Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Hokej na zemi

Den, kdy mělo Peklo severu dva vítěze. Před 70 lety se v Roubaix rozhořela italsko-francouzská válka

Kdo se může nazývat vítězem cyklistického závodu? Ten, kdo projede první cílem, anebo ten, kdo nejrychleji zvládne vytyčenou trasu? Přesně tento problém se vyskytl v roce 1949 po skončení Paříž–Roubaix. Na vítězství si činil nárok domácí André Mahé i jeho italský sok Serse Coppi. Jejich souboj neskončil na velodromu v Roubaix, ale až o půl roku později na ústředí UCI. Přímý přenos závodu Paříž–Roubaix sledujte v neděli od 10:55 na ČT sport a webu ctsport.cz.

Serse (vlevo) a Fausto Coppi
zdroj: ČTK

"Žádný závod nikdy neskončil ve větším zmatku. Paříž–Roubaix z roku 1949 má dodnes dva vítěze. Dojeli ale zvlášť, v pořadí mezi nimi skončil další jezdec a oba také do cíle dorazili po odlišné trase," napsal historik cyklistiky Les Woodland ve vzpomínkách na závod, od něhož příští týden uplyne 70 let. "Dvě mezinárodní federace se tehdy musely dohodnout, jak to vyřeší," pokračuje Woodland. Zkrátka, byl to velký zmatek.

Cyklistický závod je přitom poměrně přímočarou záležitostí: máte prostor společného startu, určenou a vytyčenou trasu a poté také cílovou čáru, kterou závodníci musí překonat. Kdo dorazí první, je vítězem. Nic světoborného. Jenže sedmnáctého dubna 1949 se v areálu velodromu v Roubaix vše tak zamotalo, že spolu cyklističtí fanoušci dvou zemí byli několik měsíců na nože a jeden z vítězů dokonce cítil hořkost ještě krátce před svou smrtí (2010). 

Přitom před samotným startem byli favorité úplně jiní. Italští fanoušci byli nažhavení, neboť o týden dříve Fiorenzo Magni vyhrál závod Kolem Flander (své vítězství zopakuje i v dalších dvou letech). "Třetího muže" italské cyklistiky, jemuž doma nikdy zcela neodpustili jeho nejasnou válečnou minulost, však zastiňoval slavnější a úspěšnější Fausto Coppi. Dokáže "Il Campionissimo" vyhrát slavné Paříž–Roubaix hned na první pokus?

Coppi si do Francie vzal silný tým domestiků, ve kterém bleděmodrý dres stáje Bianchi vezl i jeho mladší bratr Serse. Byla to obrovská palebná síla, jíž hodlal čelit loňský šampion a jeden z nejlepších klasikářů všech dob Rik van Steenbergen. Belgickou enklávu navíc zastupovali i v duhovém dresu jedoucí Briek Schotte či trojnásobný vítěz Flander z válečných let Achiel Buysse – všechno nekompromisní flanderští tvrďáci.

Drama proběhlo za tribunami

Jenže jak už to tak někdy bývá, velcí favorité se také můžou navzájem střežit natolik, že zapomenou, že se celý závod netočí jen kolem nich. Přesně k tomu došlo v závěru tehdejšího "Pekla severu". Když pětadvacet kilometrů před cílem zaútočil nepříliš známý Francouz Jesús Moujica, nepustili se za ním Coppi s Van Steenbergenem, nýbrž dvojice Belgičanů Florent Mathieu a Frans Leenen, které brzy doplnil ještě další z domácích Francouzů André Mahé. 

Ostatní sledovali, jak mizí v dáli. Ze čtveřice se stala trojice poté, co Leenenovi podklouzlo kolo, zbylí tři ale ujížděli dál až do Roubaix. Mahé vedl, Moujica s Mathieum jej s odstupem následovali. Bretaňský cyklista se už viděl na velodromu a v rychlosti následoval pokynů francouzského žandára, který mu máváním ukazoval cestu. Jaké však bylo jeho zděšení, když o pár chvil později zjistil, že se nenachází před ochozy velodromu, nýbrž za nimi.

"U vstupní brány do velodromu bylo spoustu lidí, celé davy. Cesta byla zablokovaná. Jeden četník mi ukázal cestu, ale ta vedla za hlavní zeď velodromu, kde parkovala týmová auta. Byl to jeden velký chaos," vzpomínal Mahé s odstupem šesti desítek let. Před pár okamžiky si jel pro jisté vítězství, jenže nyní stál vně stadionu a bezmocně se rozhlížel. A oba jeho pronásledovatele potkal stejný osud a též hledali, jak se dostat dovnitř.

Navíc Moujica si v nastalém zmatku ještě ulomil pedál. "Byl tam nějaký novinář na motorce, který na nás řval, že jsme špatně. Najednou jsem uviděl postranní vchod, kterým se dovnitř dostávali reportéři," líčil Mahé. Spolu s Mathieum se prodrali přes novinářskou galerii a špalíry čekajících lidí, překonali schody a dostali se až na dráhu. Oba nasedli na kola a začal sprint o vítězství, který vyhrál domácí Mahé. Propuklo nadšení. Lidé křičeli. A Mahé oslavoval.

