Paralympionik Povýšil: Z Ria jsem chtěl zlato tak moc, až to dopadlo špatně
Praha - V patnácti se zranil, prožil klinickou smrt a už nikdy se nepostavil na nohy. Jana Povýšila ale nešťastný osud nezlomil a nezastavil ho ani ve sportování. Z pozemního hokeje a vodního póla přesedlal na plavání, ve kterém si z paralympijských her přivezl již několik medailí. Ve sbírce mu však stále uniká ta nejcennější, o kterou se chystá bojovat za čtyři roky v Tokiu. O zákulisí paralympijských her i o tom, jak dlouho ještě bude plavat na vrcholové úrovni, se Povýšil rozpovídal na Facebooku s diváky ČT sport.
Cesta Jana Povýšila k výšinám paralympijského plavání byla komplikovaná. Otec z něj chtěl mít hokejistu, on ale u ledního hokeje vydržel jen dva roky a začal hrát vodní pólo. "Voda mě vždycky bavila, uměl jsem to v ní a po tom úrazu to bylo asi nejjednodušší, kam se dostat. Voda je totiž nejsvobodnější prostor a pro mě byla jediným možným řešením. Zrovna vodní pólo se ale bez nohou hrát nedá, tak jsem začal plavat," vysvětluje.
A plavat začal velmi dobře. Za svou kariéru se podíval již na patery paralympijské hry, ve kterých se rozhodně neztratil a pro Českou republiku vybojoval i medaile. "Můj asi největší úspěch byly tři bronzy z olympiády v Pekingu a další bronz o čtyři roky později z Londýna," uvažoval Povýšil, který byl úspěšný i letos. Dvě bronzové medaile si odvezl z mistrovství Evropy.
V Riu zůstal bez medaile
Své bronzové prokletí se snažil prolomit letos na paralympiádě v Riu de Janeiro. "Byla to nejvýznamnější událost během čtyř let, takže jsem moc rád, že jsem se na ni dostal. S trenéry jsme ale od ní chtěli asi až moc. Měl jsem strašně natrénováno, chtěl jsem mít konečně tu velkou medaili a nebýt věčně bronzový. Chtěl jsem tak moc, až to dopadlo špatně. Teda relativně špatně, být pětkrát po sobě ve finále není špatné, ale medaile z toho nebyla," popisoval český plavec důvody, proč ve finálovém závodě obsadil až páté místo.
Relativní neúspěch ovšem nepramenil pouze z jeho přemotivovanosti, ale i ze stále narůstající konkurence. Povýšil prozradil, že po olympiádě v Athénách a Pekingu započalo globální paralympijské hnutí, které se projevilo obrovskou profesionalizací. "Sportovci jako Oscar Pistorius to začali pojímat jako čistě profesionální sport, spousta států se tomu přizpůsobila a díky tomu je konkurence tak velká. Ti lidé už nemusí dělat nic jiného než sportovat," vysvětloval Povýšil, který se mimo jiné živí jako fotograf a svými zaměstnáními se snaží financovat svoji sportovní kariéru.
Díky rostoucí profesionalizaci se však začíná měnit i mediální obraz celého paralympijského sportování. Dříve se o paralympionicích mluvilo pouze jednou za čtyři roky v souvislosti v paralympiádou, nyní se povědomí o handicapovaných sportovcích značně rozšířilo a je o ně mnohem větší zájem.
"Naštěstí to informování už není jenom ve čtyřletých cyklech, konečně se do povědomí dostávají díky našim sledge hokejistům i zimní paralympijské hry, takže je to každé dva roky. Navíc často se i mezi tím najde něco zajímavého. Je mi blbé to tak říct, ale třeba Jirka Ježek se vám rozseká někde na závodech a je z toho událost na další dva měsíce. Nebo jede Tour de France a další záležitosti kolem toho, takže obecně to informování o paralympijském sportu je v České republice čím dál lepší," popisoval Povýšil.
