého června 1955 přišlo na slavný závod 24 hodin v Le Mans na čtvrt milionu diváků, včetně rodin s dětmi. Dvě hodiny a devatenáct minut po startu zamířil vedoucí jezdec Mike Hawthorn se svým vozem Jaguar do boxů. Za ním jedoucí Lance Macklin se snažil pomalému vozu vyhnout a vjel do cesty Pierru Leveghovi. Ten už zareagovat nestačil, jeho Mercedes pravým předním kolem najel do Macklina a v rychlosti přes 200 kilometrů za hodinu vystřelil do davu diváků.
Poslední gesto, které bezmála padesátiletý Levegh ještě stihl udělat, bylo zvednout ruku, aby varoval za sebou jedoucího Juana Manuela Fangia. Tím legendárnímu závodníkovi zřejmě zachránil život, sám ale byl po nárazu katapultován z vozu a po dopadu na zem byl na místě mrtev – prakticky před očima své manželky Denise, která závod sledovala z boxové uličky.
Vrak Leveghova vozu se po dopadu roztříštil, explodoval a začal hořet. Létající trosky, výbuch a požár zabily nejméně 82 dalších lidí, podle některých odhadů jich mohlo být ještě více. Kvůli speciální karoserii mercedesu ze slitiny hořčíku hořel vrak dokonce dlouho a intenzivně, zvlášť když se pořadatelé snažili požár uhasit vodou.
O rozsahu tragédie přitom věděli vlastně jen lidé v bezprostřední blízkosti nehody. Těžko lze uvěřit tomu, že závod nebyl zastaven, a to údajně proto, že se pořadatelé obávali, aby následná panika a hromadný odchod diváků nezkomplikovaly zásah záchranářů. Ředitel závodu navíc později argumentoval tím, že rozhodnutí o zastavení závodu mohl vydat pouze prefekt.
Ze závodu tak po několika hodinách odstoupily pouze zbývající dva mercedesy. Podle všeho ale nikoliv z piety, nýbrž z obavy, že by tragédie mohla poškodit dobré jméno automobilky. Jaguar naproti tomu své vozy ze závodu odvolat odmítl.
Později se sice slavné stříbrné šípy Mercedes stáhly na dalších třicet let z motoristického sportu úplně, toto rozhodnutí ale bylo podle všeho předem plánováno a s tragédií nesouviselo.
Hawthorn, který byl do jisté míry spouštěčem tragédie, nakonec se svým spolujezdcem Ivorem Buebem závod vyhrál. Obvyklé oslavy vítězství se sice nekonaly, nicméně se objevila fotografie usmívajícího se Hawthorna na stupních vítězů s lahví šampaňského. Snad bylo řízením osudu, že Hawthorn i Bueb zahynuli čtyři roky po tragédii: Bueb v závodě formule 2 ve Francii, Hawthorn při dopravní nehodě.
Pokud jde o příčiny tragédie z 11. června 1955, dávala se vina Hawthornovi (za neopatrný manévr před zastávkou v boxech), Macklinovi (za špatné vyhodnocení vzniklé situace) nebo nebohému Leveghovi, který prý kvůli poměrně vysokému věku neměl již dostatečně pohotové reakce. Oficiální vyšetřovací verze ovšem konstatuje, že přímou vinu nenese nikdo z jezdců a že šlo o politováníhodnou souhru náhod, jejíž katastrofální důsledky způsobila nedostatečná bezpečnostní opatření na okruhu a nezabezpečený prostor pro diváky.
V důsledku neštěstí prošla trať v Le Mans výraznými stavebními úpravami, především v prostoru boxů a míst pro diváky.
Po tragédii byly v několika zemích automobilové závody dočasně zakázány, nicméně například ve Francii zákaz trval pouhé tři měsíce. Ve Švýcarsku, které do té doby hostilo Velké ceny formule 1 na slavném okruhu Bremgarten, byly automobilové závody zakázány definitivně. Ty, které se jely jako Velká cena Švýcarska, se konaly na území jiných států (například ve francouzském Dijonu). A protože nic netrvá věčně (dokonce ani nečlenství Švýcarska v OSN, jejímž členem se země stala až v roce 2002), byl zákaz závodů na okruzích zrušen docela nedávno – 31. května 2022.