"Upřeli mu vítězství." André Mahé, jeden ze dvou šampionů Paříž-Roubaix roku 1949
zdroj: levelomanevintage.blogspot.com

Kdo je vítěz?

Zatímco ochozy bouřily, řítili se na velodrom další jezdci. Sprint o třetí místo vyhrál Coppi, nikoliv však Fausto, nýbrž jeho mladší sourozenec a oddaný domestik Serse. Když se ale starší z Coppiů dozvěděl, co se před jejich dojezdem událo, přesvědčil Serseho, aby podal proti výsledku oficiální protest – Mahé totiž přece neabsolvoval kompletní trasu závodu tak, jak byla organizátory vytyčená. Tím pádem nemohl být ani korunován vítězem.

Pár minut nato vylezl Mahé ze sprchy a ke svému zděšení už nebyl vítězem Paříž–Roubaix. Henri Boudard, na něhož coby rozhodčího padlo rozhodnutí, totiž italskému protestu vyhověl. "Jen jsem následoval pravidla," bránil se, když se něj začaly sypat francouzské nadávky. Mahé opravdu neprojel celou trať a jeho cesta skrz novinářský sektor sice byla vskutku nečekaná, v oficiálním itineráři však o ní nebyla ani zmínka.

Boudard měl jasno, to Serse Coppi je vítězem! "Starší Coppi chtěl, aby se jeho bratr dočkal slavného vítězství. Fausto byl velký šampion, ale takovéhle chování bylo pod jeho úroveň. Šampion jako on nikdy neměl takhle klesnout," hořce vzpomínal 87letý Mahé. "Byl jsem sám, nikdo kolem mě, a sám bych také vyhrál. Když jsem zaútočil, Serse mi nestačil. To já jsem vyhrál Paříž–Roubaix," dodal.

Jestli si myslíte, že tímto celá aféra skončila, jste však daleko od pravdy. Emoce ještě nestačily utichnout, když pět dní po skončení kontroverzního Roubaix francouzská cyklistická federace prohlásila Mahého (již podruhé) vítězem. Jakmile se to však dozvěděli Italové, podali (již podruhé) oficiální protest, tentokrát až k vedoucím orgánům Mezinárodní cyklistické unie (UCI). Ta na své rozhodnutí nechala všechny čekat čtyři měsíce...

Ilustrační foto
zdroj: ČT sport

... a v srpnu 1949 rozhodla, že závod nevyhrál Mahé ani Coppi. "UCI vyhlašuje, že závod nemá vítěze," znělo cyklistickým světem. Takový krok pochopitelně nepotěšil nikoho. Francouzi se cítili poškození, Italové okradení. "Je to krásný závod a rád bych tu někdy zvítězil. Pokud však Serseho nevyhlásí vítězem, pravděpodobně už Roubaix nikdy nepojedu," přilil olej do rány Fausto Coppi. 

UCI nakonec povolila a v listopadu změnila svůj verdikt. Paříž–Roubaix z roku 1949 znalo, nyní již definitivně, své vítěze, kterými byli jak Mahé, tak Serse Coppi. Oba byli prohlášeni šampiony a jejich jména zůstala na seznamu vítězů. Cyklistické unii se tak nakonec, více než půl roku po kontroverzních událostech, podařilo situaci vyřešit ve stylu chytré horákyně. Komu nakonec záleželo na tom, kdo se jak dostal do cíle. Hlavně že každý dostal to, co chtěl.

Bohužel, mladší z Coppiů si svého jediného velkého vítězství příliš neužil. O dva roky později se jeho galuska ve sprintu závodu Milán–Turín dostala do tramvajové koleje a Serse se těžce uhodil do hlavy. Na svém kole ještě zvládl dojet na hotel, avšak večer se mu udělalo zle a krvácení do mozku už nedokázalo zastavit ani rychlé převezení do nemocnice. Serse umírá v červnu 1951 v náručí svého staršího bratra předtím, než ho lékaři stačili operovat.

Sám Fausto Coppi vyhrál jen jednou, a to hned v ročníku 1950. Tehdy o triumfu žádných pochyb nebylo: legendární Ital absolvoval posledních pětačtyřicet kilometrů sám a před cílem mohl i zvolnit. V Roubaix byl i tak o tři minuty dříve než jeho nejbližší soupeř. Avšak ani život nejslavnějšího nositele jména Coppi nebyl dlouhý. Fausto umírá na malárii dva dny od Nového roku 1960. Spolu s ním končí i zlatá etapa cyklistické historie.

Zdroj
ČT sport, Cycling's 50 Craziest Stories, The Monuments

Hlavní zprávy

Nejčtenější články