Po osmnácti letech se rozhodla ukončit svou plaveckou kariéru. Kristýna Horská teď stojí na začátku nové etapy. U bazénu však zůstává, jak potvrzuje v rozhovoru pro ČT sport. Plavání jí totiž, jak říká, dalo obrovskou průpravu do života. A tu chce teď Horská předávat dál.
„Už jsem tam neměla takovej ten velkej cíl tahat se za medailemi. Mrzí mě, že se mi ji nepodařilo získat v zimě, že jsem byla čtvrtá, že by to byla taková hezká třešnička na dortu,“ vrací se k prosincovému mistrovství Evropy v krátkém bazénu.
„Potom jsem se rozhodla, že zkusím ještě léto, pak jsem si zlomila malíček na noze, byla tam i nějaká nemoc a já si uvědomila, že už to není můj největší cíl v životě, jet na další Evropu a bojovat o další medaile, že už mám v životě další cíle. Bazénovému plavání jsem obětovala hodně, byla to velká součást mého života, budu na to vzpomínat, ale už přišel čas odejít,“ říká Horská.
Rodiče přitom ještě chtěli, aby jejich dcera plavala dál. „Ale všichni to chápali. Já jsem už po olympiádě v Paříži říkala, že budu pravděpodobně brzo končit a natáhla jsem to ještě na dva roky. I ty byly úspěšné, bavilo mě to zase trochu jinak.“
Podle svých slov je ráda, že to prozření přišlo. „Byla jsem po olympiádě tak unavená, ale teď jsem k tomu dozrála. Uvědomila jsem si, že honit limit není to, co teď v životě chci. Odcházím s klidným svědomím.“
Nejsilnější okamžik kariéry pro ni při ohlédnutí bylo pravděpodobně splnění limitu na olympijské hry v Tokiu. „To byl průlom a cíl, kterého jsem chtěla dosáhnout. Jsem strašně ráda, že se mi to povedlo dvakrát,“ připomíná účast i v Paříži.
„A nakonec jsem dokázala přidat dvě medaile z evropských šampionátů, to byl takový nevyřčený sen. Jsem opravdu spokojená se svojí kariérou. Až zpětně si uvědomuju, že úspěchů bylo poměrně dost. Když jsem v tom plavání byla, tolik jsem to nevnímala, ale teď si přehrávám, co všechno jsem zažila a kde všude jsem byla,“ vypráví Horská.
Ví moc dobře, že plavání je sport nemilosrdný. „Jede se na čas. Ale je strašně fér. Když jsem dělala akvabely, tam jsme dostávaly body, a to mi přišlo strašně nespravedlivý. Plavání mi dalo hodně ran, ale to k vrcholovému sportu patří. Chtěla bych všem vzkázat, aby do toho měli chuť a odhodlání. Ano, bolí to, není to růžový, ale sport to umí krásně vrátit. Formovalo mě to do života a za to jsem vděčná.“
Další cesta Horské bude mimo jiné pomáhání mladým plavcům. „Naplňuje mě, když za mnou přijdou děti a dají na mou radu. Chci jim předávat technické zkratky, jak profitovat z techniky, že to není jen o tom něco naplavat. U bazénu stále zůstávám. Zájem mládeže roste, navíc naše plavání jde hodně nahoru.“
