V čem tkví krize paralympijského sportu u nás? Problematickou se jeví struktura svazů pod ČPV
Sport handicapovaných je v Česku na ústupu. Tvrdá data jsou neúprosná – ubývá nejen počet paralympijských medailistů, ale také samotných sportovců s postižením. Když se k tomu přidají potíže s dotacemi z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a jako nechtěný bonus odliv sponzorů ze soukromého sektoru, naráží český parasport také na problémy s financováním. Kde hledat společný jmenovatel nastalé situace? Částečnou odpovědí je nepraktická struktura Českého paralympijského výboru.
Orientaci v prostředí českého sportu handicapovaných znesnadňuje mnoho faktorů, tím hlavním je ale komplikovaná struktura Českého paralympijského výboru (ČPV).
Výbor zastřešuje asi 16 tisíc postižených sportovců ze šesti sportovních svazů, mezi které se řadí Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců (ČATHS), Český svaz tělesně postižených sportovců (ČSTPS), Česká federace Spastic Handicap (ČFSH), Český svaz mentálně postižených sportovců (ČSMPS), Český svaz neslyšících sportovců (ČSNS) a Český svaz zrakově postižených sportovců (ČSZPS). Přidruženým členem ČPV je ještě Český svaz vnitřně postižených sportovců (ČSVPS).
Pozorného čtenáře zarazí zejména duplicita v podobě prvních dvou zmíněných sportovních svazů. Zarážející je však fakt, že podobnou strukturu národního paralympijského výboru má v Evropě už jen Estonsko. Na evropském kontinentě totiž převažuje systém čistě sportovních svazů rozdělených podle jednotlivých sportů, tedy nikoliv podle druhu postižení. V menší míře se ještě vyskytuje určitá kombinace.
"To, že máme strukturu jako takovou, je prozatím posvěcené Mezinárodním paralympijským výborem. I když ten říká, že do delšího budoucna by se struktura měla trošku změnit," přiznává Alena Erlebachová, výkonná předsedkyně Českého paralympijského výboru.
Nadále tak přetrvává nepřehledná stávající situace, která může ztěžovat například příjem a shánění finančních prostředků. "Situace je taková, že když jsem si udělala retrospektivu do minulosti, které 'zdravé' svazy spolupracovaly nebo spolupracují s handicapovanými sportovci, tak v naprosté většině s tělesně postiženými," poukazuje Erlebachová na problematiku dalších handicapů u sportovců, kteří jsou přehlíženi.
"Na základě špatné zkušenosti z minulých let mají všechny ostatní 'vady' obavy z toho, že když tady najednou bude dalších patnáct svazů, které se budou věnovat převážně tělesně postiženým, tak budou hrát druhé a třetí housle," podotýká Erlebachová.
Roman Suda, dlouholetý šéf výprav na paralympijských hrách, má však opačný názor. "Já se snažím deklarovat to, že nějaké dělení po sportech je pro mě to nejtransparentnější," uvádí.
Suda navíc přidává i konkrétní praktické řešení pro neslyšící, u kterých je komunikace uvnitř ČPV na jiné úrovni a mnohem složitější. "Proto vznikl i Mezinárodní deaflympijský výbor separátně od Mezinárodního paralympijského výboru, protože oni (neslyšící) vyžadují, aby měli svoji autonomii celosvětově," dodává Suda.
"Ono to tak ve světě totiž je. Většina, možná dokonce všechny národní paralympijské výbory nemají ve struktuře sportovce se sluchovým postižením. Neříkám, že u nás nemají být. Ale musí to být jejich volba, že chtějí, nebo nechtějí být (pod Českým paralympijským výborem)," doplňuje Suda.
Samotným handicapovaným sportovcům chybí ze strany ČPV vize nebo koncepční plán do budoucnosti. Zde se tak dají hledat problémy s financováním ze strany státu. Podle Jana Povýšila, pětinásobného paralympijského medailisty v plavání, se není co divit, že pro státní správu není výbor důvěryhodným partnerem. "Tady je naprosto evidentně vidět, že ministerstvo školství ztratilo trpělivost a nepovažuje Český paralympijský výbor za partnera hodného jednání," myslí si Povýšil.
"Český paralympijský výbor není schopen přijít na ministerstvo (MŠMT) s projektem, ať už na dalších pět let, nebo alespoň na čtyři roky. Ministerstvo nemůže potom fungovat jako partner pro paralympijský výbor," domnívá se Povýšil.