Za svoji kariéru se podíval již pětkrát na paralympijské hry a za tu nejpovedenější rozhodně považuje Londýn. "Myslím, že to byl absolutní top pro úplně všechny sportovce. Tam jste viděli neuvěřitelné davy lidí od rána do večera, Angličané to mají nastavené úplně jinak než celý svět. Živých diváků tam měli paralympionici dokonce víc než normální olympionici," vyprávěl a jen potvrzoval svá předcházející slova o narůstajícím zájmu o paralympioniky.
Zvyknout ano, smířit ne
I přes veškerý mediální zájem a zvyšující se kredit handicapovaných sportovců je pro ně samé těžké se smířit s osudem. Povýšil přiznává, že se skutečností, že už nikdy nebude chodit, se smířit nedá. "Zvyknete si na všechno, nakonec i na oprátku na krku, ale smíření s tím nebudete nikdy. Kdyby někdo přišel a řekl mi, že mě na sto procent zase postaví na nohy, tak bych do toho šel," řekl rozhodně.
Začátky po úrazu, který si v patnácti letech nešťastně přivodil na tobogánu, nebyly jednoduché, ale plavání ho drželo nad vodou. "Já byl úplně nadšený, protože voda je fakt svobodné prostředí. Nepotřebujete tam nikoho, kdo by vám ultimátně pomáhal, pokud se v ní tedy naučíte nějakým způsobem pohybovat. A s tím já od začátku neměl problém," vysvětloval Povýšil, podle kterého bylo až později obtížné změnit plavecký styl. Ten je totiž u sportovního plavání úplně jiný, i když se to na první pohled nemusí zdát. "Trvalo to asi rok, než jsem pochopil, jak mám vlastně plavat kvalitní kraul a podobně," dodal.
Nakonec se to naučil a vyhrál nejednu medaili. Jak dlouho však ještě dokáže plavat na vrcholné úrovni? Povýšil věří, že sportovní důchod ho ještě nečeká. "Teď jsem nad tím hodně přemýšlel, protože před rokem skončil můj kamarád ze Španělska, s kterým jsme v podstatě závodili celou moji kariéru, a bylo mu dvaačtyřicet. V Riu mě porazil Francouz, který má taky čtyřicet dva, takže já si myslím, že pokud se ten paralympijský sport dělá trochu rozumně a člověk do toho nebuší celý rok, tak se dá dělat fakt do těch čtyřiceti. Musí se brát totiž v potaz, že člověk s tím sportem začíná malinko později než obvykle, takže je to celé trochu posunuté," řekl čtyřiatřicetiletý plavec.
Z bazénu za šišatým míčem
Povýšil je ale sportovní obojživelník. Když zrovna neplave v bazénu, rád si zahraje ragby. Ano, i na vozíčku se dá hrát tento tvrdý sport. "Ono se to jen tvrdé zdá. Ale je pravda, že já i s vozíkem vážím přes sto kilo, a když se rozjedu přes půl hřiště, tak je pak ten náraz docela tvrdý. Většinou to ale odnese jen vozík. Jednou jsem ale trefil jednoho z našich nejlepších ragbistů tak blbě, že spadl dopředu, vykloubil si rameno a nestihl mistrovství Evropy. Obvykle se ale úrazy nestávají, padat jsme se naučili," vysvětloval.
Na ragby se mu líbí, že jde o kolektivní sport. "Plavání je hodně individuální. Naopak v ragby jsem naopak zodpovědný za tým a jsem jeho součástí. Kolektivní sporty mě prostě vždycky bavily. Lákal mě i basketbal, ale neumím trefit koš, což je v tomto případně hodně velký handicap, tak jsem se dal na ragby. Tam patřím mezi nejsilnější hráče, takže na sebe vážu protihráče a to mě začalo bavit," popisoval svoji vášeň.
Sportem číslo jedna pro něj však stále zůstává plavání, ve kterém neslevuje ze svých cílů. "Rád bych se dostal za čtyři roky na olympiádu do Tokia, což s nelibostí nese moje manželka, protože to jsou další čtyři roky, co budu smrdět chlorem. Blíží se taky mistrovství světa v Mexiku, tam jsem ještě nebyl, tak to bych taky rád. Největší cíl je ale přivézt konečně to zlato," nevzdává svůj hon za nejcennější z medailí.
